reklama

Daniela Drtinová: V soukromí drsná nejsem. Ale když dojde trpělivost, je konec

Vystudovala práva, ale nikdy se jim nevěnovala. Místo toho šlapala na paty politikům a věnovala se velkým parlamentním kauzám. Před šesti lety založila s kolegy z České televize soukromou internetovou televizi DVTV a dnes patří k nejznámějším osobnostem české žurnalistiky. Daniela Drtinová nedávno oslavila půlstoletí, jak ale přiznává (a dokazuje), kulaté číslo v občance pro ni nic moc neznamená.

Daniela Drtinová
Daniela Drtinová | Foto: Petr Burda

Nedávno jste oslavila kulatiny, berete své narozeniny jako životní přelom?

Byla jsem zvědavá, co to se mnou udělá. Ten den jsem byla lehce ostražitá, nechtěla jsem narozeniny slavit, mám teď silně uzavřené období a říkala jsem si, jak na mě budou působit blahopřání, pozvání na kafe, večeře a podobně. Ale nakonec to bylo hezké. Jinak mám pocit, že díky svému vnitřnímu nastavení a tomu, že se snažím dlouhodobě překračovat zavedená schémata, pomocí koncentračních cvičení a modlitby, tak už žiju částečně mimo čas a prostor. Zatím to pro mě tedy žádný předěl nebyl. Cítím se už mnoho let tak nějak pořád stejně.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla, že když jdete do práce, vstupujete do role neústupné moderátorky. Jaká je Daniela Drtinová v soukromí?

Nevím, jestli bych to popsala tak, že vstupuji do role drsné novinářky. Ano, zastávám jistou profesní roli, ale není to tak, že bych šla do práce a řekla si, že dneska budu neústupná. Jsou rozhovory, které tuhle polohu vyžadují, ale jsou i takové, u kterých ji zastávat nemůžu, protože bych svého hosta grilováním rozhodila a neřekl by mi nic. Moje profesní role má několik podob. Ale v osobním životě jsem spíše pravý opak. I když spíš by vám tohle měli říct moji blízcí. Možná kdybych byla v některých věcech a vztazích důslednější, všichni bychom měli nakonec snazší život. Vydržím toho dost, jsem vytrvalá a trpělivá, ale když pohár přeteče, je se vším konec. Nevratný.

Novinářské povolání může být psychicky náročné, vy v oboru děláte již 27 let. Jak se o sebe staráte, abyste se držela v psychické pohodě?

Nikdy jsem neměla pocit, že sklouzávám do vyhoření kvůli své profesi, což považuji za velký dar. Náročné byly spíše momenty, které se k práci přidaly, třeba situace a některé momenty v České televizi. Dvě z nich trvaly dlouhé měsíce a to bylo období, kdy jsem cítila, že je toho moc. V takových chvílích musím začít vědomě pracovat s energií, přepnu do automatického režimu a potřebuji hlavně spát. Spánek je pro mě mnohem důležitější než jídlo, a pokud pravidelně a dostatečně spím, dokážu během dne vydržet skoro cokoliv. V takto náročných dnech funguju jako stroj, zabývám se jenom prioritami a ostatní věci vytěsním. Samozřejmě jsem se vždycky postarala o dceru, ale všechno ostatní nekompromisně odložím.

Pomáhá vám k psychické pohodě i víra, kterou zastáváte?

Jsem konvertita, nechala jsem se pokřtít ve 33 letech, moje rodina nebyla věřící. Odmala jsem se potýkala s obrazy duchovního rázu, hlavně ve snech, a když byly hodně intenzivní a nepracovala jsem s nimi, měla jsem pocit, že s tím pak souvisejí nemoci, které se mi děly. Po křtu jsem začala praktikovat a to najednou v sobě vidíte spoustu harampádí a věci, které tam být nemají. Říkáte si, že sice můžete svobodně dělat, co chcete, ale ne všechno vám prospívá. A když si takhle během let vnitřně uklidíte, přijdete na to, že některé věci nejenže dělat nemůžete, ale už ani nechcete. A takto víru žiju kontinuálně, není to tak, že bych chodila jednou týdně na mši a při ní se cítila, že věřím. Nedá se tedy říct, v čem konkrétně mi víra pomáhá, je to součást mého vědomí každou minutu dne. Je to způsob prožívání.

V jednom z předchozích rozhovorů jste přiznala, že pracujete raději v noci. Dá se ale v tomto režimu fungovat v rámci zpravodajství, pro které je velmi podstatné spíše ráno?

Usínám kolem třetí ráno a noc je pro mě velmi důležitá. Nechci o ni přijít, cítím se v ní "doma." Noční vědomí má pro mě kouzlo a naplňuje mě jinak než to denní. Je snovější, panuje větší klid a dokážu se více ponořit do věcí pracovních, ale i do svých hlubších vrstev. Když musím dopoledne pracovat, je to pro mě to samé, jako byste někoho vzbudili ve tři ráno a chtěli po něm výkony. Dá práci přesvědčit své okolí, že ráno a dopoledne nefungujete.

Když byla dcera malá a vozila jsem ji do školky a školy, jen jsem si přehodila přes pyžamo kabát a pak jsem se doma vrátila do postele. Se svými zaměstnavateli jsem se domlouvala na odpoledních a nočních službách. Když jsem dělala parlamentní zpravodajku, chodila jsem do parlamentu na 11, ale pak jsem pracovala dlouho do noci a často o víkendech. A když jsme zakládali DVTV, měla jsem dvě hlavní starosti - zda budu moci pracovat odpoledne a zda dostanu telefon, na který jsem byla zvyklá. Tak jednoduché to se mnou bylo.

Původně jste vystudovala práva na Karlově univerzitě, kde jste získala i doktorský titul, co vás přimělo ke změně oboru?

Právo jsem sice vystudovala, ale nikdy jsem se jím neživila. Už při studiu jsem pracovala pro tiskovou agenturu a na jedné tiskové konferenci si mě všiml reportér Štěpán Hájek z České televize, který mě oslovil, jestli pro ně nechci pracovat. Sháněli novinářské právníky, po rozpadu Československa se měnil právní rámec a hledali někoho, kdo znal pravidla novinářské práce, ale ovládal i právnickou profesi. Už během studia jsem tušila, že by pro mě bylo obtížné najít si práci v branži. Soudit jsem si nikoho netroufala, advokacie na mě byla hodně tvrdá a musela bych pracovat s věcmi, se kterými bych se těžko ztotožňovala. Myslím, že právnické prostředí by po mně hodně šlapalo.

Daniela Drtinová (50 let)

Daniela Drtinová (50 let)

  • Pochází z Olomouce, žije v Praze. Má dva sourozence Andreu a Daniela a dceru Natalii.
  • Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získala i doktorský titul (1997).
  • V médiích začala pracovat nejdříve v tiskové agentuře Arteria a od roku 1993 v České televizi. Zde vystřídala několik pozic, od parlamentní zpravodajky, přes moderátorku pořadu Události, komentáře či Interview ČT24.
  • V roce 2014 z veřejnoprávní televize odešla a spoluzaložila internetovou televizi DVTV. Dnes je jejím čtvrtinovým vlastníkem.
  • Za svou novinářskou práci získala Cenu Karla Havlíčka Borovského (2001). DVTV má na kontě rekordní počet ocenění v anketě Křišťálová Lupa (11).

V roce 2014 jste z České televize odešla po 21 letech a společně s někdejšími televizními kolegy jste založila tehdy netypický formát internetové televize postavené na rozhovorech. Proč jste se tehdy rozhodla odejít z veřejnoprávního média do nejistého projektu?

Byli jsme prvním médiem v Česku, které chtělo kontinuálně vytvářet vážný obsah na internetu, čemuž ze začátku nikdo nevěřil. Nikdo z mediálních insiderů nevěřil, že by vážně míněné natáčené rozhovory mohly fungovat. Když jsme ale v roce 2014, po té poslední půlroční krizi v České televizi, tvrdě narazili na mantinely toho, co je pro nás z hlediska nezávislosti zpravodajství únosné a co už ne, rozhodli jsme se odejít a začít dělat nezávislý obsah sami za sebe. Byl to velký krok do neznáma a bylo zajímavé, jak rychle se nám s pomocí Economie podařilo DVTV postavit. Výpovědi jsme dali v únoru a březnu a v polovině května se DVTV rozběhla. To byl neskutečně krásný a intenzivní čas.

DVTV funguje již šest let a stala se milovanou českou značkou. O popularitě svědčí i nedávná crowdfundingová kampaň, kdy jste vybrali skoro 10 milionů korun. Co to pro vás znamená?

DVTV je šestiletá bytost, která potvrdila něco jako svůj nárok na existenci. Myslím, že první dva roky byli lidé zvědaví, ale kdyby DVTV nebyla pevná zevnitř, neudrží se šest let. Samozřejmě neusínáme na vavřínech, pořád se snažíme dekódovat očekávání našich diváků a držet dobrý a čistý kurz. DVTV jsem ale věřila od začátku díky intuici. Věřila jsem, že si najdeme svoji cestu. Myslím si, že pro nás všechny to tehdy byla šťastná volba a dnes si nedovedu představit, že bych DVTV a lidi v ní neměla.

Které téma nebo rozhovor za celou vaši dosavadní kariéru byl nejtěžší?

Nejtěžší rozhovory jsou ty, jejichž průběh nemůžete předvídat, ať už kvůli tématu, hostovi či situaci, ve které se nachází. Jedním z nejtěžších pro mě byl první rozhovor s Danielem Landou (v roce 2015, pozn. red.), kdy místo něj přišlo jeho alter ego kouzelník Žito a bylo těžké navázat s ním komunikaci. Daniel Landa přišel nedávno znovu na rozhovor a kouzelníka Žita jsme rituálně spálili.

Těžké rozhovory jsou i ty, kdy lidi konfrontujete s kardinální nepravdou, což byl můj legendární rozhovor s Michalem Haškem (brněnský politik, jeden z hlavních aktérů takzvaného Lánského puče, kterého se rozhovor týkal, pozn. red.). Jedenáctkrát jsem se jej zeptala na něco, co jsem věděla, že je pravda, ale Michal Hašek tvrdil, že to pravda není. Tým mezitím musel stihnout najít v systému České televize usvědčující synchron tehdejšího místopředsedy ČSSD Milana Chovance. Náš rozhovor v přímém přenosu trval půl hodiny a usvědčující důkaz našli kolegové tři minuty před koncem pořadu.

Nemáme stoprocentní jistotu, že dítě po podání léku zemře, ale máme indicie, že to riziko je vysoké, vysvětluje lékařka Jana Haberlová. | Video: Daniela Drtinová

A pak jsou momenty, kdy víte, že konfrontujete hosta s tématem, které je pro něj nepříjemné a třeba mu i věříte, že je v tom nevinně, ale ptát se musíte, protože v argumentaci stojíte na straně nejslabšího, a navíc nepřítomného aktéra dění. Příkladem byl rozhovor s lékařkou z Motola Janou Haberlovou, která s konciliem rozhodla o tom, že malý Oliver nedostane nový lék na spinální svalovou atrofii. V rozhovoru jsem argumentačně zastávala rodinu Olivera. Když pokládáte otázky a konfrontujete je s hostem, je jedno, co si myslíte vy, ale názorovou oponenturu musíte udělat. Mě překvapuje, že mnoho lidí opravdu dodnes neví, že náš kriticko-analytický formát přiděluje moderátorovi tuhle oponentní roli a není to jeho osobní názor.

Některé vaše rozhovory se zabývají velmi těžkými tématy souvisejícími s rodičovstvím, nedotýká se vás to osobně, když sama máte dceru?

Nedávno jsme dělali rozhovor k případu chlapečka z Pardubic, který kvůli zdravotnickým přístupům zůstal v kómatu (případ Adama Vyčítala, který po operaci mandlí silně krvácel a kvůli komplikacím má poškozený mozek, pozn. red.). Takové případy vnímám citlivě, ale při samotném rozhovoru si už držím odstup. To je dáno jednak mnohaletou zkušeností a i tím, že rozhovor má silnou dynamiku a každý propad či chyba je vidět. Koncentraci jsem ztratila jednou, ale to už jsem předem cítila, že by se to mohlo stát. V rodině jsme měli úmrtí dítěte a po nějaké době jsem měla rozhovor s paní, které zemřelo dítě a vytvořila podpůrnou skupinu pro rodiče, které potkala stejná tragédie. V rozhovoru padlo jedno klíčové slovo, spustilo emoci a rozhovor jsem musela přerušit, protože jsem cítila, že mám v očích slzy. Do té doby se mi to nikdy nestalo, ale ano, tohle se může stát, jsem jen člověk.

Daniela Drtinová očima redaktorky:

Moderátorka DVTV Daniela Drtinová možná při svých rozhovorech působí občas nepřístupně, při osobním setkání je však pravým opakem. Sympatická česká novinářka pečlivě váží každé slovo, ale žádnou otázku neponechá bez odpovědi. Jedna z nejznámějších osobností české žurnalistiky stojí nohama na zemi, přitom dokáže vzletně vyprávět o své víře a jsem si jistá, že v soukromí nezkazí žádnou legraci.  

Jste jedna z ikon české žurnalistiky, prototyp emancipované ženy. Je podle vás emancipace žen v Česku tam, kde by měla v roce 2020 být?

Tohle si vlastně moc neuvědomuji, protože díky svému nastavení, ale i štěstí na partnera i kolegy jsem v zásadních věcech nikdy neměla problém kvůli tomu, že jsem žena a chci mít děti a k tomu i svou profesi. Nikdy jsem nemusela bojovat za sebe, abych prosadila to, co chci dělat a za jakých podmínek. Ale uvědomuji si, že jsou ženy, které takové štěstí nemají. Věřím, že v některých prostředích to není lehké a setkávají se s nepochopením a třeba i urážkami. Takže všichni, kteří se snaží měnit schéma fungování společnosti k rovnováze, mají můj velký respekt.

Vaší dceři je 18 let, promítáte do její výchovy postoj k emancipaci?

Myslím, že nemusím. Mám pocit, že to mezi námi funguje přirozeně. Že moje dcera vidí, že dělám svobodně, co chci, ale snažím se u toho chovat slušně. Musela bych se zeptat přímo jí, ale díky tomu, jak žijeme, si podle mě ona vůbec neuvědomuje, že by z toho, že je žena, mohly plynout nějaké nevýhody. Ale tohle není, bohužel, běžná společenská norma, proto se o tom musí diskutovat.

Dříve jste tančila profesionálně funky, tančíte pořád nebo se udržujete fit jiným způsobem?

No, neudržuji se. Mám takovou malou cvičební sestavu o pár cvicích, kterou si moje dcera natáčí na mobil a je to ohromný zdroj zábavy pro ni i její kamarády. A tancovat teď zrovna nechodím. Střídají se mi extrovertní a introvertní období, a když mám extrovertní, chodím tancovat s přáteli do klubů. Ale teď mám už dva roky introvertní období, takže spoléhám na své cviky. Ale teď vyhrožuji dceři, že možná už brzo mě bude muset vzít tancovat s jejími kamarády, z čehož je upřímně zděšená.

Dámy si vyměňovaly prádlo. Výzvu si užila i Jennifer Lopezová | Video: Instagram, TikTok, Twitter, Facebook
reklama
reklama
reklama