V pandemii byly ženy hrdinkami, návrat do "normálu" nechtějí. Svůj život přehodnotily
Pracující matky, ženy s partnery i bez nich, společnost v uplynulém roce identifikovala jako hrdinky. Uznaly se jejich zásluhy ve zdravotnictví i ve vzdělávání, ukázalo se, že jsou nezastupitelné v péči i ve službách. Vidí se taky tak? A co kromě titulu po vyčerpávajícím roce mají? Zdá se, že psychické potíže, hluboko do kapsy a taky obavu, že se všechno vrátí do starých, předpandemických kolejí.
Čtyřicetiletá Karolína se stejně jako většina společnosti vrací "do normálu". Nejmladšímu synovi zase funguje školka. Prostřední dcera opět plnohodnotně navštěvuje druhou třídu a patnáctiletý syn končí základní školu tak, jak si přál, ve společnosti vrstevníků, v lavicích, na školním hřišti. Karolína tři dny v týdnu dochází do kanceláře, manžel se do zaměstnání na přání nadřízeného vrátil úplně.
"Jsou zpátky kroužky, už zase fungují kantýny a jídelny, to byla v uplynulém roce moje velká bolest, to neustálé vaření," říká žena. "Jenže já stejně necítím úlevu. Mám strach, že se na podzim všechno zhoupne zpět a epidemie se vrátí. Ještě větší hrůzu mám ale z toho, že se v mém životě nic nezmění," popisuje trojnásobná matka současnou situaci.
Matka a zaměstnankyně zároveň? O hrdinství nešlo
Čtyřicetiletá Karolína, žena dobře etablovaná ve středním managementu velké firmy, nesnáší přirovnání k hrdince-matce, které jeden čas společností hodně rezonovalo. "Dělala jsem, co jsem mohla, jako asi všichni, a zpětně to za hrdinství vůbec nepovažuju. Vyčítám si svoje pedantství, to, jak mě trápil neuklizený byt, jak jsem plýtvala silami tam, kde to nedávalo smysl. A mám hrůzu z toho, že se mi nepovede se dost poučit, a koloběh rodiny a práce mě stáhne zpátky do kotle, ve kterém se budu pomalu vařit jako žába," říká Karolína.
V jakém stavu tedy vlastně ženy vstupují do doby, která nastává a kterou se odborníci ale zatím zdráhají nazývat normální? Deník New York Times popisuje současnou dobu jako umdlévání. Je to opak vzkvétání, pocit, že přežíváme a tak nějak v mlze se protloukáme jednotlivými dny.
To potvrzuje psycholožka Ivana Štefková, která se nejčastěji u svých klientek setkává s únavou a přetížením. "V každodenním životě se to projevuje tak, že na něco zapomeneme nebo se nám nedaří něco dotáhnout. Dlouhodobé vypětí uplynulých měsíců má třeba za následek to, že najednou onemocníme, nebo ztratíme chuť se do čehokoliv pouštět," jmenuje nejčastější příznaky a varuje, že není bezpečné odvracet od těchto signálů pozornost.
A mají se vůbec ženy, které byly rok manželkami, matkami, učitelkami, kuchařkami, trenérkami a psycholožkami, kam vracet? "Dobrá zpráva je, že počet nabídek práce se podle společnosti LMC dostává na úroveň před covidem a také klesá počet uchazečů na jedno místo," říká kariérová poradkyně Lucie Václavková. "Špatnou zprávou je výrazné zhoršení postavení žen na pracovním trhu, kdy se podle společnosti PwC snížila míra ekonomické aktivity žen ze 70 % v roce 2019 na 52 % v roce 2020. Víc na ně dopadla nezaměstnanost, častěji musely přerušit podnikání," dodává a pokračuje ve výčtu nevýhod, které pracující ženy v rámci pandemie i po ní postihují: "Ženy pracující ve zdravotnictví, sociálních službách nebo ve školství, kterých je většina, zažily enormní zátěž. A sociologové k tomu upozorňují, že ženy mohou být kvůli péči vnímány jako rizikovější zaměstnanci a bude pro ně náročnější si práci najít a udržet," říká Václavková.
Hrdinský žánr? Spíš komedie
Podle psycholožky Ivany Štefkové není návrat jako návrat. "Přemýšlím, jestli se z podobné situace vrátit lze. Spíš věřím tomu, že se svět okolo nás promění, že se prostě nevzbudíme a vše nebude tak, jak to bylo dřív," říká. Přesně tam míří i Karolína: "Je to nový tlak. Pořád se čekalo, až všechno skončí. Teď je to snad tady a já se nějak necítím, jak mám. Nemám potřebu něco dohánět, ale ráda bych tuhle zkušenost nějak líp reflektovala, doma v práci. A na to nemůžu přece být sama."
Karolína naráží mimo jiné na to, že její i manželův zaměstnavatel tlačí na návrat do starých kolejí a prakticky ruší pandemickými podmínkami nastavenou flexibilitu. "Aktuální tlak některých subjektů na návrat do starých kolejí mě překvapil. Doufala jsem, že když se tato forma spolupráce osvědčí, budeme ji využívat jako rovnocennou variantu," říká Lucie Václavková. Jako příklad dobré praxe jmenuje firmu Vodafone: "Potěšila mě zpráva, že tahle společnost bude nabízet všechny pozice s možností částečného úvazku. Doufejme, že takových zaměstnavatelů bude přibývat," říká kariérová poradkyně.
Psycholožka Štefková k tomu podotýká, že víc než hrdinský žánr bychom momentálně užili hořkou komedii. "Na pracovištích probíhají diskuse, zda má větší zásluhu kolega, který pracuje 16 hodin denně, nebo kolegyně, která u porady zvládá vařit oběd. Důležité je si uvědomit, že jsme v tom společně, a společně taky hledat cesty, jak si pomoci. Vzdala bych poměřování, kdo byl zasažený víc. Netlačme se k návratům, "co bylo před", ale dělejme to, co aktuálně můžeme a zmůžeme," dodává.
Pandemie zamávala s prioritami i s náplní v domácnosti
Psycholožka upozorňuje, že na ženy nadále číhá i ta druhá, "neviditelná", práce. "Tohle téma se bohužel moc neproměnilo. K řešení kroužků a pokrytí prázdnin nově přibylo praní roušek, doplňování respirátorů, zajišťování testování nebo čestných prohlášení při zájmové činnosti," vyjmenovává Štefková.
Lucie Václavková, která ženám pomáhá zorientovat se ve vlastních kvalitách a profesním směřování, k tomu dodává: "Covid ukázal, že současné nastavení naší společnosti je neudržitelné. Kdyby ženy uprostřed krize hodily nohy na stůl, celý systém by se zhroutil. Chyběla by péče veřejná i soukromá, zkolabovalo by také vzdělávání. O tomto tématu se začalo více mluvit, ale vzhledem k závažnosti situace bych očekávala větší pozornost a hlavně nějaká konkrétní opatření," zamýšlí se.
Karolína je zářným příkladem člověka, kterému covidová epidemie přerovnala osobní i pracovní priority. Všechno si to vyzkoušela na vlastní kůži a domácím pracím už nechce věnovat tolik času jako dřív. Stejně tak jí přijde neefektivní jezdit denně do kanceláře, když může stejnou práci dělat z domu. Takových žen je teď většina. "V posledních měsících ke mně přicházejí zaměstnané ženy, které v práci nejsou spokojené a chtějí jít za lepším. Například víc než kdykoliv předtím akcentují potřebu flexibility, dobrých vztahů a komunikace s kolegy a nadřízenými," dává příklad Lucie Václavková.
Je na čase kult hrdinky, která stíhá všechno, přehodnotit
Podle Ivany Štefkové se může stále ještě rezonující pandemická zkušenost stát účinným odrazovým můstkem. "Naší obrovskou výhodou je ten fakt, že jsme to přečkaly. Že jsme si našly své způsoby, jak takhle omezující situaci zvládat. Často jsme se smířily s tím, že stačí být dost dobré a že i to je úspěch. Zjistily jsme, že tlačit lze jen do určitého bodu a že mnohem víc útěchy přinese si něco odpustit. To se pro nás může stát velkým zdrojem síly a oporou v zádech - když jsme přečkaly tohle, zvládneme téměř cokoliv," uzavírá psycholožka.
"Osobně mě poslední rok několikrát napadlo, jestli by naše situace byla taková, kdybychom se pořád nesnažily všechno hrdinsky zvládnout a neuctívaly ženy, které dokážou bez problémů kloubit všechny svoje role," dodává Lucie Václavková. "Možná je načase kult hrdinky opustit a nahradit ho něčím jiným. Přiznat si, že všechno zvládnout nemůžeme a ani nechceme, a zapojit do chodu domácnosti celou rodinu a některé věci přestat dělat úplně. Říkat si o pomoc a podporu všude, kde je to možné," říká kariérová poradkyně.
I podle ní jsou k sobě samým ženy teď laskavější, umějí si vystačit s málem a hledat krásu kolem sebe. Nově zlepšené digitální dovednosti je na čase využít a promítnout je do ženského sebevědomí i sebeprezentace. A která věta by se podle všech tří zmiňovaných žen měla v našem slovníku usadit napořád? Častěji vyřčené "na to nemám kapacitu" a "tenhle čas je teď můj".