reklama

Otevření Primarku je zlo? "Učím lidi přemýšlet, zda oblečení potřebují," říká Poubová

Lucie Poubová nakupovala, když jí bylo smutno, veselo, šla na rande nebo se něco stalo v práci. Ze závislosti na nákupech ji vyléčil dokument o pracovních podmínkách v oděvním průmyslu. Najednou se změnila v aktivistku, která si radikálně vytřídila skříň. Jenže i tak nebyla šťastná. Dnes ostatní lidi učí, jak najít zlatou střední cestu.

Nákupy oblečení byly pro ni samozřejmostí. Poskytovaly jí dojem lepšího statutu a pocit, že jí to sluší. Dnes ji naplňuje organizování swapů a přednášky o udržitelnosti.
Nákupy oblečení byly pro ni samozřejmostí. Poskytovaly jí dojem lepšího statutu a pocit, že jí to sluší. Dnes ji naplňuje organizování swapů a přednášky o udržitelnosti. | Foto: archiv Lucie Poubové

Lucie Poubová před deseti lety pracovala jako obchodní manažerka mezinárodní společnosti, která vyráběla plastové obaly. Jejím úkolem bylo prodat jich co nejvíce. A stejně tak to měla i s oblečením, tehdy pro ni módní kousky symbolizovaly úspěch v duchu hesla "čím více, tím lépe". Doma měla tehdy sedmadvacetiletá Lucie tři tisíce kusů oblečení a převlékala se i třikrát denně. Dnes stojí za neziskovou organizací SWAP Prague, která pořádá swapy a vzdělávací programy o udržitelnosti. Jaké pocity má, když vidí nekonečnou řadu lidí před pražským obchodem Primark, co jí dnes nahrazuje plnou skříň a proč jí bylo z prvního vytřídění šatníku nanic?

Můžu napsat, že jste byla shopaholička?

Já si myslím, že ano. Nevím, od jakého množství se to počítá, ale rozhodně jsem moc ráda a pořád nakupovala. Oblečení bylo pro mě důležité a měla jsem ho potřebu mít hodně. 

Jak často jste nakupovala?

Přesně si to už nepamatuju, ale jednou týdně určitě.

A pamatujete si, kolik vás nákupy měsíčně vyšly?

To vůbec nevím, ale žila jsem od 16 do 22 let v Portugalsku, kde jsem chodila na různé trhy. Na nich jste mohli koupit oblečení za půl eura. To byl velký zdroj. 

Co se skrývalo za potřebou mít tolik oblečení?

Nedokážu to úplně popsat, ale asi touha po lepším statusu. Chtěla jsem na sobě mít to nejlepší a také, aby mi to slušelo. Nerada jsem například nosila celý den stejný outfit, takže jsem se převlékala i třikrát denně.

Jak jste to dělala prakticky?

Vozila jsem si věci v autě. Tehdy se nestalo, abych šla na večeři v oblečení, které jsem měla na sobě celý den. 

Kdy jste si uvědomila, že něco není v pořádku?

Viděla jsem dokument Ušili to na nás, díky kterému jsem nahlédla do pracovních podmínek v oděvním průmyslu a do toho, jaký má masová produkce dopad na životní prostředí. Dva dny jsem z toho nespala. Hlavní zlom pak přišel během mateřské dovolené, kdy jsem odjela na čtvrt roku do Ameriky. Viděla jsem, jakým způsobem místní nakupují oblečení. V second handech byla běžně víc než polovina oblečení s originálními visačkami. Lidé prostě nakupovali z nudy, a když si pak věci přinesli domů, druhý den je odnášeli do různých charit. Pak jsem se dočetla, že charity mají sklady plné oblečení na dalších dvacet let. A protože jsem měla volno s dítětem a tehdy nepracovala, měla jsem čas o tom všem přemýšlet.

Při třídění šatníku jsem zapomněla na to, kdo jsem 

Měla jste tři tisíce kusů oblečení, které jste zredukovala na 60 kusů. Jak se vám to podařilo? Jaký jste měla postup?

Žádný. Zadala jsem si do Pinterestu ‚minimalistický šatník‘ a vyjel mi seznam, co by měl obsahovat a že by barvy oblečení měly být černá, bílá a šedá. Tak jsem to tak udělala a dostala jsem z toho šok. Nikde totiž nepsali, že máte dbát také na svůj styl. Počet kusů jsem tak vzápětí navýšila a zase postupně redukovala. Byla jsem tehdy hodně aktivistická, myslela jsem na ekologické dopady, ale úplně jsem zapomněla na sebe. Ztratila jsem z toho radost a byla jsem nešťastná. Takže ano, mějte málo oblečení, ale ten výběr přizpůsobte sobě. 

Co vám teď nahrazuje pocit, který vám dávaly nákupy?

Teď třídím skříň a o ty věci se starám. Dřív jsem nakupovala, když mi bylo smutno, veselo, něco se stalo v práci nebo jsem šla na rande. Pořád byl nějaký důvod. Čím víc jsem toho měla, tím víc jsem toho chtěla a potřebovala, protože jsem neměla ujednocený styl. Například jsem si koupila brýle a zjistila jsem, že se k ničemu nehodí, tak jsem si k nim šla dokoupit celý outfit. I teď mám ráda krásné věci, ale už vím, že je nepotřebuju. Je mi to jedno. Od té doby, co dělám, co mě opravdu baví a dává mi smysl, nemám takovou potřebu nakupovat a vlastnit. A když prožívám nějaké obtížnější emoce, jdu do svého šatníku a udělám si pořádek. Něco zašiju nebo vyperu.

Co je to swap?

Co je to swap?

Swapy jsou akce, na kterých se lidé setkávají za účelem vzájemné výměny věcí. Každý může přinést cokoliv, co již nepotřebuje, a mohlo by se to hodit někomu jinému. A také si cokoliv odnést. Nejen oblečení, ale také domácí potřeby, knihy, hračky a potřeby pro děti, ale třeba i nářadí nebo kosmetiku. Zároveň jsou swapy příležitostí pro vzájemné vzdělávání o udržitelném spotřebitelském chování. 

Dalo by se tedy říct, že je základem udržitelných nákupů - nebo udržitelného života vůbec - znát svůj styl?

Ano. Ve chvíli, kdy najdete sebe a svůj styl, tak tam nový kus oblečení zapadne. Nebudete mít potřebu hromadit další a další věci. Skvělá je metoda propagátorky minimalistického životního stylu Marie Kondo. Všechny věci, které máte, dáte na jednu hromadu. Pak si je přikládáte k srdci a odpovídáte si na otázku, jestli vám dělají radost, nebo ne. Myslím si, že když člověk neví, jaký je jeho styl, tato metoda mu může pomoci. Doporučuju hlavně nedívat se na fashion blogy. Je to sice dobrá inspirace, je to hezké, ale učí nás to ladit věci k věcem, a ne věci k lidem.

Jak může triko stát 150 korun, když tolik stojí hodinová mzda?

Co se ve vás odehrávalo, když jste viděla řadu čekajících zákazníků do nedávno otevřeného pražského obchodu Primark, která vedla přes půlku Václavského náměstí?

Viděla jsem okamžitě tu odvrácenou stranu. To, že když organizujeme swap, lidé vás zavalí oblečením, a vy si říkáte, kde se to bere. Naskakují mi ty plné skříně, kontejnery a to, že to nemáme kam dávat. Pár dnů po otevření jsme jeden swap měli, a když jsme narazili na náušnice z Primarku, tak jsme s kolegyní vtipkovaly, že to bylo rychlé. Neříkáme nenakupujte, ale nakupujte s rozumem. A když si něco koupíte, tak to opravdu noste. 

Jaká je motivace lidí stát několik hodin ve frontě do obchodu kvůli obyčejnému oblečení?

Protože je levné a dostupné všem. Problém je ten, že oprava prošoupaných džínů stojí stejně - kolem 450 korun - jako si pořídit nové a spousta lidí dá přednost té druhé variantě. Neustále se snažíme vysvětlovat, že oprava je dražší, protože je to lokální práce a celý tento náklad nese spotřebitel. Když si koupíte nové kalhoty, ten náklad je nevyčíslitelný, protože nejsou férové. Kdyby ta cena byla taková, jaká má být, pak by nestály 450 korun, ale třeba pět tisíc. Musela by se tam totiž připočítat lidská práce, ekologická stopa a tak dále. Pak byste si je raději opravili. Jak může ale triko stát 150 korun, když to je výše hodinové mzdy? Jsem ochotná za triko zaplatit méně než za oběd, který sním? Přitom s oblečením by to mělo být jako se vztahy. Se svým kamarádem se taky nepřestanete bavit, když na vás jednou zařve. A když máte přátel mnoho, moc toho o nich nevíte, energie se rozprskne. Když jich ale máte pár, můžete o ně pečovat a vnímat je. 

Lucie Poubová

Lucie Poubová

  • 7 let pracovala jako obchodní manažerka mezinárodní firmy vyrábějící plastové obaly.
  • Při zaměstnání vystudovala Fakultu textilní Technické univerzity v Liberci.
  • Pracovala v neziskové organizaci Bezobalu, provázela po pražských secondhandech, věnovala se udržitelnému stylingu.
  • Založila vlastní značku Relu, pod níž vyrábí tašky a batohy z papírových pytlů a pořádá workshopy.
  • S Kristýnou Holubovou (na fotografii) založila neziskovou organizaci SWAP Prague, pod kterou organizuje swapy a školí zájemce o jejich pořádání po celé ČR a SR.
  • Největším počinem je akce První udržitelný obchoďák - týdenní SWAP, který proběhne 13. až 19. září 2021 v Pražské tržnici v Holešovicích. 

Nedávno jsem potřebovala krátké triko k sukni a nechtěla jsem jít do obchodu. Prohledávala jsem skříň a našla jsem tam velké, dlouhé triko, které jsem si zasukovala v pase a problém byl vyřešen. Překvapilo mě, že jsem měla snad větší radost, než kdybych si koupila nové triko…

To je dobrý přístup, v našich workshopech vysvětlujeme kroky, které se dají udělat předtím, než se rozhodnete něco si koupit. První se zamyslet nad tím, jestli to opravdu potřebuju, dát si klidně týden na rozmyšlenou. Pak se podívat, jestli to už nemám doma, zjistit, jestli si to nemůžu někde půjčit nebo to neseženu z druhé ruky. Při hledání doma je ale třeba být kreativní. Když například hledáte svršek k sukni, fantasticky můžou fungovat i šaty, přes které dáte sukni a máte to. Ale neříkám, že to je pro každého, může to být ale zábavná hra. 

Co tedy teď máte v šatníku?

Mám malý počet věcí, ale hodně je střídám. Například mám jedny až dvoje džíny, jednu širokou vzorovanou sukni, široké kalhoty a pár trik - úzké, široké, s výstřihem. Ty typově střídám. Když mě už nebaví široké kalhoty, které mám, odnesu je na swap, kde si najdu jiné široké kalhoty. Nedávno jsem jednomu triku, které mám už 12 let, například ustřihla rukávy a udělala z něho tílko. Právě na swapu si můžete styl krásně vytříbit. Uvidíte koženou sukni, která se vám líbí, tak si ji vezmete, budete ji měsíc nosit a vyzkoušíte, jestli pro vás funguje. Když ne, tak ji zase vrátíte. Swap má spoustu rovin. Lidé se na něm učí sdílet, nelpět na věcech, darovat, přijímat, vnímat svou jinakost a používat věci z druhé ruky. Kolem našich akcí se už teď vytvořila celá komunita, máme 150 dobrovolníků a pravidelné návštěvníky. Často říkáme, že v Zaře si nepokecáte, na swapu ano. 

Mohlo by vás zajímat: Lidé se svěřovali se svými pocity při otevření Primarku v Praze

"Jsem zvědavá. Chci to porovnat s Drážďany," svěřovali se lidé při otevření obchodu Primark v Praze. | Video: Kristýna Pružinová
reklama
reklama
reklama