Lucii kvůli rakovině vzali dělohu, s přítelem se neradila. Je to moje tělo, říká
"S přítelem jsme spolu byli zrovna půl roku, takže to chudák hned schytal," vzpomíná Lucie Černá na dobu, kdy se před čtyřmi lety dozvěděla, že má rakovinu děložního čípku. "Řekla jsem mu, že může utéct, protože nevím, co se mnou bude a v jakém budu stavu. Odpověděl mi, že nikam nepůjde," říká 37letá Lucie, která se živí jako organizátorka eventů.
Když Lucie začne hovořit o operaci, při níž si nechala vzít dělohu, není pochyb o tom, že je to svérázná žena. "Asi to bude znít hrozně, ale nejsem mateřský typ a nikdy jsem po dětech netoužila. Od chvíle, kdy jsem pochopila, jak těhotenství a mateřství funguje, rozhodla jsem se, že pokud budu chtít dítě, tak si ho adoptuju. Na světě je hodně dětí, které potřebují domov. Pro ženu, která po potomkovi touží, je zákrok určitě psychicky náročnější," říká Lucie, která zároveň nijak nezlehčuje to, čím prošla. "Když si někdy zpětně uvědomím, jaké to bylo, nechápu, jak jsem to zvládla."
Oznámil mi to jako chřipku
Před čtyřmi lety se urgentně objednala ke gynekologovi. Začala totiž během menstruace nezvykle silně krvácet a se stejným problémem se potýkala také po pohlavním styku. "Šla jsem ke svému lékaři, který mi udělal testy a poslal mě k onkologickému specialistovi. Když jsem u něj slezla z křesla, oznámil mi způsobem, jako bych měla chřipku, že mám zhoubný nádor děložního čípku a na 80 procent půjdu na ozařování. Ani jsem se nestačila obléknout," vzpomíná Lucie.
Zdůrazňuje, že i když k ní byli během léčby všichni zdravotníci milí a vstřícní, jistá míra empatie jim chyběla. "Když mi to lékař oznámil, rozbrečela jsem se. Chápu, že takovou informaci říká asi několikrát denně, ale já rakovinu každý den nemám," vypráví Lucie, která byla v šoku. "Ze všeho nejdřív jsem se zeptala, jestli a kdy umřu."
Injekci jsem příteli odhodila
Během léčby Lucii pomáhala Kateřina Šédová z organizace Loono. "Kopírovala jsem jí lékařské zprávy, kterým jsem nerozuměla. I když vám doktoři vysvětlí, co vám je, měla jsem pocit, že mluví jiným jazykem, a za minutu jsem to navíc zapomněla," vzpomíná Lucie a dává konkrétní příklad. "Například se mě ptali, jestli si chci nechat vaječníky. Nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout, a když jsem se ptala na radu, řekli mi, že to má každá žena jinak. Zavolala jsem Katce, která mi dala jednoduchou odpověď. Když mi je odstraní, budu mít příznaky menopauzy, což v mém případě není nutné. Kdyby mi tohle řekl doktor, tak mi rozhodnutí nebude dělat takové těžkosti," říká žena, která za měsíc od nálezu šla na operaci.
Zákrok trval čtyři hodiny, kdy pacientce kromě nádoru odstranili z důvodu prevence návratu rakoviny také dělohu. Lucie si nepřipouštěla, že by mohly nastat nějaké komplikace, a opakovala si, že všechno dobře dopadne. Nejvíc se obávala narkózy. Znervózňovalo ji, že nemá pod kontrolou to, co se děje s jejím tělem. Další velkou výzvou pro Lucii byly injekce, které si musela po operaci 30 dnů píchat do břicha. Z jehel má totiž panický strach.
Zvládla to díky svému příteli Oscarovi. Přestože se sám jehel děsí, naučil se injekce aplikovat. "Každý den trvalo 45 minut, než jsem se uklidnila a nechala si injekci píchnout. Tělo a hlava prostě nespolupracovaly. Jednou jsem dokonce partnerovi injekci zahodila," vzpomíná Lucie, která panický strach z bolesti přikládá zážitku z dětství, kdy se opařila vařícím čajem.
Sex jsem si neuměla představit
Z toho nejhoršího se doma zotavovala měsíc a půl, za půl roku už byla schopná fungovat jako před zákrokem. "Myslela jsem si, že budu doma žehlit a prát. To jsem se přepočítala. Vzala jsem do ruky žehličku a nebyla jsem schopná udělat žádoucí pohyb. Uvědomila jsem si, k čemu všemu používáme břicho," říká se smíchem Lucie, která má od pupíku dolů vertikální jizvu.
S každodenními záležitostmi jí pomáhal partner, s nímž Lucie neměla po zákroku pohlavní styk více než půl roku. "Neuměla jsem si představit, že se bude v mém těle 'něco dít'. Navíc mi vadila ta velká jizva. Doktor mi řekl, že mám mít sex až v momentě, kdy se na to budu cítit. Naštěstí je Oscar velmi chápavý a trpělivý," říká Lucie, která jizvu zpočátku schovávala pod jednodílnými plavkami, dnes už se za ni ale nestydí.
Mámě jsem rakovinu tajila
Své rozhodnutí nechat si vzít dělohu s přítelem Oscarem nekonzultovala. "Když se mě v nemocnici zeptali, asi jsem mohla říct, že si to rozmyslím, ale je to moje tělo a moje rozhodnutí. Vůči partnerovi to může vypadat nehezky, sobecky, ale naštěstí to má přítel s dětmi stejně jako já. Kdyby to byl někdo jiný a s mou volbou nesouhlasil, tak si raději najdu jiného partnera, který na to bude mít stejný pohled. Pokud se mé rozhodnutí někomu nelíbí, tak ať se mnou není. Je to jeho problém, ne můj," vysvětluje Lucie.
O svém onemocnění se nikdy nestyděla mluvit, do posledního dne před operací jej tajila jen své matce. "Myslím, že kdybych jí to řekla dřív, tak by ji to normálně zabilo. Den před operací jsem mámě udělala večeři, a když jsem jí to oznámila, položila lžíci a půl hodiny se nehýbala ani nemluvila. Uklidňovala jsem ji, ale ona nic. Ještě dva týdny po operaci, kdy jsme čekali na výsledky histologie, byla mimo. Vrátila se k sobě, až když testy potvrdily, že je vše v pořádku. Pak mi nakoupila milion sladkostí," vzpomíná se smíchem Lucie.
Ve vnímání rakoviny je generační propast
Lucie je přesvědčená, že ve vnímání rakoviny existuje mezigenerační propast. "Pro starší lidi se rakovina rovná smrt. Zároveň nejsou zvyklí chodit na preventivní prohlídky. Naše generace si vyhledává informace na internetu, nevěříme prvnímu lékaři. Často je pro dřívější ročníky velké stigma také ztráta vlasů. Zatímco mně je jedno, jak vypadám, hlavně když to nebolí, pro mámu je důležité, aby nikdo nepoznal, že jí něco je," říká Lucie, která je i přesto vděčná, že chemoterapii a ozařování podstoupit nemusela, protože se nádor nerozšířil do uzlin. Její matka nedávno ozařování prodělala kvůli onemocnění červených krvinek.
Zatímco rakovina Luciin život nijak zásadně nezměnila ani nepřeházela žebříček jejích životních hodnot, k jedné změně přece jen došlo, stále má strach. "Ne z toho, že by se mi to vrátilo, ale že bych mohla onemocnět jiným druhem rakoviny. Děsí mě například rakovina kůže, protože tu vám jen tak nevezmou. Chodím proto pravidelně na prohlídky," říká a zdůrazňuje, že by každému doporučila, aby při sebemenších zdravotních komplikacích či pochybách navštívil lékaře. "Raději buďme za hypochondry, než aby to došlo tam, kam nemusí," uzavírá.