Proč se z vás stala původně právnička?

Byla jsem vždy spíše humanitní typ. Původně jsem chtěla dělat novinařinu, ale rodiče mě přesvědčili, že i právníci mohou psát, což je pravda. Pak jsem u toho oboru zůstala a právničinu jsem dělala dvanáct let. Ted už ji skoro nedělám, pouze když potřebují s něčím pomoci kamarádi.

Takže jste ukončila lukrativní práci, aniž byste věděla, co bude dál?

Ano. Zpětně si myslím, že jsem měla syndrom vyhoření. Dlouho jsem odkládala dovolenou a ten rok jsem toho v práci vůbec měla strašně moc. Plus hrálo roli to, že se mi po těch deseti letech ve firmě pokazila i nějaká přátelství. Ze dne na den jsem skončila. Bylo to dva dny před Vánočním večírkem, v nejvyhrocenějším období roku.

Řešila jste odchod s manželem?

Ano, ale to jsem řešila už asi půl roku předtím. Říkala jsem mu, že jsem ve stresu, že nejsem spokojená. On už byl tou dobou z kanceláře pryč, i když tam původně pracoval také a tam jsme se také poznali. To prostředí znal a vlastně mě chápal. Ten den, co jsem mu oznámila, že dám výpověď, tomu myslím příliš nevěřil, že to opravdu udělám. Já to oznámila hned po ránu, pak byla polední pauza, tak jsem se šla ostříhat a koupila nám gramofon. Pak jsem v kanceláři ještě půl roku zůstala, dokončovala a předávala práci a vlastně jsem ji zase začala mít ráda. Hned po svém posledním dnu v práci jsme odjeli na home exchange do Sante Fe v Novém Mexiku. Do našeho bytu v Praze se nastěhoval pár, co psal životopis Václava Havla a my jsme bydleli v jejich domku a hlídali jim psa. Ta výměna byla osudovou, neboť právě v Santa Fe přišel nápad založit NILU. Hodně mne oslovilo tamní prostředí a lidé, které jsem na této cestě potkala.

 Co říkali na radikální změnu v profesi rodiče? 

Myslím si, že jim mé opuštění advokátní kariéry bylo líto, viděli všechnu tu práci a usilí, které za ní bylo. Určitě si mysleli, že to je chyba, že budu muset začínat někde úplně znovu. Ale teď, po těch pěti letech, jsou myslím rádi, že jsem zvládla vybudovat něco nového. I když oni sami by pro sebe možná tak velkou změnu nevolili, nikdy mi to nevymlouvali. Ona advokacie je krásné povolání, ale obchodní právo, kterému jsem se věnovala, nemělo v sobě všechno to, co bych potřebovala. Možná, že kdybych se věnovala třeba trestnímu či rodinnému právu, bylo by to jiné.

Jaký byl úplně první impulz, kdy jste si řekla, že budete mít obchod?

Když jsem letěla zpátky letadlem z Nového Mexika, vezla jsem hodně věcí, které jsem si nakoupila. Bála jsem se, že se jim něco stane v zavazadlovém prostoru, tak jsem je chtěla mít u sebe. Bylo z toho celkem pozdvižení. Když jsem na letišti čekala na všechna ta povolení, došlo mi, že ty věci nechci ztratit a že tohle hledání krásných produktů a řemesel mě hodně baví. Nakreslila jsem si na ubrousek truhlu, vázu, polštáře a najednou se to celé nějak zhmotnilo.

Mluvila jste o tom nápadu hned se svým mužem?

Ano. My jsme už pár dní předtím viděli na trzích koše, které v NILE prodáváme dodnes a on souhlasil s tím, že je to něco, co by se lidem tady mohlo líbit. Řekl, ať koše seženu a dovezu (jsou mimochodem z Ghany) a začnu s tímhle jedním produktem, otestuji si poptávku. Já sice řekla ano, ale psychicky jsem to nezvládla, a hned od začátku jsem začala dovážet víc věcí a vytvářela z toho různé kompozice.

Jak to všechno šlo postupně? Nejdřív byl e-shop, pak kamenná prodejna?

Nejdřív jsme měli předvánoční stánek v shopping mallu Atrium Flóra. Působili jsme tam jako zjevení. Stáli jsme vedle čističů brýlí. Nechali jsme si udělat hezký pult, kde jsme naše první produkty vystavili a já si zkusila, jaké to je prodávat takhle 'na ulici'. Byla to velká zkušenost. Poznala jsem, co si zákazník přeje a večery jsem probrečela, protože mi najednou došlo, že jsem opravdu úplně na začátku: že jsem prodavačka, která musí vybudovat firmu.

Kde se vzal název NILA?

Ze dne na den jsem musela přijít s názvem, abychom stihli udělat pro náš první stánek logo a propagaci. Myslela jsem si tehdy, že ten test bude jednorázová záležitost, tak jsem zvolila jméno NILA podle, pro mne tajemné, řeky Nil. Potom nám to už zůstalo, protože nebyl důvod to měnit, měli jsme první zákazníky, první identitu. Přestože jsem pak dlouho s názvem bojovala, zůstal nám.

V čem byly nejtěžší začátky?

Když si člověk otevře obchod, tak většina lidí podcení hotovost, kterou obchod vyžaduje. To cash flow, které se musí udržet, aby se mohlo efektivně nakupovat zboží a rozšiřovat sortiment. Ty nákupy na začátku většinou přesahují to, co prodáte, takže musíte mít poměrně velkou rezervu hotovosti. Nejtěžší asi byla změna ve finančních možnostech, které člověk má, když má dobře placené zaměstnání versus realita, která nastane, když začíná bez investora budovat byznys. Je to velice náročné.

Jak jste finance řešili v praxi?

Manžel mi na budování NILY přispěl a já jsem do tohoto projektu dala všechny své úspory. Navíc jsem se první tři roky existence NILY musela věnovat I advokacii, abych to utáhla. Začala jsem dělat pracovní právo a shodou náhod  jsem se nachomejtla k jedné opravdu zajímavé kauze, která mi nejen přinesla pocit velkého uspokojení ze spravedlivého výsledku, ale díky které jsem si vydělala na rekonstrukci kamenného obchodu. 

Prodejna byla tehdy pro mě východiskem z  toho, že e-shop tak dobře nefungoval, protože lidé kdykoliv viděli věci naživo, tak je chtěli, ale v e-shopu si je nedokázali představit. Obchod tedy nevznikl proto, že by NILA tak dobře fungovala, vznikl jako plán B, který se ukázal správný.

Kdy do toho pracovního kolotoče přišlo miminko?

Meda přišla před spuštěním prvního e-shopu.

Jak jste zvládala e-shop, advokacii a miminko?

To bylo hodně složité. Ale neměla jsem jinou možnost, než to skloubit, protože jsem začala podnikat ještě předtím, než jsem měla děti. Byznys ze dne na den nezavřete. A taky jsem nechtěla. Ale popravdě, do takových devíti měsíců dítěte je to opravdu velice těžké a myslím si, že to je kompromis. A není to tak, že to jde bez důsledků skloubit.

Měla jste výčitky vůči Medě, že s ní nejste úplně tak, jak byste chtěla?

Určitě jsem je někdy měla, ale ona je naštěstí pozitivní a velice společenské dítě. Měli jsme štěstí na chůvičku, která s ní nejdřív 'kočárkovala', pak mezi nimi vznikl hezký vztah, takže teď, když má jít Meda do školky, je to až smutné. I tak se budou vídat, aby tam ten kontakt zůstal. 

Jak ta každodennost tehdy vypadala v praxi?

Nevyhovovalo mi, když byla chůvička u nás doma a jí také ne. Ona měla pocit, že není ve svém prostředí a já zase, že musím mít furt naklizeno. Když už Meda byla větší, začali jsme ji vozit k ní domů, kde měla své zázemí a své hračky. To fungovalo dobře. Vždycky jsem ji odevzdala, zasedla jsem a udělala jsem, co jsem stihla, pak jsem si ji vzala zpátky.

A advokacii jste dělala kdy?

V noci, nebo jsem chvíli musela nechat 'samoběžet' NILU a dělat jen advokacii, abych vydělala na provoz.

V čem byla ta největší změna mezi právničinou a podnikáním?

V samotě. Odejdete z korporace, abyste už neměla tolik lidí kolem sebe a pak je to druhý extrém. Zařizujete, rozhodujete se, telefonujete a jste sama, nikdo vám neporadí, nedá zpětnou vazbu. Tak jsem to řešila aspoň tak, že jsem hodně pracovala po kavárnách. Abych byla mezi lidma. Teď už je to ale jiné, protože máme několik zaměstnanců a okruh spolupracovníků.

Kdy jste měla největší pochybnosti o tom, jestli celá ta změna byl opravdu dobrý nápad?

Asi jsem udělala chybu v tom, že jsem se rozhodla jít nejdřív cestou e-shopu. Tehdy byl tady v Čechách velký boom e-shopů a pořád se mluvilo o tom, že lidé nakupují hlavně v e-shopech. To je sice pravda, ale nakupují tam také lidé, kteří hledají nejnižší cenu. Tím, že naše produkty nejsou levné či spíše není s čím tu cenu srovnat a vyžadují, aby si na ně lidé sáhli, bývalo by bylo lepší hned na začátku otevřít kamenný obchod. V internetovém obchodě jsem ztratila fůru energie. Přestože se nám jej nakonec podařilo dostat do kladných čísel, vyžadovalo to obrovské úsilí, nesrovnatelně větší, než co vyžadovala kamenná prodejna. Teď jsme samozřejmě rádi, že máme obojí.

V jakém okamžiku jste začala s reklamou a inzercí?

Začala jsem ji dělat v době, kdy jsem potřebovala, aby se e-shopu dařilo líp, než se mu vedlo. Nakonec jsem ale zjistila, že dobrá pověst je nenahraditelná, je dobré neschovávat se za obchod a ukázat tvář, sociální média nedat z ruky, mluvit za obchod otevřeně a upřímně.

Jak teď fungujete jako podnikavá rodina s dvěma dětmi?

No, popravdě, aktuálně je to náročné. To nebudu malovat narůžovo. Hodně mi pomáhají kolegové v práci, už je nás víc, což je skvělé, a mého muže NILA do podnikání svým růstem vtáhla. Bez jeho analytického myšlení a chuti mi pomoct a pokračovat dále spolu, bych to nezvládla. I tak je to nejnáročnější období, co jsem za těch posledních pět let podnikání zažila. Myslela jsem si, že to bude těžké, až se Barnabášek narodí, ale ukázalo se, že náročnější rodičovské chvilky nás vlastně čekaly s Medou. Všemu už rozumí a člověk cítí velkou zodpovědnost za to, aby tomu rozuměla správně, a aby se cítila pořád stejně milována... Obchod roste co do prodeje, takže se musí víc objednávat, práce je mnohem víc. Meda půjde do školky, chůvička mi pomůže s Barnabáškem a nějak to zase musí jít dál. Zjistila jsem, že základem, jak to zvládnout, je postupně si život očistit od věcí, které za sebou vleče, a které ho zatěžují. Prodali jsme třeba chalupu, skončila jsem s některými vztahy, které jsem udržovala ze slušnosti. Jeden den v týdnu se snažíme být jen spolu všichni čtyři, nepracovat a vypnout. Někdy se to podaří, někdy ne. Myslím si, že na sebe člověk musí být hlavně laskavý. 

Na co byste se teď chtěla soustředit?

Chtěla bych konečně dosáhnout toho, proč jsem vlastně z prvního zaměstnání odešla: najít harmonii mezi rodinou, svým životem a prací. Ráda bych měla kamenných obchodů více a procesy v NILE nastaveny tak, abychom ji mohli dále pomalu a udržitelně rozvíjet, bez velkých obav, zda se jako rodina uživíme. A pak, abychom si jako rodina mohli ukrást alespoň čtrnáct dní v roce a být jen spolu na dovolené. V klidu, třeba v Santa Fe.