Před časem jste na svůj Instagram přidala příspěvek o tom, jak vám chybí práce. Předpokládám, že většina natáčení je pozastavena, jak tedy trávíte své dny?

Měla jsem štěstí, že jsem vloni měla hodně práce. Kromě filmu Matky jsem točila film s Evou Doležalovou, a s Tomášem Wińskim jsme připravovali film Obrazy lásky, který jsme psali čtyři roky. Točili jsme jej tři a půl měsíce. Měla jsem tolik práce, že jsem se dostala na pokraj vyhoření. Volno, které pak přišlo, se mi hodilo. Kdykoliv jsem totiž předtím měla volněji, vždycky jsem něco dělala, třeba studovala italštinu. Tentokrát jsem si ale naordinovala úplný klid, i proto, že jsem kvůli pandemii začala trpět úzkostmi. Nebylo mi úplně dobře, ale po odpočinku je to mnohem lepší a mám zase obrovskou chuť do práce. Po letech se mi navíc začalo stýskat po divadle.

Během první vlny pandemie loni na jaře jste dělala dobrovolnici pro Život 90 a Sousedský klub, stále v tom pokračujete?

Ne, dobrovolnici teď nedělám. Pandemie na mě dost dolehla, asi i tím, že jsem během pomoci viděla osudy lidí, na které pandemie velmi dolehla, a pak to dopadlo i na mě. Takže na dobrovolničení už jsem nenašla energii, ale říkala jsem si, že bych měla zase pomáhat a začnu znovu, až se dám dohromady a budu silná já sama.

Co vám nakonec na úzkostné stavy během pandemie pomohlo?

Být v kontaktu s kamarády a rodinou. Jsem velmi společenský člověk a teprve během pandemie jsem si uvědomila, jak složité je pro mě, když kolem mě lidi nejsou. Takže jsem se svými blízkými v pravidelném kontaktu alespoň telefonicky nebo on-line, a taky jsem si našla okruh několika málo lidí, se kterými jsme se pravidelně setkávali. Taky jsem začala meditovat, a ačkoliv to zní jako klišé, strašně mi to pomohlo. Mimo to jsem zjistila, že spousta mých kamarádů si prochází něčím podobným, jen to nedává znát.

Kdysi jste studovala Vysokou školu ekonomickou, a dokonce jste se dostala i na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, nakonec jste ale dala přednost herectví. Nezměnila pandemie koronaviru vaše přemýšlení o budoucnosti a o tom, zda nezměníte obor?

Babčáková: Chováme se jak hlupáci. Snad se svět do starých kolejí nevrátí

Žena

Nikdy jsem nelitovala, že jsem se stala herečkou. Spíš jsem si uvědomila, jaké jsem dosud měla štěstí a že jsme všichni spoustu věcí brali jako samozřejmost. Jsem vděčná za to, že jsem vždycky mohla dělat práci, která mě bavila. Taky jsem ráda, že jsem dost času využila k cestování, i když mi spousta lidí říkala, že je to nesmysl a že na mě lidi zapomenou, jakmile jednou odjedu z Česka. Takže jsem vděčná za všechny zážitky, které jsem na cestách prožila, protože najednou to není možné. Uvědomila jsem si, že je důležité dělat věci, které člověk chce a může dělat, protože nikdy neví, kdy se situace změní a možné to nebude.

Kam a jak nejraději cestujete, když můžete?

Nejraději mám momentálně Řím a L. A., protože tam mám kamarády a strávila jsem tam za poslední roky dost času. Strašně mi to chybí. A co se týče způsobu cestování, tak létání je fantastické v tom, že se za krátkou dobu můžete dostat na velmi vzdálená místa. Ale v poslední době jsem si oblíbila i řízení a zjistila jsem, že řízení je forma meditace. Velmi mě uklidňuje. Nikdy předtím jsem auto neměla a neznala jsem to, ale teď si nemůžu vynachválit sednout si do auta, pustit si hudbu a jet kamkoliv.

Před vypuknutím pandemie koronaviru jste se začala učit italsky a pobývala jste načas v Itálii, protože byste zde ráda prorazila herecky. Už jste dostala nějakou zakázku?

Je to složité a jde to pomalu. Agentka, kterou v Itálii mám, je fantastická, nemůžu uvěřit, že jsem měla takové štěstí a narazila jsem na ni. Posílá mi docela často castingy na velké projekty a velké role, což není úplně běžné. Dostat se na casting v zahraničí je velká věc. Občas se dostanete na casting, kde máte zahrát tři věty, a pak pochybujete, jestli to má cenu. Ale díky svojí italské agentce jsem se už dostala na konkurzy na velké role. Před týdnem jsem dělala casting na roli, která byla napůl v italštině a napůl v angličtině. Třikrát jsem se už dostala taky před tvůrce filmu na castingu. Zatím jsem roli nedostala, ale už tohle je pro mě úspěch.

Proč jste si vůbec vybrala Itálii?

To Itálie si vybrala mě. Nikdy jsem o ní nepřemýšlela, pak jsem se ale s kamarádkou vydala na filmový festival do Itálie a na jeden večírek jsem šla sama. Nikoho jsem tam neznala a přisedla jsem si k nějakým lidem, Italové jsou hodně otevření a přátelští, takže mě přijali a dala jsem se do řeči s jednou ženou, což byla moje současná agentka. Říkala mi tehdy, že se jí líbí moje energie a osobnost a že by byla zvědavá na mou práci. Poslala jsem jí svoje portfolio a moc jsem tomu nevěřila, protože v USA jsem absolvovala několik takových setkání a všichni lidi vždycky strašně kecali a nic z toho nebylo.

Ona mi ale za dva dny odepsala, že mě berou do jejich agentury a že mám přijet do Říma podepsat smlouvu. Nakonec jsem zjistila, jaké štěstí jsem na ni a agenturu měla. Když jsem jí ale řekla, že neumím italsky, odpověděla mi, že se jazyk naučím. V pondělí mi oznámila, že chce mít do pátku dvouminutové video, ve kterém se italsky představím. Takže jsem se foneticky nadrtila na dvouminutové video několik vět v italštině. A začala jsem se učit italsky. Už dokážu běžně konverzovat, z čehož mám hroznou radost.

Je italština na hraní lepší než čeština?

Je jiná a nejen já, ale určitě i všichni ostatní, jsme v každém jazyce trochu jiní. Italština mi dodává energii a asi je i nejblíže mému naturelu. V každém jazyce nejen jinak mluvím a projevuji se, ale i jinak hraju. Člověk s každým novým jazykem, který se naučí, objeví jinou část své osobnosti.

Hana Vagnerová (38 let)

• Jedna z nejobsazovanějších českých hereček současnosti, jako dospívající dívka se věnovala modelingu.
• Narodila se v Praze, kde také v současné době žije.
• Vystudovala DAMU, přestože začala po maturitě studovat i Vysokou školu ekonomickou.
• Poprvé si zahrála v roce 2003 ve studentském filmu Seance Fiction svého tehdejšího partnera, srbského režiséra Marka Simiće.
• Nejznámější jsou její role v seriálech Vyprávěj, Expozitura, Zdivočelá země, Kafe a cigárko a Lajna.
• Mezi její slavné role ve filmu patří O Šípkové Růžence, Bathory, Zakázané uvolnění, Padesátka. Vloni se podílela na snímcích Prvok, Šampón, Tečka a Karel či Matky.
• V Divadle ABC ztvárnila roli Anny Kareniny, v A studiu Rubín se objevila v Goetheho Faustovi nebo v několika hrách z pera scenáristy Petra Kolečka.
• Nedávno se stala ambasadorkou značky Lexus Průhonice.

Takže v budoucnu byste ráda žila v Itálii? Nebo raději v USA?

Chtěla bych všechno zkombinovat - Prahu, Řím a L. A. Teď to zní jako naprosto nereálná věc. V ideálním světě bych ale ráda každou chvíli žila někde, změna prostředí mě uklidňuje.

Která role z poslední doby vás bavila nejvíc a proč?

Nejnáročnější byla a nejvíc mě bavila role v Obrazech lásky. Jednak proto, že jsem se podílela na psaní filmu, takže je pro mě velmi osobní. Dlouho trvalo, než jsme dostali podporu fondů a našli jsme peníze na natáčení. Taky hlavní postava je velmi složitá a nebylo jednoduché ji sehrát. Příběh je o páru, který se rozhodne řešit krizi ve vztahu tím, že budou žít v polyamorii a zkoumat hranice toho, co vztah vydrží. Když jsme skončili natáčení, byla jsem vyřízená. Sama si nedovedu představit žít v polyamorii. Pro mě by to bylo pomalé umírání, vztah je pro mě tak křehký a krásný v důvěře, že bych to nezvládla.

Ve filmu Matky, která by měla mít dlouho odkládanou premiéru v květnu, jste ztvárnila postavu influencerky Sáry, která sdílí svoje mateřství. Dovedete si představit, že byste sdílela svoje mateřství od pozitivního těhotenského testu přes porod po strasti po narození dítěte s tisíci sledujícími?

Nedovedu si představit, že bych něco takového dělala. Je to pro mě tak křehké a osobní, může se stát spousta věcí… Uvědomila jsem si to v momentě, kdy jsem jela po Praze autem a na zastávce tramvaje jsem zahlédla manžela kamarádky s jejich synem. Ještě jsem u nich nebyla na návštěvě a osobně jej neviděla, ale jejich dítě znám velmi dobře z Instagramu. Vím, jak vypadá, jak se chová, co měl k snídani a podobně. Uvědomila jsem si, že je to velmi nebezpečné. Že si často neuvědomujeme, co všechno o sobě na internetu sdílíme. A že občas dáváme navenek věci, které by podle mě měly zůstat soukromé, obzvláště s dětmi, protože ty nemůžou rozhodnout, zda chtějí být populární osobností.

Mateřství si Sára představovala jinak i díky Instagramu, kde je všechno hezké. Jak vy vnímáte Instagram?

Všechny matky mají dokonalé děti, jenom já ne. Sociální sítě zkreslují mateřství

Žena

Musím říct, že jsem nikdy nedokázala být na Instagramu osobní. Dávám tam pracovní věci a vtipy, které mě baví, na čemž asi ztrácím hodně sledujících, protože můj humor je hodně specifický, ale niterné soukromí na něj nedávám. A musím říct, že mi až na jednu výjimku zatím nikdo nenapsal nic hnusného. Případné hejtry navíc bez pardonu blokuju.

V červnu vyšel videoklip upozorňující na různé formy rodičovství a podporu pěstounské péče, ve kterém jste si taky zahrála. Adoptovala byste dítě, případně stala byste se pěstounkou?

Myslím, že jo. Iniciativa mi přišla bezvadná, je skvělé vědět, že můžete někomu změnit život tím, že si jej vezmete k sobě, třeba někoho, kdo zatím v životě neměl takové štěstí. Takže je to jedna z variant, nad kterou do budoucna přemýšlím.

A změnil film Matky váš pohled na mateřství?

Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych děti nechtěla. Mám je hrozně ráda, ale i díky svým kamarádkám s dětmi jsem si uvědomila, že je to občas mazec a nikdo vás na mateřství nepřipraví. Že zamává s vašim životem a ukáže vám takové vaše stránky, které jste si nikdy nechtěla přiznat. Film se mi líbí i proto, že ukazuje, že mateřství není procházka růžovým sadem a s narozením potomka automaticky neznamená, že jste jen šťastná, jak se často na Instagramu ukazuje.

S mateřstvím souvisí i sebedůvěra a přístup k ženskému tělu. Sama jste před lety přiznala, že jste si kdysi prošla anorexií. Jak jste získala zpět ztracenou sebedůvěru a sebelásku?

Byl to běh na dlouhou trať. Měla jsem ale štěstí, že jsem potkala svého tehdejšího přítele Marka Simiće, který měl v sobě tolik lásky, že mi pomohl abych se měla znovu ráda. Musím říct, že jsem od té doby alergická na bodyshaming a hodnocení vzhledu u ostatních. Nejenže tyhle komentáře pořád v české společnost převládají, ale pořád se hodnotí vzhled i v českých médiích.

Vždycky nad tím nechápavě kroutím hlavou s tím, že už je 21. století a měli bychom se nad takové hodnocení povznést. Vůbec si nedovedeme představit, čím ten hodnocený člověk prochází, a navíc není absolutně naše věc to, jak vypadá. V USA se vám nestane, že by teď někdo kritizoval váš vzhled. Itálie je jiný případ, nejsou na tom stejně jako my v Česku, ale je to trochu lepší. Lidi tam ale taky kritizují vzhled žen a některé moje kamarádky zažily na place sexistické poznámky. V Americe by si to ale už nikdo nedovolil.