reklama

Geislerová: V Česku by to chtělo prezidentku. Mám kandidátku, kterou preferuji

Na Pražský hrad usedla vůbec poprvé žena, Česko má prezidentku. V tomto případě se nejedná o realitu, ale o fikci, a hlavu státu ztvární ve filmu Prezidentka, který bude v kinech od 23. června, Anna Geislerová. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvila o tom, jak si správně přát, koho by ráda viděla v prezidentském úřadu ve skutečném životě a vysvětlila, proč se stáhla z Facebooku.

Při tvorbě postavy filmové prezidentky Annu Geislerovou inspirovalo vícero žen. "Postava nemůže znehodnocovat možnost být zvolena kterékoliv kandidátce, která by se ucházela o Hrad," říká.
Při tvorbě postavy filmové prezidentky Annu Geislerovou inspirovalo vícero žen. "Postava nemůže znehodnocovat možnost být zvolena kterékoliv kandidátce, která by se ucházela o Hrad," říká. | Foto: Benedikt Renč

Viděla byste ráda ženu na Hradě i ve skutečnosti?

Ano. Viděla bych tam ráda snad kohokoliv jiného. Mám i jednu kandidátku, kterou preferuji. Ta zatím ještě neřekla, že bude kandidovat, ale myslím, že by měla a že bude.

Máte asi na mysli Danuši Nerudovou, bývalou rektorku Mendelovy univerzity.

Ano, to by byla přesně ona. Tento typ ženy se mi líbí - schopná, výkonná, přirozená, lidská. Zajímavé je, že když Ruda (režisér filmu Rudolf Havlík, pozn. red.) přišel s nápadem na tento film, tak ještě nebyla prezidentkou ani Zuzana Čaputová. Takže tenkrát to byla úplná fikce.

Zvolení Zuzany Čaputové přišlo těsně poté.

Nebylo to úplně těsně poté, takže tehdy se to jevilo v našich vodách jako nereálné. A najednou je prezidentka i v Maďarsku. Takže by to asi chtělo mít prezidentku i tady.

Jak jste postavu prezidentky vystavěla? Byla vám inspirací nějaká konkrétní žena?

Bylo to více žen. Žánrově jsme sice v čistě romantické komedii, ale říkala jsem si, že ta postava nemůže znehodnocovat možnost být zvolena kterékoliv kandidátce, která by se ucházela o Hrad, protože film poběží v době reálné prezidentské kampaně. Lidé by si pak řekli: to je kráva, no jo, přesně takhle by to vypadalo. Proto jsem chtěla, aby její charakter byl uvěřitelný, pevný, aby politiku brala jako službu, kterou nešidí a neironizuje. Člověk musí mít k prezidentskému úřadu úctu, i když je teď těžké si to představit. Samozřejmě tam zažívám úplně nerealistické situace, ale chtěla jsem, aby se ta žena díky svým schopnostem skutečně mohla stát prezidentkou.

Je skvělé, že to říkáte, protože jsem přemýšlela, zda ten žánr nezpůsobí právě to, že si lidé řeknou, že přesně takhle by to vypadalo, kdyby na Hradě seděla žena.

Ten film není politický, ale já jsem to rozhodně brala v potaz. Říkala jsem, že tam nemohou být scény jen o tom, jak je unavená z toho, že je prezidentka. Vždyť ona kandidovala a vyhrála, je to aktivistka, lidsky se angažuje ve veřejné sféře a nakonec uspěje. Ale i takový člověk má právo být unavený a toužit po lásce, a to nás dostává do toho žánru, kde jsme. Navíc ten film může vidět nejedna holka, která si díky němu může říct, že chce být taky prezidentkou.

K příspěvku o Prezidentce, který jste zveřejnila na svém Instagramu, jste napsala, že vzkazujete všem budoucím kandidátkám, aby šly pevně za svým snem, ale neztratily při tom samy sebe. Stalo se vám někdy, že jste šla tak odhodlaně za svým snem, až jste při tom ztratila sebe sama?

Určitě. Protože člověk si někdy přeje špatné věci. Nebo si něco vysní, ale udělá špatnou objednávku. Vesmír mi často vychází vstříc, představím si, že něco chci, a pak se to děje, takže jsem se naučila, že si musím dávat pozor, protože někdy je to naprosto přesné. Člověk se musí naučit formulovat to, co si přeje.

Učila jste se si dobře přát cíleně, nebo to k vám přirozeně přichází?

Spíš jsem si uvědomila, že se mi to děje. Třeba jsem si počítala peníze a zjistila jsem, že mi chybí pětadvacet tisíc. Pak pro mě měl někdo práci za pětadvacet tisíc. Říkala jsem si, proč jsem si nepřála třeba čtyřicet. Někdy je lepší si nic nepřát. Už když jsem byla malá, přání mě strašně zotročovala. Pořád jsem si něco přála - nejdřív džíny, pak motorku, barbínu… vždycky jsem si přála nic nechtít, hrozně by mi to pomohlo.

Nedávno jste natáčela v Británii pro ITV. To bylo něco, co jste si přála?

To si přeju furt, s Anglií mám nějakou záhadnou vazbu. To byla práce za odměnu, ještě jsem to neviděla, ale prý uvažují o druhé řadě. Mým hereckým partnerem byl Tom Hollander a to bylo ryzí štěstí. Konkrétně na tomto natáčení jsem pochopila, že na této úrovni, kde hrály velké hvězdy, není prostor pro tápání nebo pochybování. Jsi tady proto, že jsi dobrá, ne abys to dokazovala. Nejdřív mě to zaskočilo, protože jsem čekala takové to hledání, na které jsme v Česku zvyklí. Chtěla jsem tasit pokoru a skromnost, ale tam už se rovnou čeká, co nabídnete. Člověk musí mít zdravé sebevědomí. Jsem tady, protože jsem dobrá, a nikdo kromě mě to nezpochybňuje. Od herce se očekává, že nabídne, co umí a jak to má připravené.

Jste tam svébytnou autorskou osobností.

Jo, a myslím, že je škoda, že se u nás takto herectví nevnímá. Vážnost té věci, že teď ukazujete, co umíte, a režisér to bude jen korigovat.

Než jste pracovala na postavě Olgy Havlové a Boženy Němcové, tak jste se předtím nějakým způsobem zabývala oběma těmito tématy, aniž byste věděla, že vám tyto role přijdou do života, nazývala jste to synchronicitou. Předcházelo Prezidentce něco podobného?

Asi ne, ale asi jsem zúročila léta své občanské nespokojenosti a občanského aktivismu. Podporovala jsem Milion chvilek pro demokracii, chodili jsme opravdu masivně demonstrovat. V rámci těchto akcí jsme jedno vystoupení točili a myslím, že se použije ve filmu. Hodně jsem tím žila a v té době jsme to s Rudou i hodně řešili.

Když jsme u politiky, v jednom z dřívějších rozhovorů ještě před válkou na Ukrajině jste říkala, že vám vadí, jak jsme se zachovali k syrským uprchlíkům. Myslíte, že jsme si nyní napravili reputaci?

Rozhodně. V podstatě jsme teď jedni z nejlepších v Evropě. Samozřejmě, že už se začíná ozývat spousta remcání a mudrování, ale tohle je správná cesta, takto má člověk reagovat a musí si připustit, že se to může stát i jemu, že bude muset utíkat. Budeme chtít potkat otevřený národ, nebo remcaly, kteří si budou stěžovat, že jim sebereme sociální dávky? Češi zapomínají na to, že před válkou, po válce nebo po osmašedesátém masivně utíkali. Připomněla bych také cedule, které byly po revoluci v zahraničí: Češi a Poláci, nekraďte. Tváříme se, jak jsme sofistikovaná zemička, která nemá zájem o žádné příchozí, přitom jsme sami tropili dost ostudy všude okolo. Ale teď je to dobrý, i když nejsem ani pro všeobjímající nesystematické přijímání. Jde o ohromné množství lidí a musí to být promyšlené.

A myslíte, že jsme schopni se z tohoto poučit definitivně?

Ne. Jsem si vědoma, že je v tom i určitá míra pokrytectví. Náš mozek je nastavený tak, že až když jsme v reálném ohrožení, spouštíme obranné mechanismy. Před Ukrajinou byly konflikty v Afghánistánu, v Jemenu, v Sýrii, ale to bylo daleko, neohrožovalo nás to, proto jsme nebyli tak aktivní. Lidstvo se nepoučí. Doufám, že se poučíme aspoň v tom, že nebudeme energeticky závislí na Rusku.

Žijete politikou i nyní? Často se k ní vyjadřujete, komentujete…

Vypla jsem Facebook, protože už je to pro mě neúnosné a strašně vyčerpávající. Tam to pro mě všechno bylo o politice, říkala jsem tomu politická nástěnka. Jenže mi vadí nepřirozenost algoritmů, to, že komunikujete jen s lidmi, s nimiž názorově ladíte. Pak tam přiletí trollové, tak je zablokujete a pak to jede od znova. Takže jsem v tom neviděla smysl, to nebyla ta pravá diskuse. Ale pořád mě to zajímá a myslím si, že politice se nedá vyhnout. Všechno okolo nás je politika.

Na Facebooku už nejste aktivní, na Instagramu stále ano. Jaký máte k sociálním sítím obecně vztah?

Facebook mi nedává smysl, a navíc mi vadí ze strany novinářů, ale asi jen těch novinářů v uvozovkách, že jen čekají, co kdo napíše, a z toho pak vytvoří, třeba Parlamentní listy, ale i seriózní média, bulvární zprávu, nějakou svou úplně absurdní verzi reality. Děje se to i na Instagramu, ale oproti Facebooku je to čajíček. Vnímám jej jako místo pro kreativitu, byznys a člověk může sám ovlivňovat, co tam pustí a co ne. Mám Instagram strašně ráda a je to prakticky jediná sociální síť, kterou používám. Nedávno jsem se přihlásila na Twitter, ale od té doby jsem se tam nepodívala. Asi nepotřebuju další zdroj informací, všeho je moc.

Kdybyste se narodila v časech Boženy Němcové, na jaké platformě byste vyjadřovala své názory?

Já sama jsem se narodila v době, kdy nebyly ani mobilní telefony, stávali jsme fronty u telefonních budek. Božena Němcová měla tak rozsáhlou korespondenci, že se to dá přirovnat k nějaké sociální síti. Psala všem, všude, byla až grafomanská. Každý, kdo má potřebu komunikovat, si cestu najde. Pro mě tento účel plnily třeba fejetony. Psaní je moje nejbližší forma komunikace se světem, pokud vynechám hraní, ale tam nejsem autorem. Takže bych asi psala.

Zmiňovala jste, že Instagram je pro vás i místem pro byznys. Jak se stavíte k tomu, když se lidé pod vašimi příspěvky dohadují, jestli mají herci dělat reklamu na sociálních sítích, nebo ne?

Přijde mi to zábavné a mám strašnou chuť do těch lidí poťouchle rýpat, ale nedělám to. Nikdy jsem nepochopila ten moment, kdy si někdo řekne: tak, a teď půjdu a řeknu tomu člověku, že to dělá blbě a měl by to dělat jinak. Je to směšné. Nevypovídá to nic o mně, ale o těch lidech. Já vím, proč to dělám, kolik za to mám a co mě na tom baví. Validní by byl názor odborníka, třeba psychoterapeuta, ale paní nebo pán z Horní Dolní na můj život vliv nemá.

Mohlo by vás zajímat: Lidi šokuje, že Němcová měla sex a byla nevěrná, říká Geislerová

Hrát Boženu Němcovou byl zodpovědný úkol, byla to silná osobnost, v dnešní době by byla nadšená z toho, že ženy mohou jít volit a nemusí se vdávat. | Video: Martin Veselovský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama