reklama

"Ženská a mužská práce je mýtus. Ale líp řídí chlapi," říká režisér Po čem muži touží

"Je to prostě komedie, jedna velká nadsázka," říká režisér Rudolf Havlík o pokračování veleúspěšného snímku Po čem muži touží. Film, jenž má premiéru 21. dubna, opět pracuje s proměnou jednoho pohlaví v druhé a s tím spojenými genderovými stereotypy. Přesto Havlík nepovažuje za divné, když žena dokáže opravit auto.

"Doba se změnila a dnešní mladí mezi sebou interagují úplně jinak. Pro starší generaci je pak těžké všechny ty změny přijmout," říká režisér Rudolf Havlík.
"Doba se změnila a dnešní mladí mezi sebou interagují úplně jinak. Pro starší generaci je pak těžké všechny ty změny přijmout," říká režisér Rudolf Havlík. | Foto: Vojta Ressler

Kdybyste měl možnost stát se na nějaký čas ženou, jako se to přihodilo v prvním díle Po čem muži touží Jiřímu Langmajerovi, stál byste o to?

Myslím, že na týden nebo na měsíc by šlo o zajímavou zkušenost. První, co by mě zajímalo, by se ale netýkalo sexu. Byl bych zvědavý, jak se ženské tělo fyziologicky chová, třeba na podpatcích. Ženám to připadá přirozené, ale já bych na podpatcích neušel ani pár metrů. Taky by mě zajímalo, jak funguje tělo zevnitř, tím mám na mysli hormony a emocionální reakce, které nám mužům přijdou iracionální a které nám komplikují ženy pochopit.

Je z vašeho pohledu něco, co můžeme ženám závidět? A naopak?

Muži a ženy si nemají co závidět. Měli by být rádi, že se mají, hezky se doplňují. Ačkoliv dneska už umí spousta žen třeba opravit auto.

Tím jste mi nahrál na další otázku. Kdy jste naposledy žehlil?

Kdy jsem naposledy žehlil…

Anebo vytíral či myl nádobí.

Nádobí jsem myl včera a vytírám pravidelně každý týden. Žehlil jsem shodou okolností nedávno, ale po docela dlouhé době. Mám roční dítě, holčičku Julii, takže doma dělám, co je zrovna potřeba. Přijde mi úplně normální uklízet. Přes týden nemám na úklid čas, takže během týdne dělám bordel a pak v neděli uklidím. Úklid beru skoro jako rituál, a když mi to z jakéhokoliv důvodu nevyjde, jsem z toho nervózní. Nikdy jsem nebyl přehnaně na pořádek, na druhou stranu nechci shnít.

Péči o děti zvládají ženy od podstaty líp

Umíte si naopak představit, že byste si domů pozval hodinového manžela na takzvaně mužskou práci?

Už se to stalo. Když jsem dlouho odkládal převrtání garnýže a neudělal to, zavolala manželka hodinového manžela. Přijel, opravil a bylo to vyřešené. Zpočátku mi to bylo nepříjemné, ale je to způsob, jak se naučit pracovat s vlastním egem. Když někdo něco umí, proč mu nezavolat.

To znamená, že nejste typ člověka, který rozlišuje typy práce na ženské a mužské?

To nejsem, mám jinou výchovu. Mužské a ženské práce neexistují, ale musím uznat, že vše kolem péče o děti zvládá žena od podstaty jednodušeji a líp. Já si to ale upřímně užívám, protože starat se o děti mi přijde jednodušší než dělat filmy.

Vážně?

No jasně. Hlavně proto, že se nemusím furt s někým hádat. Na druhou stranu musím říct, že někteří herci jsou občas taky trochu děti, ale to tam nepište. Mezi herci mám spoustu kamarádů, ale do jisté míry jsou to blázni. Dospělí blázni. Proto to možná funguje.

Doba patří mladým, nechme to na nich

"Muži a ženy jsou dva různé živočišné druhy." Souhlasíte s touto hláškou z kultovního českého filmu?

Ano, muži a ženy jsou opravdu velmi rozdílní. Už tím, že mají rozdílnou životní motivaci a cíle. Dneska se vracíme k přírodě, což nám ale ve společenském směru příliš nejde. Přijde mi smutný, že se všichni snažíme pomáhat naší planetě, ale jako lidi jdeme opačným směrem a trochu na sílu. Obyčejné věci vycházející z přírody se snažíme zvláštním způsobem potlačovat. Od mužů se vyžaduje jemnější chování, za instinkty se stydíme, a když mají chlapi sexuální pudy, přijde nám to odporný. Je to nepopulární názor, ale takhle to vnímám. Nedokážu to lépe vysvětlit a mám trochu obavu, že napsané to bude působit hrozně blbě.

Mohl byste svůj pohled zkonkretizovat?

Napsal jsem román Horkou jehlou, který se věnuje hlavně výrobě oblečení v Asii a udržitelnosti. Přišla mi reakce od jedné slečny, že se jí knížka líbila, ale že jí strašně vadilo, jak popisuju ženy. Mužská postava z románu totiž popisovala ženské křivky a své tajné touhy a čtenářce přišlo, že je to sexistické. Já se ale rozhodně jako sexista necítím, a když jsme o tom pak s dotyčnou diskutovali, neustále se k tomu vracela, až mě jednoduše vytočila. Nakonec jsem si uvědomil, že kdyby chtěla, tak mě na tom uvaří. Přitom jsem o ženách nepsal nijak oplzle, nic ve smyslu, že měla "trojky kozy". Jen decentní popis, že byla krásná, že se jí třepaly vlasy ve větru a tomu chlápkovi se to líbilo.

Co z této zkušenosti vyvozujete?

Doba se změnila a dnešní mladí mezi sebou interagují úplně jinak. Pro starší generaci je pak těžké všechny ty změny přijmout. Vždycky si říkám, jak to za nás v devadesátkách bylo skvělé, ale dneska už jsme jinde. Je důležité si uvědomit, že mladí lidé budou žít jinak, je to jejich doba. My se v ní sice nacházíme taky, ale už jen proto, abychom jim předali nějaká moudra a dál to nechali na nich. Je důležité naučit se dobu akceptovat, ať je, jaká je. A taky brát všechno s nadsázkou. Humor je klíč k mnoha nedorozuměním.

Myslíte, že díky tomuto přístupu a otevřenosti budete na dospívání svých dětí nahlížet liberálněji?

Ano, tak třeba jsem si dřív neuměl představit, že bych své dítě nenechal chodit do klasické školy. V dnešní už si to představit umím, najednou mi ta kdysi odporná představa domácího vzdělávání přijde aktuální a reálná. Nedokážu říct, co by to s dítětem udělalo, ale jsem tomu otevřený. Baví mě zkoušet nové věci, vždycky mě to někam posune. Člověk nezakrní.

V mých filmech nikdo nezvrací ani neprdí

Zmínil jste potřebu humoru a nadsázky. Je to důvod, proč točíte komedie pro masové publikum?

Ano, jsou to obyčejné komedie, které mají hlavně pobavit diváka a nesnaží se o nějaký společenský kontext. Šlo nám o to natočit dobrou situační komedii, u které se lidi v kině zasmějí, a to se podle mě povedlo. Na výsledek jsem pyšný. Pro intelektuály ten film není, ale myslím, že jsme přesto dokázali oslovit širokou diváckou skupinu včetně vzdělaných lidí. V recenzi prvního dílu jsme od Kamila Fily dostali "čočku", což chápu, protože on je nastavený jinak. Ale je to prostě komedie, jedna velká nadsázka.

Bylo pro vás jako pro tvůrce těžší udělat z Anny Polívkové muže v jedničce, nebo z Jiřího Langmajera ženu ve dvojce?

Těžší to bylo s Jirkou. Anička je od přírody komediant, humor je pro ni, možná i díky Bolkovi, druhá přirozenost. Jirka je perfektní herec, který umí zahrát Richarda VI. nebo Ludvíka XVI., ale hrát ženu je náročné. Už jen to, jak se bude v ženském těle hýbat. Přitom se nebál, že bude u kamarádů za kreténa, že mu to všichni budou natírat. Herecky to zvládnul skvěle.

V roce 2014 jste prohlásil, že nemáte rád současné komedie. Co jste tím myslel?

Mám rád starší komedie pana Vorlíčka nebo filmy s Belmondem. U nich humor funguje. Přijde mi, že ho teď u nás málokdo umí. Tvůrci, kteří to uměli, pomalu umírají a není nikdo, kdo by je nahradil. Zapomněli jsme, jak dneska komedie natáčet, nevíme, jak na to.

Rudolf Havlík

Rudolf Havlík

  • Režisér, scénárista, spisovatel a blogger se narodil 24. února 1976 v Sokolově.
  • Ve filmu debutoval v roce 2014 snímkem Zejtra napořád, na svědomí má celkem osm filmů. Hned do šesti z nich obsadil do hlavních či vedlejších rolí Jiřího Langmajera.
  • Jeho komerčně nejúspěšnějším filmem je komedie Po čem muži touží z roku 2018, kterou v kinech navštívilo přes 600 tisíc diváků.
  • Napsal několik knih a natočil dokumentární přírodopisný cyklus Na vlastní nohy, který odvysílala Česká televize.
  • Velmi rád cestuje a surfuje. Mezi jeho oblíbené destinace patří Asie.
  • Na začátku pandemie koronaviru dovezl do Česka desítky tisíc ochranných pomůcek a zdarma je rozdal do nemocnic. Současně kritizoval drahé vládní nákupy ochranných pomůcek.

Dá se humor naučit?

Nedá, ale dají se naučit komediální postupy. Zásadní je soulad mezi nápadem na vtip a střihem. Stačí scénku natočit ze špatného úhlu a vtip najednou zmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy si lidé, kteří u nás píšou komedie, myslí, že jsou natolik vtipní, že stačí pracovat s textem. Udělat verbální vtip, aby byl vtipný sám o sobě, je totiž hrozně těžké. Ví to Svěráci a víme to my všichni. Proto drtivá většina humoru nevychází z textové roviny, ale ze situace, všechno je to o reakcích. Vymyslet třeba jen pád, který vyzní zábavně, je fuška. Problém je také v tom, že hodně tvůrců komedií neví, co chtějí vlastně natočit. Je nutné dokázat pojmenovat námět v jedné, dvou větách. V našem případě: ženská se promění v chlapa a bude z toho průser. Ze začátku jsme sice nevěděli, jestli to u diváků bude fungovat, ale lidi se u toho v kině smáli, což bylo krásný. Vytvořit něco, čemu se lidi smějí, bych přál každému tvůrci. Nezažil jsem nic hezčího.

To věřím, přesto mě napadá, jestli není až příliš banální stavět komedie na pádech. Kde je pro vás osobně hranice mezi humorem a trapností?

V Česku nejdou točit náročné věci, je nutné pracovat s jednoduchostí. Některé naše fóry jsou sice na první dobrou, ale nechci točit kraviny. Kdyby nám ve filmech herci prděli nebo zvraceli, tak pochopím, že se pak na mě někdo bude dívat pohrdavě, ale to v mých filmech nikdy nebylo. V novém filmu všechno zobecňuju až na dřeň. Anna Polívková jde jako chlap hrát fotbal a pracovat na stavbu. Cíleně jsme se snažili trefovat do těch typicky mužských věcí, což může lidi štvát. Občas za mnou někdo přijde a říká, ať jdu s komediemi někam, že má radši filmy od Ondříčka. Jenže mě baví dělat komedie a nestydím se za ně. Učím se na nich a taky mě posouvají ke složitějším projektům. Měsíc jsem točil v Thajsku, teď jsem mohl na Hradě natáčet Prezidentku s Annou Geislerovou. A to všechno jen proto, že jsem dosáhl nějakého úspěchu a kreditu. Zároveň chci říct, že to nedělám pro peníze. Neměl bych problém uživit se úplně jinak. Prostě mě to baví.

Znáte recept, jak natočit nemasový film, na který přijdou masy?

Neznám. Úspěch se ale nedá měřit jen počtem prodaných lístků. Vzniká spousta krásných a nakonec i úspěšných filmů, na které ale lidi nepřijdou, třeba vloni Okupace. Na moji Minutu věčnosti přišlo pět tisíc diváků, z čehož jsem nešťastný dodnes, ačkoliv to finančně průšvih nebyl a film se nakonec zaplatil. Lidi, kteří na to přišli, mi ale psali, jak byl film úžasný, vyhráli jsme i několik cen, například na festivalu Calella Independent v Barceloně. Na druhou stranu si myslím, že udělat kvalitní artový film, aby na něj lidi chtěli jít, lze. Povedlo se to Šarlatánovi. Já mám artové věci rád, ale neumím je dělat. Aspoň zatím.

Na pohlaví budoucího prezidenta mi nezáleží, klidně ať je nebinární

Letos se chystá premiéra vašeho dalšího snímku Prezidentka. I ten svým způsobem pracuje s námětem proměny. Čím to, že vás tato myšlenka tolik přitahuje?

Zajímavá otázka, ale popravdě nevím. Prvotní nápad vzniknul už před mnoha lety, jenže v tu chvíli se na Slovensku objevila Zuzana Čaputová, tak jsme práci na filmu odložili.

Přál byste si vidět na českém prezidentském postu ženu?

Já bych si přál inteligentního a slušného člověka. Je mi jedno, jaký bude mít pohlaví, klidně ať je nebinární. Žena by mi nevadila, třeba paní Němcová by do úřadu vrátila moudrost. Náš svět je krutě mužský. Všechno se tlačí přes chlapské věci a v systému převažuje mužské uvažování. Prospělo by nám mít na důležitých pozicích víc žen. Dodnes nechápu, proč ženy stále berou míň peněz. Dva lidi pracují na stejném postu, a jen proto, že jeden má vagínu, má menší plat. Přijde mi to absurdní.

Po čem muži touží, se dozvíme už za pár dní. Po čem momentálně touží Rudolf Havlík?

Teď zrovna po dovolené. Neměl jsem ji hrozně dlouho. Točil jsem tři filmy najednou, což bylo náročné a vlastně i napínavé, protože se všechny projekty kvůli shánění financí a covidu sešly naráz. Naštěstí se produkce podařilo sladit. Teď mě do září čekají tři premiéry, takže se před uvedením filmů do kin budu podílet na propagaci. Až tohle všechno skončí, někam vyrazím. Zatím nevím kam, ale láká mě Fidži anebo Havaj, protože rád surfuju. Ale klidně vyrazím jen do Itálie nebo na Šumavu.

Jelikož hodně cestujete, dokážete z odstupu zhodnotit, jací jsme my Češi jako národ? 

Žijeme na jednom z nejbezpečnějších míst na světě. Jsou mezi námi blbci stejně jako v každé jiné společnosti. Náš národ je extrémně vzdělaný a má rozhled. Paradoxně i lidé, kteří necestují, mají mnohem větší rozhled než lidi jinde ve světě. Jsme pracovití a v jádru nejsme zlí. Máme super zdravotnictví, což člověk ocení až ve chvíli, kdy pozná zdravotnictví v zemích, kde prostě nefunguje.

Na závěr zpátky k mužům a ženám. Jsou podle vás muži lepší řidiči, nebo je to mýtus?

Znám některé ženy, které řídí perfektně. Ale chlapi v sobě mají jakýsi lovecký adrenalin, který nám umožňuje řešit některé situace jednodušeji. Takže ano, my chlapi jsme lepší řidiči. Snažíme se s podobnými soudy držet v mezích, ale nakonec… Hokej prostě hraju dobře já, ne moje manželka. To tam klidně napište.

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama