Tokofobie: "Chci dítě, ale bojím se, že umřu." Když mají ženy panický strach z porodu
"Všechny to zvládly, tak to zvládneš taky. Taky jsem se bála a bylo to v pohodě." Tak mohou znít dobrosrdečné věty okolí, které často bagatelizují tokofobii. O až panickém strachu ze smrti při těhotenství a porodu tak mnoho žen raději nemluví. Včasné vyhledání odborné pomoci je při tom pro jejich psychickou rovnováhu zásadní.
U devětadvacetileté farmaceutky Katky se tokofobie projevila po prvním komplikovaném porodu. Cítila před ním určitou bázeň a měla obavy, věřila ale, že to jako dalších tisíc žen před ní zvládne. "Od prasknutí vody byly kontrakce natolik nesnesitelné, že jsem si přála na místě zemřít. Nemyslela jsem v tu dobu vůbec na dceru, bylo mi absolutně jedno, co s ní bude. Hlavou se mi honila jen myšlenka, že to nemohu přežít," svěřuje se máma dvou dětí Katka.
Její dnes pětiletá dcera se nakonec narodila pomocí takzvaného vakuumextraktoru (novější alternativa porodu kleštěmi, dítěti se na hlavičku umístí umělohmotný zvon - pozn. red.), protože ztrácela ozvy. Dvě sestry přitom Katce každá z jedné strany tlačily na břicho. Metoda je předmětem diskuzí z hlediska bezpečnosti. "Divím se, že křikem, který jsem během porodu vydávala, jsem nevysklila všechna okna porodního boxu. Po porodu jsem se nezmohla na víc, než zvednout hlavu a podívat se, jestli dcera vůbec žije," popisuje žena, u níž se po porodu rozjela poporodní deprese v kombinaci s tokofobií. Je ale přesvědčená, že metoda, kterou zdravotníci použili, za její problémy nemůže, pro záchranu matky i dcery podle ní personál nemocnice udělal, co mohl.
Strach je přirozený
Tokofobie neboli panický strach ze smrti při těhotenství a porodu, Katku přinutila změnit plány. Vždy chtěla dvě děti, po této zkušenosti si ale byla absolutně jistá, že přirozeně už nikdy rodit nemůže. Nakonec si na druhé dítě "troufla" po třech letech. Nicméně pouze za předpokladu, že bude rodit plánovaným císařským řezem. "Stejně jako každá jiná fobie může tokofobie vzniknout sama od sebe nebo po předchozí traumatické zkušenosti," říká klinická psycholožka a psychoterapeutka Renata Banášová, která spolupracuje s organizací Úsměv mámy a působí v Age Centru Olomouc.
Strach z porodu je podle ní zdravý a přirozený, nicméně postupným získáváním informací a podpory by se měl stát méně naléhavým. "Nemusí zmizet úplně, často to ani není možné. Neměl by ale ženě bránit otěhotnět a chtít přirozeně porodit," vysvětluje Banášová. Strach se podle ní stává fobickým v momentě, kdy se žena není schopná zklidnit a odpovědi na otázky jí nestačí. Naopak vyvolávají další obavy a katastrofické scénáře.
Chtěla dítě, ale bála se
"O tokofobii mluvíme v momentě, kdy ženu strach obtěžuje i v jiných činnostech, je neustále přítomný. Žena nespí, nejí nebo například odmítá vysadit antikoncepci ze strachu z otěhotnění, zároveň si ale miminko přeje," vysvětluje odbornice. Ženy trpící tokofobií například velmi silně vnímají příběhy těhotenství a porodů, které nedopadly dobře, příběhy nastávajících matek, které u porodu zemřely. "Běží jim v hlavě nepřeberné možností katastrofických scénářů ‚co když‘," popisuje Banášová.
Touha po dítěti a strach o svůj život se bil také v Katce: "Byla jsem přesvědčená, že z dcery nakonec udělám jedináčka. Zároveň mě to minutu co minutu užíralo. Trvalo mi tři roky, než jsem v sobě trauma zpracovala a troufla si na druhé dítě. Teprve tehdy jsem začala přemýšlet nad tím, že to možná zvládnu," říká Katka, která až po třech letech od porodu vyhledala odbornou pomoc. "V noci se mi například zdávaly sny, že jsem znovu těhotná. Sen pokaždé končil stejně. Šla jsem tajně na potrat, nikomu jsem o těhotenství neřekla, ani manželovi," popisuje.
Důležitá je odborná pomoc
Úsměv mámy
- Nezisková organizace Úsměv mámy vznikla v roce 2014. Podporuje šťastné mateřství a ženy, kterým do života vstoupily psychické obtíže v těhotenství nebo v období po porodu.
- Věnuje se osvětovým aktivitám, organizuje svépomocné podpůrné skupiny v městech po celé republice, propojuje ženy se zkušeností a snaží se vyjednávat o lepší systémové péči.
- Všechny aktivity spolku směřují k tomu, aby se maminkám s psychickými obtížemi dostalo rychlé a kvalitní pomoci a aby se co nejvíce potížím předcházelo.
Kvůli tokofobii a retraumatizaci, která by vedla k opětovnému spuštění poporodní deprese, jí byl na doporučení psychiatra indikován císařský řez. "Než abych porodila přirozeně, raději bych vyskočila z okna," svěřuje se Katka a Banášová potvzuje, že tokofobie může být jednou z důvodů k císařskému řezu. "Jakmile se žena dozví, že tuto možnost má, velmi často se jí okamžitě uleví," vysvětluje.
Důležité podle Banášové je, aby těhotná žena, která se necítí psychicky dobře, vyhledala odbornou pomoc co nejdříve. Eliminuje se tak vznik panické ataky při porodu a následně vznik traumatického zážitku. Nastávající matky, které pomoc vyhledají alespoň tři měsíce před termínem, mají podle ní větší šanci, že s pravidelnou psychoterapií svůj strach dostanou pod kontrolu a s podporou léků se odhodlají k přirozenému porodu.
"Mám zkušenost s ženami, které nakonec šly rodit jen s krabičkou Lexaurinu v kapse, a nakonec ji neotevřely. Už to vědomí jim dodalo odvahu a zvládly to," říká Banášová. "U druhé skupiny žen je pak alespoň dostatek času dojednat s psychiatry farmakoterapii a s lékaři plánovaný císařský řez v částečné anestezii," dodává psycholožka.
Připadala jsem si jako blázen
Stejně jako Katka i další ženy ale odbornou pomoc nevyhledají, protože se stydí. Často nechápou, co se s nimi děje, a neví, že něco jako tokofobie vůbec existuje. "Neznala jsem nikoho, kdo si tím prošel, a vzhledem ke všem jiným šťastným maminkám jsem si připadala jako blázen. Své nejhlubší pocity jsem před okolím skrývala. Ty intenzivnější nejhorší emoce jsem poprvé přiznala až manželovi, když dceři bylo zhruba pět měsíců," vzpomíná Katka.
Najít psychiatra, který Katce dal potvrzení o tokofobii, a pak i porodnici, kde na indikaci k císařskému řezu z psychických důvodů berou zřetel, byl problém. "Psychiatři si nechtěli vzít na triko případné komplikace u porodu. Báli se, že bych je já či nemocnice mohla následně zažalovat, že k zákroku nebyl žádný důvod," vzpomíná Katka.
V porodnicích jí většinou sdělili, že by jí císařský řez provedli, ale musela by podstoupit pohovor s více lékaři daného zařízení. "Ti by mě přemlouvali a vysvětlovali mi, že rodit přirozeně je lepší. To jsem nebyla ochotná akceptovat. Chápu, že se porodnice snaží k přirozenému porodu dovést každého, ale pro mě to bylo bodání do rány a brutální nálož nejistot a stresu, co bude. Ptala jsem se sama sebe, proč mě nikdo nevyslyší a nebere na mě ohled. Císařský řez, i přes doporučení psychiatra, jsem nakonec podstoupila v podstatě na základě známosti," říká Katka. Dodává, že by ocenila, kdyby společnost začala brát tokofobii vážně, respekt vůči současným matkám postrádá hlavně u starších lidí.
"Od starších generací matek často slýchávám, že dnešní mámy nic nevydrží a že kdybychom měly tolik práce jako kdysi ony, neměly bychom čas na nesmysly. Ale na vznik psychických potíží opravdu nemá vliv to, kdo musel pleny prát ručně a kdo má myčku a pračku. Takové ‚dobře‘ míněné rady opravdu mámě s potížemi nepomohou," říká Katka, kterou dnes už při myšlenkách na porod úzkostné ataky nepřepadají: "Nejlepší lék ale představuje vědomí, že je naše rodina kompletní a kapitola porodů je pro mě už uzavřená," říká.
Mohlo by vás zajímat: Za kontroverzní trik, jak se zbavit těhotenského bříška, to fitness trenérka ošklivě schytala (9.2.2022)
