reklama

"Na děti křičím a pak si to vyčítám." Proč nám nejde respektující výchova a jak na to

S dětmi chtějí diskutovat a naslouchat jim. Daří se jim to ale většinou jen tehdy, když jsou odpočatí. Když přijde lékařka Anna po noční domů a synové ji neposlouchají, zakřičí na ně a občas hází věcmi. Vyčítá si pak, že je špatná máma. Čím dál více rodičů ale chce svým potomkům poskytnout jinou výchovu, než jakou sami zažili. Proč se respektující výchova občas nedaří a jak takové situace zvládat?

Většina dnešních rodičů nezažila respektující výchovu, musí se ji sami učit.
Většina dnešních rodičů nezažila respektující výchovu, musí se ji sami učit. | Foto: Shutterstock

Pětatřicetiletá Lenka se své dvě děti snaží vychovávat tzv. respektujícím způsobem. Její vztah s potomky je založený na vzájemné důvěře, diskusi a jasně daných pravidlech. Ne vždy se jí to ale daří. "Pokud jsem v dobré psychické pohodě a mám dost trpělivosti, dokážu se dcery efektivně doptat, co by potřebovala, dát jí víc času, změnit plán. Když vidím, že chce syn rozlévat vodu na pití, nekárám jej, ale dám mu plech, pár kalíšků a vodu…" popisuje máma pětileté Moniky a rok a půl starého Viktora.

"Problém nastává, když v pohodě nejsem. Rychle přecházím z respektující výchovy na tu autoritativní, kterou mám naučenou ze své rodiny. V krizi křičím, rozkazuji, vyhrožuji a trestám," říká Monika, která je s oběma dětmi přibližně deset hodin denně sama. "Sladit potřeby nás tří, péči o domácnost a vaření je pro mě nadlidský výkon. Takže pak nemám trpělivost 20krát denně diskutovat a vše dopodrobna vysvětlovat," říká Lenka, která nechce opakovat způsob výchovy svého otce.

Chováme se jako naši rodiče

Své chování si následně vyčítá a má strach, že jako matka selhala. "Vždycky si říkám, že se nechci chovat jako můj otec a příště se kousnu do jazyka, napočítám do deseti nebo radši do sta a zkusím to lépe. V krizi ale najedu na autopilota a nejsem schopná to zastavit," popisuje.

Rodičům, kteří by chtěli vychovávat děti respektujícím způsobem a ne vždy se jim to daří, radí Zdeňka Šíp Staňková. Už deset let se věnuje tématu respektujícího přístupu k dětem. "Je to důsledek toho, jakou výchovou jsme sami prošli. Většina z nás nezažila respektující výchovu, takže se to musíme učit. Naskakují nám automatické programy," vysvětluje. "Dokud nezačneme vědomě pozorovat své chování a nezačneme se ptát, odkud pramení naše reakce, opakujeme prostě to, co jsme zažívali jako děti my," říká také propagátorka svobodného vzdělávání.

Šíp Staňková minulý rok vydala knihu Děti jsou taky lidi, ve které na autentických příbězích ilustruje, jak výchova a dětství formují to, kým jsme v dospělosti. "Často říkám, že rodičovství není o výchově dětí, které se nám narodí. Je o poznávání sebe sama a léčení toho dítěte, kterým jsme sami byli, které si stále nosíme v sobě a které reaguje na spouštěče emocí z okolí," míní.

Když mačká kaši, nezlobí

Psychoterapeut Zdeněk Kalvach popisuje respektující přístup výchovy jako takový, kdy rodiče důvěřují dítěti, že si svým chováním nevymýšlí, nezlobí, že není rozmazlené a neschopné, když si o něco říká nebo něco dělá. "Například když vidím, jak rok a půl staré dítě sedí u oběda a mačká v dlani bramborovou kaši, můžu mu buď hned vynadat, že takhle se u stolu nechová, nebo se můžu nejprve zaměřit na to, proč to dělá. Automaticky nepředpokládám, že zlobí s jídlem," popisuje.

"A tak mohu pochopit, že je nesmírně zaujaté konzistencí kaše a tím, jak se při zmačknutí protlačuje mezi prsty. Pro nás je to možná nechutné, pro dítě to ale může být první taková zkušenost. Když to pochopíme, můžeme mu nabídnout něco podobného na hraní. A samozřejmě můžeme říct, že u stolu tohle neděláme, ale dáme mu trochu kaše po jídle na pracovní plochu," dává konkrétní příklad Kalvach. "Respektující tedy znamená především důvěřovat v dobro dítěte a jeho tempo," zdůrazňuje.

Vyčítám si, že jsem se zase neovládla

Stejně tak se snaží svým dětem naslouchat, domlouvat a vysvětlovat lékaři Anna a Tomáš, rodiče ročního Petra a dvou a půl letého Jiřího. Oba trápí, že když jsou unavení po práci, respektující přístup k dětem "hapruje". "Když jsem po noční šichtě, sama doma s kluky a potřebovala bych se dospat nebo alespoň v klidu najíst, a nejde to, tak křičím nebo ve vzteku i hodím věcmi. Brečím, vztekám se, řeknu jim škaredé věci. Pak si nadávám a jsem naštvaná sama na sebe," popisuje Anna.

"Kromě sprostých nadávek si říkám, že jsem blbá kráva, že jsem křičela a byla jsem na ně ošklivá. Že jsem se zase neovládla a jsem neschopná a k ničemu," svěřuje se. Její manžel to má podobně: "I přesto, že se snažím, jsem netrpělivý a zakazuji dětem jinak to, co je necháváme volně dělat. Jako například jíst jídlo, hrát si s vodou, dělat nepořádek," svěřuje se.

Anna a Tomáš se jinak snaží najít způsob, který by dětem umožnil dělat to, co chtějí. "Například nezakazujeme skákání v loužích, ale pořídíme boty a oblečení, aby tam jít mohly. Omluvíme se, když uděláme chybu. Umíme změnit názor, když něco řekneme a pak si to rozmyslíme, a dětem to vysvětlíme," popisují. Aktivně si také s dětmi hrají, a když po synech něco chtějí, dělají to spolu. "Jako čistění zubů, úklid, oblékání. A dáváme přednost vztahu před pravidly. Například nebazírujeme na mytí zubů, když jsou kluci unavení nebo v tu chvíli nechtějí. Nenutíme je jíst jídlo, když zrovna nemají chuť nebo hlad," popisují.

Děti nepotřebují dokonalé rodiče

Podle Zdeňky Šíp Staňkové rodiče, kteří chtějí své děti vychovávat vědomě, se někdy za své chování obviňují příliš. "Zase je to důsledek našeho vlastního dětství. Doma i ve škole nás učili, že chyba je špatná věc a je třeba se za ni stydět. Děti nepotřebují, aby rodiče byli dokonalí, ale autentičtí, upřímní, otevření a se sebereflexí," říká. 

Co je tak podle ní důležité, je dětem se za své chování omluvit a vysvětlit jeho důvod. "Tím se od nás zase přirozeně učí empatii a upřímné omluvě. Děti jsou zrcadlem svých rodičů a dalších dospělých. Nepřiletěly z vesmíru, jen opakují chování dospělých k nim, nic jiného neznají. Když se budeme snažit být tou nejlepší verzí sebe sama a stále se posouvat, děti to budou vnímat a naše případná selhání nám odpustí. Stejně jako je odpouštíme my lidem, které milujeme," říká Šíp Staňková.

Své emoce projevujte

Na co by si rodiče tak především měli dávat pozor, je podle Kalvacha ponižování dítěte na někoho neschopného, podřadného a zlobivého. Kromě fyzických trestů by si dával pozor také na fyzické znehybnění, které někteří rodiče aplikují při hysterických záchvatech.

Emoce by pak rodiče neměli maskovat, ale naopak je dávat najevo. "Děti jsou fantasticky empatické. Empatie je jedním z jejich nejúčinnějších nástrojů komunikace v době, kdy se teprve učí mluvit. Měli bychom jim ukázat, jak to vypadá, když se zlobíme, brečíme, jsme si nejistí. Máme možnost dětem ukázat, jak vypadá projev těchto emocí, když je kultivovaný. Maskováním jen děti mateme a to často vede k tomu, že některé emoce pak mají i v dospělosti pro sebe zakázané a nahrazené něčím jiným," vysvětluje a ilustruje konkrétní situaci: 

"Spíš než do dítěte mírným hlasem dokola hučet: 'Ano, já vím, že si chceš, miláčku, hrát, ale opravdu již musíme jít,' zatímco vám už cuká oko vzteky, je lepší autenticky zakřičet: 'Já už jsem fakt naštvaný a zlobím se. Hrozně nerad chodím k babičce pokaždé pozdě. Vím, že si chceš hrát, ale jako rodina musíme odejít,'" uvádí.

Následovat podle něj může dotaz na dítě, jak by si to představovalo vyřešit. Můžeme navrhnout, že teď odejdeme, ale hračku si vezme s sebou, nebo nabídneme jiné možné řešení. "A pokud ani to nezafunguje, tak nastane hranice, kdy ještě nabídneme, zda dítě odejde samo po svých, nebo ho máme vzít do náruče, protože prostě odcházíme. Tím, že si dovolíme naši emoci především uvědomit, ale i dítěti ukázat, setkáme se často s jeho pochopením a snahou nám vyjít vstříc. Zároveň nás to netlačí do pasivní agrese nebo vnitřního vyčerpání a nezdravého skladování vzteku," říká.

S dětmi mluvte

Po každém větším a vyhroceném incidentu by se pak měla rodina zamyslet nad tím, co se stalo. "Co potřebovalo dítě, co já a proč. Co mě zlobilo, čeho jsem se bál, co nesnáším. A večer se o tom pobavit. Třeba i říct, že nás mrzí, že jsme zase ten odchod nezvládli a že je to pro nás těžké a nevíme, jak to příště udělat líp. A zase - dát důvěru dítěti, že v něm je síla se k věcem také vyjádřit a postavit dobře."

To potvrzuje i Zdeňka Šíp Staňková: "Naprosto nejdůležitější je brát děti a jejich prožívání vážně. I proto je velmi důležité s dětmi adekvátně k jejich věku mluvit. Když dítě ví, že zrovna dnes mi není dobře a bolí mě hlava, bude snáz chápat, že když po něm vyjedu, není to jeho vinou, ale proto, že mi není dobře," míní.

Jsem máma, co se umí omluvit

Příliš si nevyčítat své chování se snaží i Lenka: "Slevuji z nároků, abych byla dokonalou mámou. Tou nejsem a vyvolává to zbytečné výčitky. Tak se snažím být aspoň dobrou mámou, která klidně ukáže, že se jí nedaří, a hlavně se za to omluví. A v rámci pudu sebezáchovy jsem se rozhodla, že příležitostné zákazy televizních pohádek, pokud dcera překračuje opakovaně hranice, nebudu považovat za porušení pravidel respektující výchovy," říká. 

Kalvach dodává, že je narození dítěte obrovský zásah do stávajícího života páru. Je podle něj naprosto přirozené, že často poprvé v životě zakoušíme bezmoc a vztek. Jsme vylekaní sami ze sebe a svých temných stránek. "Co je dobré udělat, je snažit se v tom všem vyznat. Pojmenovat příčiny, pojmenovat naše strachy, bezmoce, potřeby. Odvážně a statečně zjišťovat, kde jsou naše hranice. A ty komunikovat s dítětem," uzavírá.

Video: Stovky lidí se jí svěřily s traumaty z dětství: Píšou mi o bití do krve i zneužívání (3.1.2022)

Největší šok pro mě byl, kolik případů sexuálního zneužívání se v těch zprávách objevuje, říká autorka blogu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. | Video: Martin Veselovský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama