Vyrábí šperky, věnuje se vitráži, rytectví či rámařství, a když je potřeba, nebojí se v rámci umělecké tvorby vzít do ruky ani autogen. Nejvíce času ale výtvarnice Linda Vokál stráví se štětcem v ruce. Hned tři její obrazy zdobí kancelář jabloneckého primátora, její malby zanedlouho zkrášlí i zeď tamního městského divadla. O tom, co Němku s českými kořeny v životě ovlivnilo, proč se v životě cítila opouštěná, jaké smutné příběhy se v jejích velkoformátových malbách skrývají a proč by se české ženy měly víc odvázat, se rozpovídala pro Žena.cz. 

Lindo, na čem aktuálně pracujete?

Fabešová: Nemůžu si teď sednout na zadek a hořekovat, že jsem o všechno přišla

Žena

Zrovna jsem dostala hezkou zakázku, o to hezčí, že mám volnou ruku. V takovém případě je příjemnější tvořit, protože lidé, kteří si ji u mě objednají, znají moji práci a do ničeho mě netlačí.

Jako malá jste hodně času strávila na cestách, vyrůstala jste v Německu, v Jižní Africe. V Česku žijete až od svých osmi let. Promítá se nestálé dětství do vaší tvorby?

Určitě. S mamkou jsme se hodně stěhovaly, nejen z města do města, ale také ze země do země. Často jsem se cítila opuštěná. Proto jsem si vytvořila svůj vlastní svět, kam jsem mohla utíkat, věděla jsem, že mě v něm nic nezradí. Při tvorbě platí, že když jste šikovní, nikdo vám nůž do zad bodnout nemůže. Máte jistotu. Časté cestování mi pomohlo být citlivější a to se mě drží doteď. Když můžu, vezmu baťůžek a frnknu někam do světa. Je to nejen únik, ale i velká inspirace: jiné země, jiný úhel pohledu na všední věci vám otevřou další obzory.

Domov jste nakonec našla až v Jablonci. Proč zrovna na severu Čech?

Když jsme bydlely v Německu, můj děda zemřel a krátce po jeho smrti se mamka rozhodla, že se vrátíme za babičkou, aby tady nežila sama. Hledala místo, kde bychom zakotvily, a dočetla se, že právě v okolí Jablonce je úplně nejčistší vzduch a vůbec všechno je zde úplně úžasné. To bylo v létě. No a pak to bylo jako v té písničce: přišla první zima. Tady je to masakr, třeba teď je všechno zase zasněžené. Ale už tu žiju dlouho, místní prostředí mám hrozně ráda a Jablonec už pro mě není anonymní. Rozumím řeči a vím, koho potkám na ulici.

"Dřív docházelo k tomu, že většina návštěv ode mě odcházela zamazaná od barev." Původně Linda Vokál pracovala ve své kuchyni, dnes má svůj vlastní ateliér. | Foto: archiv Lindy Vokál

A co ty vaše tendence utéct někam pryč?

No ale potom se zase vrátit. Ideální by bylo mít někde nějakou chatičku na pláži, kam bych na dva tři měsíce zdrhla, a na jaře zase hurá domů.

V Jablonci vlastníte dům s několika byty, přesto jste všechny své aktivity soustředila do kuchyně, která se stala centrem vaší umělecké tvorby. Proč?

Je to pravda, že dřív jsem fungovala mezi kuchyní a obývákem. Jenže docházelo k tomu, že většina návštěv prskala, jelikož ode mě všichni odcházeli zamazaní od barev. Používám olejomalbu, takže to z oblečení jen tak nedostanete. Navíc mám čtyřletou dceru, takže už musím být v tomto opatrnější, protože pracuju s různými kyselinami. Musela jsem své pracoviště přehodnotit a teď už mám svůj ateliér, ve kterém si můžu řádit.

Jak se dcera tváří na vaše obrazy?

Pro ni je umění totálně přirozené. Přijde a řekne mi: "Mami, hezký." Naštěstí se mi zatím nepokoušela nic vylepšit. Na těch obrazech trávím moře hodin, a kdybych přišla a viděla čáru širokou štětkou přes plátno, tak nevím…

Linda Vokál (37)

• Výtvarnice, malířka, šperkařka a rámařka s českými kořeny, národností ale Němka.
• Dětství prožila  v Německu či jižní Africe. V osmi letech se s rodinou usadila v České republice.
• V Jablonci nad Nisou vystudovala uměleckou školu, obor rytectví.
• Věnuje se především olejomalbě a tvorbě šperků, ale také vitráži či svařování.
• V rámci rodinného podniku ve svém domě vede rámařství.
• Její plátna zdobí kancelář jabloneckého primátora, v rámci křtu knihy své kamarádky Gabriely Koukalové vydražila jeden ze svých obrazů za 150 000 korun na dobročinné účely.
• Má čtyřletou dceru.

A kdyby se pustila do vlastního díla hned vedle, na bílé zdi?

To by mi nevadilo. Samozřejmě už sama začala čmárat, snažím se ji v tom podporovat, ale ne zase úplně, protože do ní nechci vkládat to, co baví mě. Když se rozhodne pro kariéru astrofyzičky, budu úplně mimo, ale proč ne?

Podle vaší tvorby soudím, že ráda malujete velkoformátová plátna. Co vás na nich tak fascinuje?

Mám ráda věci, které mají delší příběh. Co rychle skončí, to mě nebaví. Když jsem byla na střední škole, nesáhla jsem po knížce, jež měla méně než 600 stran. Zrovna teď mám rozmalované plátno, které má tři metry. Visí v ložnici přes celou zeď, takže jsem momentálně bez okna. A mám obavu, že až zamíří na výstavu nebo za zájemcem, bude muset jít tím oknem v prvním patře taky ven.

Odrážejí se nějak ve vaší tvorbě emoce? Když máte špatné období, dojde v Jablonci černá barva?

Všechny moje obrazy odrážejí to, co se mi děje v životě. Buď jde o momentální, nebo o nějaký dlouhodobější pocit. Uplynulé období jsem měla shodou okolností dost smutné, rozhodla jsem se, že chci jít trochu jiným směrem, protože i špatné věci člověk může vyjádřit hezky. U obrazu kupující nikdy neví, co si věší doma na zeď. Může rozumět tomu, co má plátno vyjadřovat, ale ukrytý příběh v něm zcela nepochopí. I tak se ale nechci úplně obnažovat. Člověk se svou tvorbou vydává všanc, někdy je to až nebezpečné, dokonce zraňující. Ale vím, že jinak to nejde.

Spolu s malováním vedete také obchod a dílnu s rámy. Je to výhoda, že dokážete svoje dílo i vhodně zarámovat?

Rámařství jsem zdědila po mamce jako rodinný byznys. Mám ho ráda a baví mě mluvit s lidmi, kteří přicházejí. Pendluju mezi ateliérem, ložnicí a dílnou. Dokonce jsem už vyhodila i gauč, protože na něj prostě nemám čas. Dokreslení rámem je strašně důležité, protože jím můžete obraz neuvěřitelně zkazit, nebo ho naopak povýšit.

Pokud rámování obrazů přeneseme do osobního života, dejme tomu do milostných vztahů, souhlasíte s tím, že ke každému obrazu existuje padnoucí rám?

Linda Vokál je také autorkou originálního zádového šperku ve tvaru křídel vážky. Oblékla jej například bývalá biatlonistka Gabriela Koukalová na Ples České televize. | Foto: archiv Lindy Vokál

Obecně ano. Ale vzhledem k tomu, jakým cynikem, co se týká vztahů, jsem se stala, ve vlastním případě o tom pochybuju. Teoreticky to asi platí i pro mě, také jsem odmala ujížděla na Angelice, v lásku věřím pořád. A říká se i to, že pro každý obraz se najde kupec. Člověk by neměl brát to, co se mu nelíbí, protože je to zrovna v kurzu, ale vždycky do toho jít vlastním srdcem.

Myslíte, že je povolání umělkyně komplikací pro fungující vztah?

Chlapy to ze začátku fascinuje, spatřují v mé práci něco magického. Na druhou stranu si nedokážou představit, kolik času jí trávím. Většinou to časem dopadlo tak, že mi dali na výběr, a to pro mě byla jasná volba. Musím přiznat, že co se týká vztahů, mám to takové divoké.

Tereza Salte: Jsou věci, které jsem prokoukla a už mi nedávají smysl

Kariéra

Čeho byste v profesním životě ráda dosáhla?

Nechci, aby to znělo arogantně, ale mám to štěstí, že už se dostávám do politických kruhů, mezi vysoce postavené lidi, a díky tomu můžu tvořit svobodněji. Musím říct, že mě až překvapí, kdo se ozve.

Třeba tehdejší jablonecký primátor?

Třeba. Malovala jsem pro něho tři obrazy, teď budu dělat čtvrtý. Byl to úplně úžasný pocit, že moje obrazy budou viset na jabloneckém magistrátu. Navíc pracuju na místním divadle, maluju jednu z jeho zdí, což je další úžasná příležitost. Velmi hrdá jsem i na to, že když měla moje kamarádka Gabča Koukalová (olympijská medailistka v biatlonu - pozn. red.) křest své knihy na Kampě, v rámci akce se vydražil můj obraz. Peníze šly pak na dobročinné účely. To mě potěšilo, že jsem mohla pomoci dobré věci.

Jací malíři vás nejvíce inspirují? Jaká škola je vám nejbližší?

Úplně nejvíc mě zasáhla secese. Alfons Mucha. Na jeho obrazy bych se dokázala dívat do bezvědomí. Než jsem šla na uměleckou školu, měla jsem za to, že abstrakci nikdy malovat nebudu, že je pod moji úroveň, ale když jsem  posléze pochopila tu návaznost a co vlastně znamená, že to není jenom flek na zdi, začala jsem na ni nahlížet úplně jinak. Ještě když jsem bydlela v Berlíně, v New Yorku zrovna rekonstruovali Guggenheimovo muzeum a expozici poslali do Německa. Byli jsme se tam podívat, a když jsem vycházela ven, skoro jsem neviděla na cestu, jakou mlhu před očima jsem měla. Bylo to úžasné. A moje mamka dvakrát spustila alarm, jelikož ji plátna tak fascinovala, že se k nim přiblížila až moc blízko. Umění máme v krvi, máma je fotografka, věnuje se hlavně zátiší, její otec taky maloval, teta se zase prosadila v opeře. To jsem ale nezdědila, protože já když začnu zpívat, začne pršet.

Malujete, věnujete se vitráži, ale také tvorbě šperků. Vlastní kolekci nedávno představila i vaše kamarádka Gabriela Koukalová. Neberete ji teď částečně jako konkurentku?

Vůbec. Spíš jako inspiraci.

Takže se inspirujete navzájem?

Ona mě určitě, jestli i já Gabču, to nevím. Myslím, že v rámci tvorby máme k sobě blízko, věci vnímáme podobným způsobem. Ostatně máme stejnou uměleckou školu. I když je mladší, je perfektní. Neuvěřitelně vyspělá a moudrá. Vytvořila si vlastní kolekci, vyřádila se na ní úžasně.

Není navrhování šperků už spíš byznys než umění?

Záleží na tom, jak jej pojímáte. Já se věnuju autorskému šperku. Každou věc si pečlivě promyslím a připravím, stejně jako obraz. Přijde člověk, nastíní mi svou povahu a já se od toho odpíchnu. Zvolím kámen, který specifikuje jeho znamení, přidružím k tomu zvíře nebo rostlinu, jež zase odráží jeho vnímání světa. Přiznám se, že pro mě osobně je složité mít staré věci, obrazy nebo šperky, protože přemýšlím, co zažily, co v sobě mají.

Co byste řekla o českých ženách v kontextu nošení šperků?

České ženy mají o šperk zájem, řada z nich se hezky zdobí, ale líbilo by se mi, kdyby byly trošku odvážnější. Setrvávají sice v uniformě, ale v elegantní uniformě. Také hodně záleží na mužích, chlapi jsou více konzervativní. Šperk může podtrhnout křehkost oné dámy, ale muži zase nechtějí, aby to přeháněla. Já osobně mám ráda subtilní věci, ale i ty monstrózní. Ať už je to malý kroužek na malíček, nebo šperk přes celou páteř. Všechno má svůj okamžik a chce to si s tím víc hrát. V dnešní době, kdy jsou lidé hodně stresovaní, se ženy zapomínají víc hýčkat.

Abyste toho neměla málo, hodláte se prý vrhnout i na tetování. Už jste začala?

Tetování je zatím v plínkách, ještě nemám ani atestaci. Zatím tetuju všechny v baráku. Nevyhne se tomu ani chudák mamka, je jí sedmdesát a má potetované celé předloktí. Na jednu stranu mě přitahuje, že je to trvalé, ale zase jsem byla pořádně nervózní, když jsem měla někomu poprvé píchnout jehlu pod kůži. Přece jen je to na furt. Uvidíme, jak mi to půjde.

Prohlédnout grafiku Výjimečný životní moment oslavuje Mezinárodní den zásnub. Komu se nepovedly?

Ráda vytváříte komplexní příběhy a souvislosti. Kombinace tetování a šperku vám dává smysl?

Trefa. To by se mi líbilo. Kdyby přišel zájemce, co by si nechal vytetovat třeba sněženku s ptáčkem, k tomu bych udělala ptáčka jako přívěsek na krk plus namalovala třeba příběh jara. Přitahuje mě vše propojit, v tom je právě ta hravost.

Vystudovala jste rytectví. Sedět osm hodin v kuse nad mincí nebo medailí mi k vám ale moc nesedí, možná pod dojmem zmiňovaných třímetrových pláten. Vy v sobě máte takovou disciplínu?

Možná je to tím, že jsem Němka. V říjnu jsem měla narozeniny a zasekla jsem se u obrazu. Začala jsem v deset dopoledne a skončila až večer, po dvanácti hodinách. Takže jsem k narozeninám dostala svou první křečovou žílu.