„Pokud se vám zdá něco drahé, možná to není pro vás,“ říká Josef Maršálek

Která z tradic vánočních je vaše nejoblíbenější?
Miluji vánoční stromeček. To je moje oblíbená tradice, protože to není ve světě běžný ho mít. A líbí se mi, že v jižních Čechách, kde s partnerem žijeme, je tradice, že na Štědrý den se chodí na hřbitov. Tu tradici z Moravy neznám. Tam se chodí vždycky na hřbitov, ale ne na Štědrý den. Je to hezký, že tam před večeří lidé jdou, zapálí svíčku a tam se potká potom paradoxně celá vesnice. Taky tam díky covidu zavedli tradici, že ve čtyři hodiny odpoledne je na návsi půlnoční mše. Už je dávno po covidu, ale prostě najednou zjistili, že to vlastně vytvořilo hezkou komunitu, že se do kostela dostali lidi, který by tam v noci prostě nepřišli.

A dovedete si představit strávit svátky někde mimo?
Určitě. A ne že by se to nestalo. Posledních pár let vyrážíme na Silvestra pryč. Přes Silvestra jedeme do Francie za známými na vesnici. Byli jsme v Ománu. A minulý rok jsme strávili v Mombase, v Keni.

Dokázal by se strávit Vánoce na pláži?
Dovedu si to představit, ale zkušenost s tím nemám. Vánoce jako takový ne. Pro mě jsou Vánoce velmi speciální čas s rodinou, s tradicemi, s návštěvou lidí, na které nemám čas třeba během roku. A není to pro mě vůbec o jídle, není to pro mě o dárcích, ale mám rád tu atmosféru. Mám rád to, že si čtyřiadvacátého ukrojím vánočku s máslem a džemem, pustím si Pyšnou princeznu nebo Krakonoše a lyžníky. Vánoce jsou pro mě obrovský sentiment. Ale myslím, že Vánoce jsou jako celek navržené pro děti, pro ty vzpomínky.

Máte nějaký dárek, po kterém jste třeba v dětství toužil, ale nedostal ho?
To vám řeknu přesně. Chtěl jsem v dětství dvě věci. Strašně jsem po nich toužil. Chtěl jsem loutkový divadlo. Byla to taková dřevěná, myslím, zelená bedna a uvnitř byly kulisy, které se potom postavily na té bedně. A zvlášť v krabici byly loutky, sádrový marionety. A strašně jsem chtěl tkalcovský stav. Hračku. Vždycky když jsme se s rodiči dostali do města, na náměstí bylo hračkářství a ty věci tam vždycky ve výloze měli a já je strašně chtěl. Jako brutálně jsem je chtěl, a nikdy jsem je nedostal. A až jsem mohl sám, tak jsem si je nikdy nekoupil. Tenkrát jsem to vnímal jako příkoří, ale dneska jsem za to strašně rád. Jsem strašně rád za zkušenost toho, když člověk něco chce a nemůže to mít. Myslím, že vám to srovná věci v hlavě. Že si zvyknete na to, že i toto je součást žití, života. Že takhle je to běžný. To jsou třeba ty diskuse, že některé věci jsou moc drahé. No možná nejsou pro vás. Anebo to udělejte tak, abyste si je dovolit mohli. Já nevím, jestli to znamená vynechat cigarety nebo nepít půl roku nebo nejet na dovolenou.