"Jak je možné, že matka, která porodí dítě, má stejné trauma jako voják, který se vrátí z boje?" ptá se v novém dokumentu Neviditelná americká dula a autorka několika knih a studií Penny Simkinová. Naše společnost podle ní dala ženám pocit, že mají nefunkční těla a nerozlišuje přirozený porod od toho patologického. Kam až může zajít myšlenka, že rodící ženy jsou "živá děloha" a že jen lékař ví, co je pro rodičku dobré? Porodnické násilí a traumatický porod mapuje dokument slovenské režisérky Maii Martiniak. V úterý se poprvé představí v rámci festivalu Jeden svět. 

Uděláme vše pro to, abyste se necítila dobře

Stella rodila v malé nemocnici blízko Prahy. Bylo to její první vytoužené dítě a ona i její partner Ondřej se na jeho příchod intenzivně připravovali. Toužila porodit v pokojné a laskavé atmosféře. Když začaly bolesti, zůstala doma do doby, než se porod rozběhl. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco zkomplikovat, ale po přesunu do nemocnice se věci začaly kazit. Chtěla porodit do vody, ale vanu jí bez udání důvodu v porodnici odmítli připravit. Když na tom trvala, napustili jí studenou vodu. Na její křik od bolesti porodní asistentky reagovaly podrážděně, urážely ji a mluvily o ní, jakoby nebyla ani přítomná v místnosti. Nutily ji k poloze na zádech i navzdory tomu, že jí byla nepříjemná. Nakonec jí zdravotníci nastřihli hráz, přestože Stella jasně vyslovila, že tento úkon odmítá, a dokonce její partner křičel "ne".

"Je rozdíl, jestli je žena vnímaná jako lidská bytost, nebo jen jako tělo, které má porodit dítě. Rodičky mnohokrát čelí větám ve stylu: ‚Máš zdravé dítě, to je to nejdůležitější‘. Ale to není úplná pravda," říká čtyřiačtyřicetiletá Martiniak, která se tématu porodnictví věnuje už osm let. "Stejně jako fyzické zdraví je důležité i psychické zdraví žen. Porod je existenciální zážitek, který ovlivňuje celý jejich život, a trauma je problém, který nepomine časem," dodává slovenská tvůrkyně. Ta chce ukázat, jak ženu ovlivňuje vše, co se během porodního procesu děje - od toho, jak se s ní komunikuje, až po naplňování jejích potřeb.

"Na porodní kozu vylezeš, i kdybys nechtěla"

Ágnes Němečková, konzultantka pro rodiče a osoby blízké pacientům v projektu Osvěta rodičů a členka Výboru pro práva dítěte při Úřadu vlády ČR popisuje poporodní trauma jako stav, kdy dochází k poznamenání psychiky ženy tím, že jí není poskytnuta respektující odborná péče při porodu a po něm. Na ženiny požadavky není brán ohled nebo je donucena přivést dítě na svět jinak, než sama chce.

"Každý člověk je jinak psychicky odolný. Při porodu jsou ale ženy obecně zranitelnější a mnohé nemají sílu se bránit. Trauma jim může způsobit už například to, co se stalo mně osobně, když jsem vybírala porodnici. Od paní primářky jsem se dozvěděla, že mi ani jako nízkorizikové druhorodičce nebude umožněno odmítnout preventivní vyšetření během porodu (ani když podepíšu negativní revers, který lékařku případně ochrání při komplikacích). Také jsem se dozvěděla, že ‚na porodní kozu prostě vylezu, i kdybych nechtěla‘, a následně došlo i na poznámku o tom, že ‚přece nejsem tak hloupá, abych věřila, že psychika má vliv na průběh porodu‘," popisuje Němečková.

Sama konzultantka se díky svým zkušenostem se situací vypořádala, mnoho žen ale podle ní není informovaných, odhodlaných a tlaku personálu snadno podlehne. "Podstoupí rutinní vyšetření a zákroky, které moderní péče již nepovažuje za nutné. Od polohy vleže na zádech, kdy se porodní cesta nemůže přirozeně rozšířit tak, jako v jiných polohách, klystýru a řízeného tlačení, až po nástřih hráze, a dokonce preventivní císařský řez," vyjmenovává Němečková.

Trauma z porodu? V Česku přece neexistuje

Doporučené procento pro epizotomii (nástřih vaginy - pozn. red.) je podle Světové zdravotnické organizace (dále WHO - pozn. red.) přibližně deset procent. Podle statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR z roku 2015 byla v tuzemsku epizotomie provedená u 38 procent vaginálních porodů. Zatímco v zahraničí se o poporodním traumatu a porodnickém násilí podle Maii Martiniak mluví s respektem, na Slovensku a v Česku stále řešíme, zda téma násilí při porodu a trauma z něj vůbec existuje. WHO přitom už před několika lety vydalo doporučení se touto problematikou zabývat.

Americká dula, autorka několika knih a zakladatelka organizací pro prevenci a léčbu traumatického porodu PATTCh a Dona International, Penny Simkinová, v dokumentu popisuje možné jádro problému: "S příchodem moderní medicíny se přestalo věřit ženám, že to zvládnou samy. Říkáme jim, že jejich tělo nefunguje, a ony ztratily víru v to, že umí porodit přirozeně. Nerozlišujeme fyziologický a patologický příchod dítěte na svět. V medicínském vzdělání se více soustřeďují na to, co by se mohlo pokazit, než na to, jak ženě vytvořit podmínky pro přirozený a příjemný porod," podotýká Simkinová, která se porodnictví věnuje déle než šedesát let. Je spoluautorkou také několika studií, jejichž výsledky ukazují, že pocity, které žena zažije, "neodnesou" hormony - naopak s ní zůstávají a mají vliv na to, jak vnímá sama sebe a prožívá další život.

Žena po porodu se cítí jako voják po návratu z války

Stella v dokumentu popisuje svůj porod jako "mentální porážku" a poukazuje na to, jak násilné zacházení negativně ovlivnilo její sexuální život a partnerský vztah. Protože nechápala, proč se jí tohle stalo, chtěla si promluvit s lékařkou, ta ji ale neposlouchala. Stížnost na nemocnici jí byla zamítnuta. Aby se jako součást vyrovnání se se situací postavila sama za sebe, rozhodla se jít k soudu. U toho neobstála s odůvodněním: "Důležité je, že dcera je zdravá. Pokud máte psychické problémy, obraťte se s nimi na specializovaná zařízení."

"V mnoha porodnicích a zemích se na ženy dívá jako na hlupačky. Jejich rolí je dělat to, co jim doktor nebo porodní asistent řekne. A když chtějí jinou polohu nebo odmítnou rutinní zákrok, vykonají jej proti jejich vůli. To má na rodičku vážný emocionální a fyzický dopad, zažívá posttraumatickou stresovou poruchu. Dřív jsme nevěděli, že ženy mohou něco takového zažívat. Tímto přece trpí vojáci. Jak je možné, že matka, která porodí dítě, má stejné trauma jako voják, který se vrátí z boje? To, že jsou matky po porodu traumatizované, musí přestat," zdůrazňuje v dokumentu Simkinová.

Prvním krokem ke změně je tak podle Ágnes Němečkové respekt k rodičce jako svéprávné autonomní bytosti, která má odpovědnost za svůj život a za život dítěte. "Dokud budeme k porodu přistupovat tak, že ženu odrodí doktor a ona je tam vlastně jen jako ‚živá děloha‘, situace se nezmění. Situaci by pomohlo také respektování pravidel tzv. medicíny založené na důkazech a současné platné legislativy. Ta říká, že za zdraví sebe a dítěte je odpovědná matka/rodička. Samozřejmě dokud nedochází k akutnímu ohrožení jejich života a zdraví."

Dánský protipól: porod v tichu a klidu. Řešením jsou porodní asistenky

Martiniak ukazuje způsob, jak důvěřovat porodnímu procesu a rodičce, na příkladu dánského porodu, jenž v dokumentu zachycuje (a který funguje jako silný protipól tomu v Bratislavě). "Ženu přijali na pokoj, na kterém zůstala po celý porod a několik hodin po něm. Provázela ji jedna porodní asistentka, která se jí celý čas věnovala, nikam neodcházela. Lékařka přichází až v případě komplikací. Do místnosti nikdo zbytečně nevstupoval. Měla k dispozici vlastní sprchu, WC, porodní vanu, křeslo a stoličku. Místnost byla odizolovaná a osvětlená podle jejího přání. Mohla rodit v tichu nebo poslouchala hudbu. Dítě po narození nikdo od matky neseparoval a jeho první vyšetření probíhala na jejím těle," popisuje Martiniak, která získala povolení k natáčení v dánské porodnici za týden, do slovenské porodnice jí to trvalo necelé dva roky.

Praktickým řešením problému může být podle Němečkové schválení zákonu o hrazení péče porodních asistentek pojišťovnou. Praxe, která funguje v zahraničí, pak umožňuje, aby jedna porodní asistentka budoucí matku provázela během těhotenství, porodu i v šestinedělí. Funguje pro ženu jako zdroj informací, spolupracuje s lékařem a dává jí potřebný pocit bezpečí a péče.

"Porodní asistentky nemají kompetenci starat se o nastávající matku kontinuálně a provázet ji fyziologickým porodem. Pořád se u nás nerespektují nízkorizikové rodičky, které chtějí v těhotenství péči právě porodní asistentky. Bývají nepochopené, urážené a nařknuté z toho, že pohrdají lékaři nebo že jsou ezo-bio-eko matky, které chtějí rodit pod smrkem nebo jinak, tzv. alternativně - bez léků, klystýru, nucené polohy a řízeného tlačení. Přirozený porod ale není alternativní," dodává Němečková s tím, že právě kvůli neflexibilnímu systému a přístupu v porodnicích volí čím dál více žen porod v domácím prostředí.

Vytváří se nové zákony omezující práva žen

Problém násilí při porodu a způsob, jakým o něm česká a slovenská společnost komunikuje, podle Martiniak ukazuje, že máme před sebou ještě dlouhou cestu. "Nemožnost změnit systém skrýváme za otázku financí, ale přitom vytváříme zákony, které vedou k omezení práv žen. Příkladem je interrupční zákon v Polsku a na Slovensku a pronásledování těch, které chtějí rodit doma."

Na rétoriku, jakou mluvíme o matkách, které zažily porodnické násilí, poukazuje také Němečková: "Žena, která mluví o porodnickém násilí, je označována za hysterku a lesanu. Její prožitek je komentován frázemi ve smyslu toho, že má být ráda, že přežila a že má zdravé dítě. Případně že se dnešní péče nedá srovnat s péčí, kterou měly u porodu naše matky. A ty přece také přežily, tak co s tím za štráchy. Ale chceme žít ve společnosti, kde různé formy násilí páchaného na obětech prostě přežíváme? Není znakem vyspělé společnosti humanizace, případně empatie a respekt?"