reklama
 
  • Wiki
  • Bojínek luční

Phleum pratense
Lidové názvy: timotejka, timotka, týmol, bohínek, ocásek
Čeleď: lipnicovité

Bojínek je již dle svého názvu luční, také polní nebo kulturní travinou. Hojně se vyskytuje po celé naší republice. Je jednou z rostlin, které dotvářejí charakter a vzhled luk. Jako cenná pícnina se dokonce na některých loukách ještě přisévá. Zatímco zemědělci, resp. hospodářská zvířata mají bojínek v oblibě, alergikům příliš nesvědčí. Bojínek totiž v našich končinách patří také k nejvýraznějším alergenům.

Popis rostliny

Bojínek luční je vytrvalou travinou. Vyskytuje se převážně v hustých trsech. Dorůstá až do výšky přes jeden metr, avšak může být i mnohem nižší (od 30 cm).
Rostlinu tvoří statné, přímé, hladké stéblo, na bázi jemně hlíznatě zduřelé. Na stéble nacházíme 3 – 6 vystoupavých kolének. Zelené listy o délce až 30 cm jsou lysé, avšak mají drsný povrch. Po stranách je navíc chrání ostré zoubky. Čárkovité listy s plochou čepelí nebývají širší než jeden centimetr.
Bojínek kvete od června do srpna v podobě hustého lichoklasu. Kompaktní válcovité květenství může být dlouhé od 5 do 20 cm. Lichoklas má šedozelenou barvu s jemně fialovým nádechem, ten mu dávají fialové prašníky. Při ohnutí se úzký lichoklas nedělí – tak lze bojínek rozpoznat od ostatních podobných trav.
Jednokvěté klásky o velikosti asi 3 mm nemají patrné osiny. Podlouhlé bělavé plevy jsou jen krátce osinaté, pluchy jsou zcela lysé.
Plodem bojínku je obilka vejčitého tvaru a bělavé barvy. Ta nezřídka vypadává z lesklých pluch.
Bojínek luční je nápadně podobný i dalším rostlinám téhož druhu. Často se zaměňuje s bojínkem tuhým, bojínkem alpským nebo bojínkem hlíznatým. Vzhledově může bojínek připomínat i psárka luční, která se vyskytuje na obdobných stanovištích.

Výskyt a pěstování

Bojínek luční je k vidění na mnoha loukách a pastvinách. Osídluje také vyšší trávníky, okraje lesů nebo meze. Rostlině vyhovují mírně vlhká stanoviště, těžší výživné půdy. Má raději nižší polohy, ale roste i v podhůří.
Bojínek je nenáročný, daří se mu téměř všude. Vyskytuje se na většině území naší republiky i Evropy. Právě v Evropě je bojínek luční nejvíce rozšířený a je zde doma, stejně tak i v severozápadní Africe nebo v Asii (západní Sibiř). Rozšířil se však takřka po celém světě, druhotně roste například v Austrálii a na Novém Zélandu, také na Havajských ostrovech nebo v zemích Jižní a Severní Ameriky.

Bojínek jako významná pícnina i silný alergen

Bojínek luční představuje jeden z nejstarších druhů šlechtěných trav, které se u nás pěstují. Využívá se jako pícnina, je tradiční součástí kulturních trávníků, luk a pastvin. Slouží k výživě hospodářských zvířat, buď jako seno, příp. jako senáž nebo siláž.
Bojínek luční skýtá nejenom kvalitní krmivo, jeho výhodou je také velká odolnost a nenáročné pěstování. Rostlina snáší i velmi vysoké mrazy, nevadí jí chladnější podnebí ani dlouho ležící sníh.
K vlastnostem bojínku však bohužel patří i velká agresivita jeho pylu, obdobně jako je tomu u ostatních druhů trav. U nás se tak bojínek řadí také k nejčastějším původcům alergií. Vdechnutí pylu bojínku u alergiků vyvolává různé alergické reakce, nejčastěji sennou rýmu. Také slzení a podrážděnost očí v letní sezóně může mít na svědomí právě bojínek.

Související články

reklama
reklama
reklama