Stresovaní jsme od narození. Ležet mrtvolně na gauči je úplně v pořádku, říká vědkyně
Fyzioložka Julie Dobrovolná dlouhodobě zkoumá stres, včetně souvislosti s obezitou. V nedostatečné osvětě ohledně stravování přitom problém nevidí. "Lidé dávno vědí, jak jíst zdravě. Když bude ale nejlevnější kabanos, budou kupovat kabanos," upozorňuje. V rozhovoru mluví o potřebě pasivního odpočinku, pocitu bezpečí i o tom, proč by si vědkyně měly vybírat partnera, který vyzvedne děti ze školky.
Stres vnímáme jako něco, čemu se máme vyhýbat nebo co máme co nejvíce omezit. Je nám ale ve skutečnosti k něčemu užitečný?
Démonizace stresu vychází z populární kultury v 60. a 70. letech, kdy na něj byla navázaná propagace tabákových výrobků. Odborníci tehdy spolupracovali s tabákovou značkou Philip Morris a chodili do televize, kde říkali, že když si zapálíte, tak jej snížíte. A podobně zněly také dobové reklamy. Od začátku, kdy se termín stres objevil, byl spojený s různými intervencemi proti stresu, na kterých chtěl někdo zbohatnout. Když se ale nad stresem zamyslíme z evolučního aspektu, tak je zcela evidentně výhodné jej mít, protože stresovou reakcí jsou vybaveni všichni lidé. Nedává smysl akutní stresovou reakci vnímat negativně, ale spíše normalizovat, že je tady, že ji potřebujeme a na něco nás upozorňuje.
Jak ale vnímat chronický stres?
To je samozřejmě něco trochu jiného, protože chronický stres vede k opotřebení organismu a v dlouhodobém horizontu zvyšuje riziko různých nemocí. Jsem v táboře fyziologů, kteří si myslí, že stresová reakce není špatná a není ji potřeba démonizovat, protože se jedná o fyziologickou reakci na podněty z okolí. Když se objeví stresová reakce, neznamená to, že jste nemocná. Přijde mi, že se dnes projevy stresu velmi často patologizují jako úzkost, kterou potřebujeme okamžitě léčit. Spoustě lidí ale naopak pomůže vysvětlení, že jejich stresová reakce je přijatelná reakce na prostředí, ve kterém se nacházejí. V takový moment se stačí často jen uklidnit a uvědomit si, proč takovou reakci máme. A když někdy nevíme, proč takovou reakci máme, tak je to taky v pořádku.
Stresová reakce námi musí projít
Jak se můžu uklidnit, když zažívám stres?
V první řadě může být ulevující si uvědomit, že stres není něco, co můžeme řídit vůlí. Nikoho by nenapadlo očekávat, že když řekne: "Chci být ve stresu", tak stresová reakce započne. Ale všichni si říkáme: "Nechci být ve stresu" a očekáváme, že takovou reakci nějak zastavíme. Nemůžeme si stres vědomě navodit ani se jej zbavit, i když si můžeme vědomě samozřejmě navodit situaci, která jej vyvolává. Samotnou reakci ale nikoliv, nemůžeme ji zapnout ani vypnout, musí námi projít. A nejlépe projde tehdy, když se ji snažíme moc nepotlačovat. Je tak dobré si říct, že stresová reakce asi přijde, bude mít nějaké projevy, ale neznamená to, že se nám děje něco hrozného. Naše tělo v takový moment dělá něco, co si myslí, že je dobré pro naše přežití.
Jak je stres před zkouškou nebo důležitou pracovní schůzkou důležitý pro mé přežití?
Náš mozek nevychází z objektivního rizika, tedy jestli zemřete nebo ne. Vychází z našeho subjektivního vnímání daného okamžiku. Když budete v situaci, která sice není životu nebezpečná, ale vy si myslíte, že je, váš mozek na ni bude reagovat, jako by nebezpečná byla. Záleží na vašem vnímání, co vy si o dané zkušenosti myslíte. Když si tak přenastavíme vnímání, můžeme se stresem do určité míry pracovat. Co se týká zkoušky nebo práce, pro naše přežití ve společnosti je důležité být vnímaný tak, že mám určité schopnosti. Takový stres souvisí s naším sociálním přežitím. Můžu tedy pracovat s přenastavením toho, co je a není bezpečné. Například že daná situace mi opravdu úplně neubližuje, nebo mě naopak ohrožuje, protože přijímám, že mí kolegové jsou v podstatě má konkurence.
Mluvíte o sociálním přežití. Dalo by se tak říct, že lépe zvládají stres lidé, kteří mají rodiny, než ti, kteří žijí o samotě?
Některé teorie dnes ukazují, že klíčový koncept z hlediska stresu je koncept bezpečí. Stresová reakce je zásadně navázána na vnímané nebezpečí. Dnes se často domníváme, že trpíme duševními poruchami, ale ona to může být často jen adaptace na vnímaný pocit ohrožení. Pokud budu mít partnera, který mě bude emocionálně zneužívat a nemůžu mu věřit, můžu mít řadu problémů, které si vykládám jako duševní poruchu, ale přitom je to jen reakce na danou situaci. Před několika lety se objevila velmi zajímavá teorie, která nám říká, že naším vstupním nastavením na tomto světě není klid, ale naopak velká úzkost a stres. Už v momentě, kdy se narodíme, jsme stresovaní, vyděšení a během života se začínáme uklidňovat. Přes maminku a tak dále… Při léčbě duševních onemocnění a jejich intervence bychom tak měli v první řadě přemýšlet, jestli a kdy daný člověk zažívá pocit bezpečí.
Schopností rozhodovat se dává pocit bezpečí
V poslední době se čím dál častěji mluví o zhoršování duševního stavu dospívajících. Může to znamenat, že se ve skutečnosti necítí v bezpečí?
Ano. Pocit bezpečí například ovlivňuje, jestli mám šanci se rozhodovat. Rozhodování nám dává kontrolu nad situací, alespoň do určité míry, a snižuje její vnímanou nebezpečnost. Je tak důležité dětem a dospívajícím dát určitou autonomii v rozhodování o vlastním životě. Myslím, že v dnešní době mají dospívající málo autonomie, a proto se také často cítí ohrožení. Schopnost vybrat si je dovednost, kterou musíte mockrát trénovat, abyste se ji naučila. Je tedy dobré vybírat i za cenu toho, že se rozhodnete špatně. Je důležité akceptovat strach ze špatné volby. V opačném případě se může stát, že se raději nerozhodnete nijak, a z toho plyne právě pocit ztráty jistoty a pocitu bezpečí.
Do života dospívajících patří sociální sítě. Dávají jim pocit bezpečí?
Musíte si na nich aktivně vytvořit bezpečný prostor. Nepřijímat žádosti lidí, které neznám, a nezveřejňovat intimní fotografie je samozřejmost. Souvisí s tím ale také nemít na svém profilu lidi a účty, kteří vám pocit bezpečí berou. Například já nemám na Instagramu a Facebooku své kolegy, abych se nestresovala tím, že zveřejňují vědecké články, které vydali. Protože je to zbytečné. Já vím, že stejně ten článek nenapíšu rychleji, nebo jich nenapíšu víc. A toto digitální poměřování mě zbytečně stresuje. Naopak mám na svém profilu například účty módních značek, malíře, tanečníky, křečky. Když jdu na Instagram, tak si odpočinu a udělá mi to dobře.
Pasivní odpočinek je nezbytný
Podobně jako stres se demónizuje i pasivní odpočinek na gauči. Je také v pořádku?
Ano. Na ležení na gauči bych neviděla nic špatného. Stejně jako se zavedl koncept stresu jako něčeho špatného, vznikl v 70. letech i koncept aktivního odpočinku, který říká, že musíme sportovat, abychom si odpočinuli. Vnímám to jako něco nebezpečného, protože pasivní odpočinek je nezbytný. Ani zvířata nepobíhají hystericky celý den sem a tam. Něco dělají, pak chvíli odpočívají a pak zase něco dělají. A stejně tak i my někdy potřebujeme ležet mrtvolně na gauči. Pokud ležím v posteli a dívám se na Netflix, protože jsem vyčerpaná a přestimulovaná ze svého života, tak je to naprosto v pořádku. Nemá žádný smysl si vyčítat, že takovou pauzu potřebuju. Během pasivního odpočinku se obnovují naše kapacity se adaptovat.
Dlouhodobě zkoumáte spojení stresu a obezity, na co jste během dvaceti let svého zkoumání přišla?
Na to, že je vysvětlení obezity nakonec mnohem jednodušší, než si myslíme, jen za tím hledáme složité důvody. Obezitu reálně ovlivňuje fakt, jak zdravá je nejlevnější potravina na trhu. Když bude nejlevnější kabanos, tak lidé budou kupovat kabanos. Když bude nejlevnější zelenina, lidé budou kupovat zeleninu. V naší společnosti pořád přetrvává přesvědčení, že musíme dělat osvětu a přesvědčovat lidi, aby jedli zdravě. Přitom oni dávno vědí, co je zdravé či správné stravování, ale pokud bude kilo rajčat stát sto korun, tak si je velká část rodin nekoupí.
Ženy na sebe kladou velké nároky
Na Facebooku jste nedávno zveřejnila příspěvek, ve kterém píšete, že malý počet žen ve vědě není dán jen institucionálními důvody jako například nedostatkem školek, ale také individuálními - ženy si často nevěří, že můžou i s dětmi pokračovat ve své práci, nebo se nechají odradit svými partnery. Jaké osobní nastavení ženám brání mít rodinu i vědeckou kariéru?
Často je to o tom nebýt perfekcionistka. Uvědomit si, co potřebuju, abych sama sebe vnímala jako dobrou mámu a vědkyni. Možná to neznamená, že musím mít napsaných 10 článků za půl roku a doma mít vždy uvařeno a uklizeno. Myslím si, že ženy na sebe kladou strašně velké nároky. A že by si měly říct: "Dobře, mám malé dítě a budu pracovat, ale prostě zpomalím, protože teď jde hlavně o to, abych si udržela kontakt s tím, co se děje ve vědě, a za půl roku napíšu jeden článek." Vnímám zde ale obrovský tlak na ženy, aby samy změnily své smýšlení, své chování, a nulový tlak na společnost, aby jim s péčí o děti někdo pomohl. Takže primárně bych nějakou intervenci nesměrovala na samotné ženy, ale na jejich okolí, které je může podpořit, a na instituce, které mají také svou sílu.
Zmiňujete okolí ženy. Co je důležité, aby si žena nastavila v partnerském vztahu?
Myslím, že je podstatné, aby žena už na začátku vztahu komunikovala, že je pro ni práce významná a že se nechce vzdát rodiny pro práci a naopak. Nejdůležitější je výběr partnera. Dnešním mladým vědkyním bych doporučila, aby brzo přemýšlely nad tím, jestli muž, kterého mají po svém boku, je schopný zajet na nákup, vyzvednout děti ze školky a zda nebude očekávat, že všechno zařídí ony. Například můj otec mou matku v kariéře vždy podporoval. Říkal nám, že máma dělá důležitou práci, tak ji všichni pojďme podpořit. Máma se se mnou bavila o vědě, montovala mi mikroskop. Nepamatuju si moc, že by vařila, ale pamatuju si debaty, které jsme vedly. Důraz byl na jiné věci a ten chleba jsem si nakonec namazala sama a zjistila jsem, že to přežiju. Standard péče o domácnost byl jiný a kladli jsme důraz na jiné věci. A tak to mám i ve své rodině. Mám paní na žehlení a občas objednáme jídlo z donášky, protože nestihnu nakoupit a uvařit, a nevyčítám si, že jsem špatná máma.
Video: Tři měsíce měřila stres vědců v expedici na Antarktidě: Uplácela jsem je čokoládou (15. 4. 2022)
