Díky článkům o vztazích, které mně na Žena.cz vycházejí, mi mnoho z vás nabízí své osobní příběhy a já vám za to děkuji – pište dál. Jako námět čerpám z příběhu Martina, který mi svůj osud vypsal do mailu a k němu jsem přidala pár dalších, posbíraných kolem mě.

Láska začala moc brzy

Martin se ženil tak trochu “z musu”. I když svou slečnu miloval, kdyby nebyla v osmnácti těhotná, možná se jejich příběh odvíjel jiným směrem. Ale neodvíjel. Vzali se, měli prvního syna, pak druhého a ještě dceru, měli se rádi, všechno klapalo. Martin s podporou ženy dostudoval vysokou, ona se z jeho podporou dala na dráhu profesionální fotografky. Tohle všechno zvládli do třiceti a pak? Vlastně nic, měli se pořád rádi, děti byly šikovné a dělaly jim radost, rozuměli si a pořád bylo o čem povídat.

Jenže pak přišla 'ona nespoutaná'. Na vánočním večírku (všimli jste si, že právě tam se odehrávají největší divočiny?), se objevila krásná, sexy a nezadaná – třeba jí říkejme Lada – taková princezna Lada se zlatou hvězdou to byla. A on se zamiloval, nebo spíš ho uhranula, se ženami vlastně moc zkušeností neměl. Tu svou miloval, ale začal zahýbat a asi po půl roce se to provalilo. Nevěděl co dělat, vlastně ty ženy miloval obě, takže jak – zůstat nebo odejít? Zůstal, manželství zachránil, ale vypadá to u nich doma tak, že žena ho nenávidí za to co jí udělal. Nedokáže ho nechat jít, ale nedokáže mu odpustit. Je mu třicet pět, jí o dva méně, na šťastné prosluněné stáří to zatím asi nevypadá.

Stará láska nerezaví

Kamila byla tak trochu nespokojený typ. I když docela šťastně zadaná a zatím bezdětná, pořád měla pocit, že jí život utíká pod prsty. Řekla mi: "Myslím, že všechny ty zamilované knížky a filmy nám kazí charakter a vztahy. Jako holka jsem milovala Jane Austen a dodneška si myslím, že pravá láska rovná se romantický hrdina, který by mě miloval až za hrob. Vím, že je to blbost, ale někde vzadu v hlavě to prostě mám!" Chápu… Abychom ale nezdržovali pointu, takže Kamila žije ve vztahu už šest let, ale čas od času vyrazí na nějaký sraz s mužem přesvědčit se, jestli není přece jen právě on ten romantický hrdina.

A jednou takhle vyrazila na sraz s bývalým spolužákem ze střední, prý pro sebe vždycky měli slabost, ale nikdy spolu nerandili. Večer se povedl, spolužák byl gentleman žíjící v cizině a Kamile připadalo, že právě on je ten pravý. Nu, byl a nebyl, tedy líbali se, objímali, volali, psali a pak nic. Tedy hrdina odplul zpátky k rodině a i když jí psal, že na ni myslí a touží, najednou psát přestal. A ona? Čeká… A pak taky přemýšlí, neměla by od partnera odejít, nebo má zůstat a dělat jako že nic?

Berete si věci osobně? Lektorka emoční inteligence radí, jak přestat být vztahovačný číst článek

Vztahy

Dát přednost lásce nebo rodině?

Dva předchozí příběhy jsou vzorkem mnoha podobných, které jsem si vyslechla nebo přečetla. A návod? Není. Možná víc pracovat na vztazích, které máme, když tedy stojí za to. Zkusit se zamyslet nad tím, že každý vztah v určité fázi dojde do bodu, kdy si tak trochu zevšedníme, je to ale důvod hned pakovat kufry? A hlavně, myslete na děti, prosím, právě ony v podobných situacích odnesou volání našeho srdce nejvíc, takže rozmýšlejte dobře a zvažujte všechny alternativy.

Ačkoli příběh Martina vyznívá v jeho neprospěch, opustit manželku a tři, byť skoro dospělé děti, je to hajzl, řekne mnoho z vás, mně tak ale nepřišel. Nelíbí se mi co udělal a jeho manželka, která bude určitě skvělá ženská si po letech nic podobného nezasloužila, přesto ho ale do určité míry chápu. Oblbnout se totiž necháme všichni. Nebo jste tak vzorní, že jste se nikdy nezadívali “vedle” nepřemýšleli, jaké by to bylo kdyby…

A co na to kamarád Jarda? Budete se divit, ale pro tentokrát mlčí, stejně jako já ví, že i když jsme zatím vzorňáci, milujeme své rodiny i partnery, nemůžeme si být jistí, jestli nás nepotká nějaká životní “nástraha” a my se nebudeme muset rozhodovat, jestli zůstat anebo odejít?