"Je jasné, že to, jak se na mě podíval, znamená, že mu připadám úplně tupá... Nelíbím se jí, proto odmítla to pozvání... Zařval na mě do telefonu, asi jsem ho předtím něčím naštvala..."

Je milion a jedna variací na téma "Nebrat si věci osobně", tedy jinak, než jak se dotyčný vyjádřil. Na to, jak pracovat s přílišnou vztahovačností a zranitelností tak, abychom se z toho všeho nezbláznili, mi pěkně zeširoka odpověděla lektorka emoční inteligence Jitka Ševčíková.

Jak docílím toho, že si nebudu brát věci osobně?

Vědomým tréninkem. Ještě nevím o nikom, kdo by se v mistrovství odosobnění stal přeborníkem na lusknutí prstů. Takže se připravte na dlouhodobý systematický trénink v emoční posilovně. Trénovat budete sebeuvědomění (kdo jsem, kde jsem, co dělám), seberegulaci emocí (Jak se u toho cítím? Kde to cítím? Co to se mnou dělá a co s tím mohu a dokážu dělat já?) a sebemotivaci (Proč tak reaguji? Co mne může posunout k lepšímu prožívání?). Příklad: když kolegyně (opět) prohlásí, že chodím z práce vždy dříve, než je obvyklý konec pracovní doby, a vím, že mě to vždycky naštve, šla bych po příčině než po důsledku (naštvání).

Často šmahem odeženeme pocit, že se nám děje "křivda" – vždyť přece máme hotovo, ona jde někdy také dřív... Tak co se do mne naváží? Může být za tím závist, soutěživost, nebo nejistota z jejího nedostatku sebedůvěry. Pokud jsem si já sama sebou jistá, vím, že jsem v právu, mám odpracováno, dodělám jindy, nebo si to prostě dovolím (a ona ne), cítím se celistvá, v pořádku a nepotřebuju si to brát osobně. Prostě jen někdo něco řekl. Znovu se vracím ke Čtyřem dohodám, tam je moudrost dohody Neberte si věci osobně rozpracována do detailů. Tam najdete mnoho poučného a návodného. Vřele doporučuji k inspiraci a ke cvičení, jak na to.

Proč si lidé tak často běrou věci osobně? S čím to souvisí?

Souvisí to s nedostatkem důvěry v sebe sama, s mnohými vzorci a neuzdravenými emočními zraněními z dětství. Máme v sobě nastaveného soudce, takzvaného vnitřního kritika, který často neuvážlivě a nemilosrdně posuzuje, odsuzuje, poměřuje, hodnotí, srovnává a kritizuje. I neoprávněně. Ten soudce k sobě má ještě devět pomocníků, takzvaných sabotérů mysli. Jsou to Puntičkář, Hyperúspěšný, Oběť, Hyperracionální, Hyperostražitý, Neuspokojitelný, Vedoucí a Unikač. Máme neustálou potřebu nezávislosti, přijetí a bezpečí a tihle sabotéři naší spokojenosti reagují dotčeně na reakce okolí. Motivují nás k tomu, abychom si věci v životě zasloužili, prosadili se a dokázali se vyhýbat nepříjemným situacím. A místo toho, abychom zůstali celiství, jen jakýmsi pozorovatelem situace, hrajeme společně s nimi tu hru, že okolí nás zkouší a to se nás pak dotýká na "bolestivých" místech. Pokud to přijmeme, pak se ve výsledku znevážíme i my sami před sebou.

Sabotéři:
Původně nám v dětství sloužili, psychicky nás ochraňovali a pomáhali nám emocionálně přežít.

PUNTIČKÁŘ – Perfekcionismus a extrémní potřeba řádu (dotýká se nás, když nám někdo něco vyčte).

UTĚŠITEL – Snaží se být přijat tím, že pomáhá ostatním (dotýká se nás, když nás někdo nařkne z necitlivosti, nebo když vedle nás někdo trpí).

HYPERÚSPĚŠNÝ – Jeho sebeúcta závisí na výkonech a úspěchu (dotýká se nás, když někdo naznačuje, že v jeho očích nedosahujeme adekvátního úspěchu – například "špatná" značka auta, hodinek, kostýmu, vlivu v práci).

OBĚŤ – Záblesky mučednictví, získává pozornost emocemi bolesti (dotýká se nás, když se někdo zmíní o rodině a my jsme například rozvedené, nebo když mluví o dětech a řekne: to bys nepochopila, ty nemáš děti…).

HYPERRACIONÁLNÍ – Racionálně zpracovává vše včetně vztahů (dotýká se nás, když někdo hovoří o iracionálních věcech, bez souvislostí a opodstatnění a my máme potřebu mít vše logicky odůvodněné).

HYPEROSTRAŽITÝ – Neustálá úzkost z všech nebezpečí života (dotýká se nás, když někdo znevažuje naše obavy, strachy, zlehčuje a směje se naší úzkosti a obavám i z už prožitých zážitků).

NEUSPOKOJITELNÝ – Hledá stále vzrušení, musí být něčím zaměstnán (dotýká se nás, když nám někdo naznačí, že je s námi nuda, že jsme všední, stereotypní, okoukaní, předvídatelní).

VEDOUCÍ – Úzkostlivá potřeba mít vše pod kontrolou a svých představ (dotýká se nás, když nám někdo bourá naše plány, chodí pozdě, nebere telefon, neodůvodňuje své pozdní příchody, nesvěřuje nám tajemství).

UNIKAČ – Extrémně zaměřený na pozitivní a příjemné stránky života (dotýká se nás, když nám někdo ukazuje i všední realitu života, například traumata, handicapy, bolest, nemoci i smrt, která k životu bezesporu patří).

Jde to, být úplně nezainteresovaný vůči svému okolí tak, aby se nás zbytečně některé věci nedotýkaly?

Nevím, nikoho takového neznám. Možná dalajláma? Buddhističtí mniši? Netuším. Část roku trávím lektorováním v Indonésii, jejich kultura a náboženství jsou pro mne velkou inspirací. Tyto národy si (alespoň navenek) mnoho věcí osobně neberou. Ale copak vidím jejich vnitřní svět? Čím se trápí, co se jich vnitřně dotýká? Emoce se nám vyvinuly proto, abychom cítili. Jsou jakýmsi kompasem mezi příjemnem a nepříjemnem. Když se nás něco dotýká, většinou to bývá to méně příjemné. A my bychom to chtěli necítit? Z mého pohledu je vhodnější poděkovat za to, že to stále ještě cítím a co s tím mohu a chci dělat. Zbavení se citlivosti je nesmysl. Můžeme změnit postoj, úhel pohledu, jít více do hloubky, znovu jít po příčině, proč bolest vzniká, co nám chce naznažit. Naučit si i bolest brát jako jakýsi dar. A pracovat s tím vzkazem. Jak a proč to bolí. Neutíkat z toho pocitu hned.

Nemáte na nic čas? Nervujete se? Naučte se, jak ovládnout stres číst článek

Vztahy

To, že se člověk uráží a bere si věci osobně, souvisí se sebehodnocením, zranitelností nebo vztahovačností?

Se všemi třemi určitě a ještě s mnoha dalšími. Kromě sabotérů mysli máme také ještě jakési "poháněče". Následujeme naučené vzorce chování, které nám v dětství pomáhaly získat lásku, uznání, soucit. Používáme je automaticky. Vycházejí z ego stavu vnitřního dítěte v nás, které se snažilo zavděčit rodičům. Pokud si je odneseme do dospělosti, užíváme je v osobním i pracovním životě dál. Hnací síly jsou zdravé a podporují nás, pokud se cítíme dobře. Pokud se nás však něco dotýká bolestně, ukazuje to právě na to, že to zdravé není, že je tam nějaké neuzdravené zranění, které chceme či potřebujeme léčit. Pokud nás však tyto poháněče vyčerpávají a stále se nás něco dotýká, zřejmě se příliš orientujeme na okolí a nejsme sami sebou.

Jak se naučit naopak nebýt vůči lidem tak osobní, čili jak nebýt tak zainteresovaný ve věcech druhých?

Pozornost směřujte k sobě. Jen pokud dobře budu znát sám sebe, mohu předvídat reakce a reagovat. Mohu se odosobnit a být pozorovatelem situací. Je to, jako byste sledovali výborný film. Zaujme vás, ale nemusíte se nechat do něj vtáhnout, být součástí toho dramatu, lovestory, nudné frašky či komedie. - To, že se příliš orientujeme na příběhy druhých (nejen v životě, ale i v televizi, v kině, na Facebooku a Instagramu), nám nedovoluje plně a dostatečně věnovat pozornost sobě a svým potřebám, pocitům a konání. - Pak budete pozorným rodičem, empatickým kolegou, férovým člověkem, sebevědomou bytostí.

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková