Samoživitelka a matka pěti dětí: Už nečekám, že mi někdo dá práci. Příležitost si vytvořím sama

Když jsme před rokem dělali první rozhovor se samoživitelkou Zuzanou Pospíšilovou, vybírala v tu dobu ve veřejné sbírce finanční prostředky, aby si mohla pořídit dům. To se jí nakonec podařilo. Získala dva miliony korun a její život s dětmi se minulé léto přesunul do vysněného domova na východě republiky…

Zdroj: Martin Štecher

Matce pěti dětí vadí stigma ženy, která jen natahuje ruce, aby jí pomohlo okolí. Chtěla nastoupit do zaměstnání, ale podle jejích zkušeností jen málokdo do pracovního úvazku přijme ženu, která byla posledních třináct let doma s dětmi. Problémem bylo rovněž i případné dojíždění, devětatřicetiletá samoživitelka žije s dětmi v malé vesnici v Bílých Karpatech. Jestli je ale něčím Zuzana Pospíšilová inspirující, je to její touha dělat si život krásný i přes veškeré těžkosti. Kromě toho, že chodí téměř denně běhat, podniká s dětmi výpravy do přírody a v létě s nimi spí pod širákem, si nakonec rozhodla vytvořit pracovní příležitost sama.

„Uvědomila jsem si, že se nemůžu spoléhat jen na to, jestli mi někdo zvenčí umožní zapojit se do pracovního procesu,“ popisuje Pospíšilová. „Proto jsem se rozhodla, že v sobě vybuduju schopnost vytvářet si takové příležitosti sama na základě toho, co mám k dispozici, co žiji a jak můžu pomoci druhým. Každý máme něco, čím můžeme být užiteční,“ dodává máma třináctileté Elišky, jedenáctileté Aničky, devítileté Evy, sedmiletého Kuby a čtyřletého Vojty.

Z rodinného domu ve vesnici Strání v Bílých Karpatech od ledna vytváří se svou kolegyní a známou vzdělávací projekt určený pro rodiče, kteří potřebují pomoci s doučováním svých potomků či domácí výukou. „Projekt je zatím v plenkách, ale už teď podle našeho výzkumu na Facebooku jasně vyplývá, že velká část rodičů by uvítala nějakou další vzdělávací posilu,“ říká Pospíšilová, která má sama bohatou zkušenost s domácí výukou svých dětí, a nabízí, že pokud někteří rodiče potřebují v tomto směru pomoci, mohou se na ni obrátit.

Samu sebe vnímám jako úplně jiného člověka

V posledním roce vidí Pospíšilová u sebe největší posun ve vyšším sebevědomí a odhodlání. „Nelituji jediného kroku, který jsem kdy udělala, a ničeho, čím jsem si prošla. Ať už je můj život diskutovaný, jak chce, a je na něj nahlíženo různě, je to jen jeden z mnoha příběhů, které se prostě reálně dějí,“ podotýká pětinásobná matka a dodává, že přestože tlak společnosti a okolností na ni byl obrovský, ji samotnou to velmi posílilo. „Dostala jsem se až do bodu, kdy mohu konečně začít stavět nové, pevnější a kvalitnější základy života, o kterém sním a věřím, že si ho mohou dovolit i mámy či tátové samoživitelé.“

Společnost je pořád 'chlapská', říká matka pěti dětí. Samoživitelky jsou snadný terč

První krok k lepší existenční situaci a „normálnímu“ životu se Pospíšilové podařilo na podzim minulého roku vyřešit koupí domu, na nějž se vybraly peníze díky dvěma sbírkám v nadačním fondu Znesnáze21. Letošní rok by se devětatřicetiletá žena chtěla zaměřit na budování své finanční stability. „Finanční tlak a stres s tím spojený mě bohužel provází už dlouhá léta. Na druhou stranu nebýt tohoto tlaku, těžko by mě to donutilo k tomu něco změnit. Nic váš totiž k akci nepřiměje více než stresující okolnosti,“ říká.

Samoživitelkou se stala v roce 2015, kdy odešla od svého manipulativního partnera. Od té doby se s dětmi stěhovala celkem sedmkrát. "Nemělas mít tolik dětí" a "Najdi si sociální byt" jsou věty, které v reakci na zveřejnění svého příběhu často slýchává. „Stojím si stále za tím, že chci svou situaci zvládnout maximálně sama, zároveň jsem ale otevřela svůj příběh světu, což opravdu není vůbec jednoduché, protože jsou tam i věci, na které nejsem pyšná,“ vysvětluje Pospíšilová a dodává, že je pro ni s odstupem času těžko uvěřitelné, že se s svým bývalým partnerem zůstala tak dlouho. Vždy totiž věřila, že se v něm něco změní a doufala, že se „zlé obrátí k lepšímu“.

Vše je hlavně o sebedisciplíně

Přestože Pospíšilovi nemají dostatek finančních prostředků, žijí aktivním životem. „S dětmi býváme často venku, nejvíc je baví chodit večer s čelovkami,“ popisuje Pospíšilová, která rovněž vede ve vesnici Strání přírodovědno-turistický kroužek Zálesáček. „Kromě toho roznášíme obecní Zpravodaje, pomáháme jednotlivcům s úklidem a hlídáním dětí a pořádáme výpravy s dobrodružným zaměřením i pro ostatní děti,“ říká mladá žena, která ve svém volném čase ráda běhá a chtěla by se dokonce i zúčastnit charitativního běhu, aby pomohla těm, kteří to potřebují. „Obrovsky moc si vážím toho, jakou podporu jsme dostali. Moc ráda bych proto někomu pomohla i já,“ vysvětluje.

Pospíšilová se netají tím, že i když se snaží myslet pozitivně, občas přijde propad, kdy se ptá po smyslu svého života. „Vše je ale hlavně o sebedisciplíně. Pokud chcete v životě něco změnit, obrat nepřijde přes noc. Je třeba tomu jít naproti a opravdu se nevzdávat, protože zkoušeni jsme stále všichni,“ svěřuje se matka pěti dětí a popisuje metodu, která ji udržuje v psychické pohodě: „Základ je u mě pohyb, trénink pozitivní energie a tvoření kvalitních a respektujících mezilidských vztahů. Všechno jde v životě naučit a přepsat. I to, co mnozí považují za nevratné a nezměnitelné. Vše je jen o silné vůli, tréninku, odvaze a vášni, která nás žene vpřed i ve chvílích, kdy se cítíme být ztracení.“

Pěstouni: Stále vnímáme, že jsou kluci půjčení. Máme strach. Naše zákony jsou otřesné

Manželé Všianští vždy toužili po velké rodině, a protože se jim toto přání nedařilo vyplnit biologicky, rozhodli se stát pěstouny. Vedle třináctiletého vlastního syna Vítka od dubna minulého roku vychovávají sourozence Matěje a Lukáše. Jejich příběh jsme sledovali celý rok, od vyčerpávajících jednání s českými úřady přes šťastné rozhodnutí soudu, že kluky dostali do péče, až po první společné prázdniny a nástup do mateřské školy a základní školy. Vyplnil se tak Všianským sen o početné a šťastné domácnosti?

Zdroj: Tomáš Vocelka

„Vadilo nám, že kluci všechno dělali spolu. Jeden řekl, že si jde malovat, a tak šel i ten druhý. Při fotbale to často vnímali tak, že jsou oni dva a zbytek jsou nepřátelé. A bylo jedno, jestli to byl jejich tým, nebo tým protivníka. Dítě by nemělo zažívat pocit, že jsem jen já - nebo jen my dva - a ostatní jsou proti nám,“ popisuje Norbert Všianský chování chlapců, na němž společně zapracovali. „Teď už je to dobré. Už vědí, že i ti, co proti nim hrají, jsou jejich kamarádi,“ říká s pýchou.

Můžu si je pomazlit?

V prvním rozhovoru z března minulého roku se manželé také svěřovali s tím, že si z počátku nebyli jistí, co si ke klukům mohou dovolit. Norbert přiznal, že byl zmatený. „Pokaždé se rozhoduju, jestli je můžu zvednout, pomazlit se, nebo mám ještě vyčkat. Je to těžké, protože si říkám, co když ho nevezmu a on si bude myslet, že ho nechci, nebo ho zvednu, když budu mít chuť, a on si bude myslet, že na něho tlačím? Zároveň na ně nemůžu být pořád jen zlatý a přemýšlím, jak to udělat, když potřetí neposlechnou. Vítek už ví, že když štěknu, tak nejsem zlý, ale znamená to, že už má třeba opravdu pohnout,“ svěřil se na začátku minulého roku. Dnes společně se svou ženou popisuje „neuvěřitelný posun“.

“Jak si můžeš domů nasadit kukačku?” Pěstouni rozkrývají, co obnáší žádost o děti

„Kluci se sami od sebe chodí za námi pomazlit. Není to už jen ta naučená básnička: ‚Mám tě rád, hezky se vyspinkej a dobrou.‘ Například teď o víkendu jsem slyšel, jak říkají, že ‚až strejda vyleze z postele, tak mu musíme hned říct, co se nám povedlo.‘ Takové momenty mě hřejí na srdci,“ popisuje Norbert, kterého doplňuje manželka Ivana: „Lukášek mi teď například donesl namalované srdíčko ze školky a nedávno říkal, že až bude velký, tak si chce postavit dům vedle domu našeho Víti. Myslím si, že kdyby se kluci necítili dobře, tak by takové věci nedělali a neříkali. Dětská dušička to neumí nahrát,“ míní Ivana. Malí bráchové skvělé vychází také s třináctiletým Vítkem, který si i přes svůj pubertální věk užívá roli staršího bráchy a pravidelně je vyzvedává ze školy a kroužků.

Škola byla škaredé slovo

Manželé se také v loňském rozhovoru svěřovali s obavou z nástupu kluků do školky a do školy, které až do minulého roku nenavštěvovali. Pro Matěje byla škola zpočátku škaredé slovo, nechtěl, aby se o ní doma vůbec mluvilo, ale dnes už se do ní těší, a to i díky pečlivé přípravě Všianských, kteří s ním například průběžně už během celého léta nakupovali školní pomůcky.

Vedle toho chodí oba sourozenci do skautského a hasičského kroužku, ten starší ještě navíc do včelařství. Ivana se přesto svěřuje s tíhou zvýšené zodpovědnosti: „Člověk pořád přemýšlí nad tím, jestli neměl třeba něco udělat jinak nebo jak to udělat, aby se kluci cítili ještě líp, aby byli co nejvíce spokojení. Nechceme, aby to vypadalo, že jsou hloupí nebo že to nezvládáme. Přece když je to váš potomek, tak si řeknete: ‚No, tak jsme takoví rodiče.‘ Ale teď je to půjčené dítě.“

Během uplynulého roku se vyjasnila také komunikace s biologickými rodiči, která pěstouny stresovala a trápila. Stávalo se, že často volali v momentech, kdy se s nimi rodina nemohla spojit. Všianští se tak společně se sociální pracovnicí, doprovodnou organizací a biologickými rodiči sešli a nastavili konkrétní dny a časy, kdy si biologická máma a táta mohou s dětmi zavolat. Všianští zdůrazňují, že si velmi váží pomáhající organizace i sociální pracovnice, které jim do života vstoupily a celou dobu byly oporou. Ivana dojatě zmiňuje, že její kolegové klukům tajně pořídili dva počítače a je jim vděčná za to, že ji v rozhodnutí být pěstouny podporovali.

Ivana a Norbert se shodují v tom, že jejich vztah byl hezký už před přijetím kluků do rodiny, protože ale teď pečují o více dětí, které je potřebují, mají k sobě ještě blíž. Největší dar pro ně je, že se o sebe starají všichni navzájem. „Myslím si, že naše budoucnost bude krásná, ať už to dopadne jakkoliv. I když jsme letos zažívali těžké chvíle a někdy měli chuť vrátit své rozhodnutí zpátky, byl to nádherný rok. Byl plný radosti, života a štěstí. A to je ono. Co víc můžete od života chtít,“ uzavírá Ivana.

Paralympionička: Prožila jsem zlomový rok. Tokio pro mě bylo velké

„Byl to po všech stránkách zlomový rok,“ hodnotí atletka Tereza Jakschová loňské období. Na přelomu srpna a září minulého roku strávila více než dva týdny na paralympiádě v Tokiu. Narodila se bez části levé ruky a od 15 let závodí na sprinterských tratích. Sportovní událost v Tokiu byla její vůbec první paralympiáda. Svou účast na ní označuje za velký zážitek, možná nejsilnější v životě.

Zdroj: Tomáš Vocelka

Když se Tereza uprostřed léta konečně dozvěděla, že ji Český paralympijský výbor nominoval, nemohla tomu uvěřit. Čekání už pro ni bylo příliš dlouhé, a že se probojovala do paralympijského týmu, se dozvěděla teprve měsíc před odletem. „Najednou to všechno bylo velmi rychlé. V životě jsem neměl cestovní horečku. Před Tokiem ano,“ přiznává.

Před odletem si šestadvacetiletá atletka, která se specializuje na tratě 100 a 200 metrů, věřila na finále. To jí nakonec nevyšlo, zklamaná ze svého výkonu přesto není. „Věděla jsem, že do finále postupuje osm holek, ale že na osmé, deváté a desáté pozici jsme všechny vyrovnané, bylo to kdo s koho. Mně se to nakonec nepovedlo, ale nebylo to tak, že by mi hodně utekly,“ hodnotí. Své osobní rekordy sice nepokořila, ale i se zaběhnutými časy je spokojená.

Na olympiádě oslavila narozeniny

Pobyt v olympijské vesnici Terezu zcela pohltil. „Hodně lidí se mě ptá, jaké to celé bylo. Ve finále nevím, co mám říct. Přijde mi, že takový komplexní zážitek nelze popsat. Byli jsme zavření v bublině. Člověk se úplně oprostil od reality a byl jenom tam. Nemusel řešit, co si vezme ráno na sebe nebo co bude vařit. Jen si užíval atmosféru,“ přibližuje. „Holky, které už byly na paralympiádě poněkolikáté, říkaly, že je to osekané a že to není ono. Pro mě to bylo velké,“ dodává.

Tereza přiznává, že před startem byla nezvykle nervózní. „Na pokoji jsem byla sama, večer předtím jsem se zavřela, abych měla klid, ale nemohl jsem usnout. Byla jsem nervózní a zároveň jsem se těšila. Startovala jsem okolo poledne, takže jsem musela od rána fungovat. Pouštěla jsem si hudbu, uzavřela jsem se do vlastní bubliny. Pak už to bylo hrozně rychlé. Pořád se něco dělo a najednou jsem tam stála,“ vypráví. Ačkoliv diváci v Tokiu chyběli, sprinterka si užívala setkávání s kolegy, kteří se věnují jiným sportům. V olympijské vesnici také oslavila narozeniny a přátelé z české výpravy jí připravili překvapení v podobě dortu.

Na Grand Prix si opět věří na zlato

Návrat z Tokia pro ni byl náročný. „Člověk se domů těší, ale zároveň ví, že tam bude řešit běžné starosti,“ říká. Po paralympiádě měla Tereza měsíční sportovní volno, což prý byla největší pauza, jakou coby aktivní závodnice zažila. „Asi po dvou týdnech jsem začala vymýšlet, co bych dělala jiného. Začala jsem chodit na brusle a plavat. Už jsem se těšila, až zase začneme s tréninkem,“ přiznává.

Narodila se bez části levé ruky, dnes vyhrává mezinárodní závody a těší se do Tokia

V březnu sprinterku stejně jako loni čeká Grand Prix v Dubaji. Tehdy si sice doběhla pro první místo, ale podruhé se už na start kvůli pozitivnímu testu na covid nepostavila. „Věřím si zase na zlato, ale už padají vtipy, jestli letím na týden, nebo zase na měsíc,“ směje se Tereza. Dubajské závody jsou pro ni spolu s červnovou Grand Prix v Paříži největšími, které ji letos čekají. Mistrovství světa v Japonsku totiž tento rok odpadlo.

Z práce chodí rovnou na trénink. Vydělávat si sportem by nechtěla

Pro Terezu nebyl uplynulý rok výjimečný jen co se týče sportovní sféry. Před odjezdem na paralympiádu dokončila studium na České zemědělské univerzitě a začala pracovat jako specialistka v oblasti PPC reklamy. Po příjezdu z Japonska přešla z polovičního úvazku téměř na celý a se svým posunem v profesní sféře je spokojená. Už si prý nepřipadá jako úplný začátečník. „Většinou jdu z práce hned na trénink a není problém si tam zajít i dopoledne, v práci to chápou,“ říká.

Handicapovaní sportovci si na rozdíl od těch zdravých většinou svými výkony nevydělávají a smlouvu si musí „vysloužit“ medailí z prestižní soutěže, například z mistrovství světa nebo z paralympiády. Tereza by si však běháním ani vydělávat nechtěla. „Člověk je odkázaný na své tělo, a když se zraní, je to složité. Aby mu prodloužili smlouvu, musí mít pořád výsledky. Kdybych si tím mohla přivydělat, tak mě to samozřejmě potěší, ale mě to hlavně baví a dělám to z vlastní vůle, protože můžu, chci a pořád na to mám, ne proto, že musím,“ vysvětluje svůj postoj.

Tereza se na podzim také osamostatnila a odstěhovala se do bytu, z něhož to má blízko ke svému domovskému stadionu. Ještě v létě byla přesvědčená, že bude dál bydlet střídavě u rodičů a u přítele, ale s partnerem se rozešla a s rodinou už dál bydlet nechtěla. „Ze začátku jsem se bála, že samotu nezvládnu, že mi bude často smutno. Nakonec je to fajn. Výhoda je, že moje nejlepší kamarádka má byt ve stejném baráku, takže spolu trávíme hodně času,“ říká.

Uplynulý rok celkově hodnotí jako zlomový. „Změnilo se toho tolik, že bych nikdy neřekla, že se tohle může stát. Byla to jízda. Spousta věcí mě posunula. Třeba karanténa v Dubaji mi po psychické stránce hodně dala, i když to byla negativní zkušenost,“ říká s časovým odstupem. „Jsem zvědavá, co tento rok zase přinese. Nechci hádat ani si nic přát, protože člověk to nikdy nenaplánuje,“ je přesvědčená.

Na paralympiádu v Paříži v roce 2024 si však již myslí. „Když jsem vstoupila na ten prázdný olympijský stadion pro 60 tisíc diváků, říkala jsem si, že ho chci zažít plný lidí. Je to už za dva a půl roku, takže soutěže v létě už by mohly být kvalifikační,“ říká.

Slováčková: Život po rakovině mám plný strachu. Pořád hledám vnitřní klid

Od úspěšné léčby rakoviny šestadvacetileté herečky a zpěvačky Anny Julie Slováčkové uběhly už dva roky, přesto se často přistihne, že pociťuje strach o své zdraví. „Bude mě to provázet asi celý život,“ přemítá mladá žena, která nejen kvůli tomu chtěla podstoupit terapeutická sezení už vloni. Její plány ale překazila pandemická situace, k dalšímu kroku se odhodlala až letos v lednu. „Hledám spíš porozumění do budoucna, uklidnění. Vnímám to spíš jako takovou meditaci, než abych hledala odpovědi na své otázky,“ doplňuje. Oproti předchozím rokům chce už letos změnit pár věcí, které by jí mohly přinést větší duševní klid.

Zdroj: Jakub Plíhal

Představy o tom, jak by měl vypadat následující rok, Slováčková nemá. „Nevytvářím si nějaké vize, chci tak předejít zklamání,“ přiznává dcera hudebníka Felixe Slováčka a herečky Dagmar Patrasové. Stejným způsobem přistupovala i k loňskému roku, který pro ni nezačal příliš optimisticky. „Tehdy jsem měla hroznou depresi,“ reaguje na loňské prohlášení televize Nova, která tehdy ohlásila konec natáčení populárního seriálu Ordinace v Růžové zahradě, v němž Slováčková ztvárnila roli zdravotní sestřičky.

Slováčková: Rakovina mi dala směr. Ale ještě nejsem schopná říct, že miluji své tělo

Další pracovní vyhlídky mladé herečky i kvůli zavření divadel nebyly nijak růžové, přesto si ale pracovní volno nepřipouštěla. „Budu klidně i uklízet záchody nebo se začnu poohlížet po úplně jiných místech, kde bych mohla pracovat,“ tvrdila minulý rok v době, kdy vůbec nebylo jasné, jaká pandemická opatření budou směrem k umělcům a hercům panovat.

V témže roce, kdy hrdě ohlásila vítězství nad onkologickým onemocněním, se plně začala věnovat své kariéře. „Už v době, kdy mi řekli, že jsem nemocná, jsem měla zvolnit. Já jsem ale do toho začala šlapat o to víc,“ přiznala Slováčková, která první polovinu minulého roku věnovala především propagaci svého debutového alba. To vydala se svou kapelou v polovině loňského února a v srpnu se jí ho podařilo pokřtít před živým publikem.

Dovolenou, kterou si nedopřála

Za poslední rok se ale přeci jen něco v jejím životě výrazně změnilo. Zatímco ještě vloni prohlašovala, že práce jí pomáhá se případným černým myšlenkám vyhnout, počátkem ledna tohoto roku už avizovala, že ji častěji čeká pracovní volno. „Pro tento rok si beru dost dovolené, což bych si nikdy předtím nedovolila,“ přiznala.

Čeho si ale v průběhu minulého roku všimla, byl počet jejích přátel. Je jich méně. Jedno z možných vysvětlení vidí Slováčková v prožité nemoci. „Mám pocit, jako bych byla o mnoho let starší,“ podotkla mladá zpěvačka a herečka před rokem v rozhovoru. Dnes přiznává, že své dobré přátele napočítá na prstech jedné ruky.

„Někde byl ten vztah toxický. Nechtěla jsem už nikoho přemlouvat k tomu, abychom měli vzájemný respekt. Jsem bohužel ten typ, že bych se rozkrájela pro druhé, a ten respekt a laskavost pak od nich nepřijde. A spíš mě využívali. Takhle se to alespoň vyřešilo,“ vysvětluje a s úsměvem se pozastavuje nad tím, že loni stejně jako předloni na svých sociálních sítích zveřejnila na konci roku snímek, ve kterém je oblečená jen do spodního prádla. „Mohla by se z toho vlastně stát dobrá tradice,“ uvažuje s humorem. Smyslem fotky ale podle ní bylo především přiznání, že vztah ke svému tělu stále hledá. „Cítím, že vlastní tělo pořád nevnímám správně, je to asi celoživotní cesta,“ dodává s tím, že právě tohle by chtěla ve svém životě změnit. Stejně jako svůj životní styl.

Jeden z prvních kroků k lepší životosprávě vidí v proměně stravy. Na různé diety, kterými si v životě prošla, už zanevřela. „Od ledna jím znovu zdravě. Hodně to probírám se svým kamarádem, basákem z kapely, který mi pomáhá se v tom zorientovat,“ vysvětluje. V letošním roce si předsevzala, že by chtěla omezit konzumaci živočišných výrobků a masa. „Nechci říct, že přestanu jíst maso úplně, spíš to dělám kvůli etickému přesvědčení. Teď se snažím svůj životní styl upínat spíš směrem k naší planetě. Chci aspoň základní věci už řešit příznivou cestou,“ uzavírá.