reklama

Měsíc na túře mi změnil život, říká fotografka, která přemohla pocity vyhoření

"Myslím, že v samotě se můžeme nejvíc léčit," říká fotografka Jana Kolářová. V květnu se vydala na měsíční trek po českých hranicích, poté, co se nervově zhroutila. Do té doby nikdy nespala venku a v rozhovoru popisuje, na co si během túry přišla. "Nepřijímala jsem vztek a smutek. Teď už vím, že mají své místo. Mají nám o nás něco říct."

Jana byla zvědavá, jaké zvládne vykročit z komfortní zóny. Prohlédnout grafiku
Jana byla zvědavá, jaké zvládne vykročit z komfortní zóny. | Foto: David Těšínský

Na měsíční trek po jižních hranicích Česka jste se rozhodla vydat v květnu kvůli tomu, že jste několik měsíců předtím zkolabovala. Co se ve vašem životě stalo?

Došlo doslova ke stopce mého nekonečného snažení dělat maximum v práci i ve vztazích. Druhým rokem jsem pracovala jako fotografka na volné noze (předtím jsem více než deset let dělala marketing v různých korporátních firmách) a do toho jsem měla své vlastní zakázky. I přesto, že jsem v tom vnímala seberealizaci a hodnotu, bylo tam nějaké niterní "ale", kterému jsem nevěnovala pozornost. Teď už vím, že spočívalo v tom, že jsem se chtěla věnovat své vlastní tvorbě. Místo toho jsem ale pracovala skoro 24/7. Roli v tom sehrálo také to, že je bývalý přítel vážně nemocný a minulý rok bojoval o život. Po této události - když se jeho stav zlepšil - jsem se zhroutila.

Jak vás napadlo sbalit si krosnu a vydat se na trek?

Stále se mi nedařilo dostat se do běžného každodenního režimu, ve kterém bych zvládala klasické úkony, a ptala jsem se sama sebe, co mám se sebou dělat. Najednou tam bylo: "Pojď se projít." Tak jsem se začala procházet. Procházení bylo pro mě vždycky určitým typem meditace, při které můžu rozjímat a jsem v nějaké přirozené aktivitě a rytmu.

Nejsem vůbec turistický typ, jsem spíš kavárenský povaleč. Ale díky procházkám se mi vrátil starý sen, že bych mohla jít na túru. Nemyslela jsem si, že mi nějak změní život nebo že mě osvítí. Potřebovala jsem se jen restartovat, hodit se do vnitřního klidu, nemít na sebe nároky a tlaky. Chtěla jsem být sama se sebou a nějak se přijmout.

Myšlenky nás doslova napadají

Říkáte, že nejste turistický typ. Nebála jste se měsíc spát sama v lese?

Ze začátku vůbec, ale těsně před startem jsem začala svůj nápad popírat. V hlavě se mi začaly objevovat myšlenky, že jsem to podhodnotila, že na to nemám, že se něco stane a budu v ohrožení života. Po nějaké chvíli mi došlo, že mě napadají myšlenky, které jsou pomíjivé. Říkala jsem si: "Jano, posloucháš něco, co přijde a odejde. Myšlenky v hlavě proudí, jsou nestálé. Neznamená to, že je něco špatně, neupínej se na to. Když se zaměříš na svoje srdce, tam cítíš, že je všechno v pořádku, i kdybys to nedala, jak si představuješ." To mě uklidnilo a na spaní venku jsem se začala těšit, nikdy jsem venku nespala.

Co na vaše rozhodnutí říkalo vaše okolí?

I když mi rodina a okolí fandilo, všichni měli obavy. Například babičce jsme ani nesměli říct, že jdu sama, a táta mi nevěřil do poslední sekundy, kdy jsem si hodila batoh na záda. Poslouchala jsem většinou reakce plné strachu, pořád jsem slýchávala, ať nespím venku, dávám si pozor na lidi a medvědy. A i když to okolí nemyslelo zle, negativní energie spojená s tím strašením mi brala svobodu a radost z mého rozhodnutí. Musela jsem si často opakovat, že vím nejlíp, co mám sama pro sebe udělat, a že je hloupost bát se něčeho, co nevím, jestli přijde.

Myslím, že reakce okolí na můj trek dost odráží způsob, jakým žijeme. Bojíme se, že to, co chceme, nevyjde nebo že selžeme, a tak raději stojíme na místě, a to i přesto, že po tom toužíme. Děsí nás ta nejistota, že se nebude čeho chytit. Přitom když do něčeho jdeme, nikdy nevíme, jak to dopadne.

Jana Kolářová (1993)

Jana Kolářová (1993)

  • Fotografka
  • Vystudovala střední grafickou školu Hellichova a studuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.
  • Věnuje se psychologickému portrétu a konceptuální fotografii se zaměřením na téma vědomí, bytí a symboliku srdce.
  • V roce 2022 měla výstavu s názvem Puls bytí v Litomyšli.
  • Věnuje se také malbě a kresbě.
  • Komerčně se živí focením portrétů a svateb. Momentálně pracuje na dokumentu podporujícím nadaci Dítě v srdci, která pomáhá rodinám po ztrátě dítěte při těhotenství či krátce po něm. 
  • Začíná tvořit nový koncept věnující se tématu květnové túry. Příští rok plánuje výstavu. Její tvorbu můžete sledovat na instagramovém profilu  _janikol_.

Neuměla jsem přijmout negativní emoce

Na treku jste byla celkem měsíc, ušla jste 750 kilometrů. Jaké byly první pocity?

Velmi intenzivní, zažívala jsem silnou euforii z toho, že jsem opravdu vyšla a jdu. Říkala jsem sama sobě, a dokonce nahlas: "To je hustý, já jdu." Každý den byl krásně pestrý v tom, že jsem ani jeden den neměla stejnou emoci po celý den. Když jsem vyšla, cítila jsem se dobře, pak jsem se naštvala, nadávala jsem, pak jsem brečela, pak jsem se zase usmívala… Říkala jsem si, jak je labilní to, co se ve mně vše děje, ale najednou mi došlo, že je hloupost, jak se hrozně upínáme na to, abychom byli neustále spokojení a usmívali se. Je naopak přirozené prožívat celou škálu emocí, neustálou změnu.

Když jsem dřív zažívala vztek, byla jsem na sebe naštvaná, že ho zažívám. Vůbec jsem nebyla schopná přijmout, že pociťuju negativní emoce. Na túře mi došlo, že smutek i vztek mají své místo, mám je nechat být a pozorovat je, protože mi chtějí něco ukázat a říct o mně. S tím se pojí to, že jsem si uvědomila, jak nemá cenu se emocí chytat. Nechat je proudit a věřit tomu celému procesu, vlastně důvěřovat životu. Uvědomila jsem si to také díky dynamice přírody, která se celý měsíc měnila, a my jsme přece jen také součást přírody.

Zvládala jste to fyzicky?

Bylo to velmi fyzicky náročné, v určitých úsecích se mi chtělo i zvracet. Ale to byl další důležitý moment. Dala jsem si výzvu, že za měsíc ujdu tisíc kilometrů, ale začalo se ukazovat, že to není reálné, protože to nejde dohromady s mou snahou "hodit se do klidu". Další věc byla ta, že jsem si jako nezkušený hiker dala na záda skoro dvacetikilovou krosnu a šla jsem obtížným terénem. A najednou si říkám: "A kdo mě tlačí, abych to ušla? Nikdo, jen já sama." V ten moment jsem si uvědomila, že nejde o to, kolik kilometrů ujdu, ale co si z toho vezmu. Nikdy jsem neprožila celý měsíc sama bez rodiny či přátel a bez jistot, které jsem si do té doby budovala.

Měla jsem pocit, že si musím hodnotu vybojovat

Potkala jste zajímavé lidi?

Je strašně zajímavé, jak to funguje. Potkala jsem přesně takové lidi, které jsem potřebovala. Jednak jsem si odnesla nová přátelství a krásné propojení s velmi inspirativními lidmi a jednak jsem narazila na takzvané učitele života, kteří mi ukazovali věci, které se mám ještě naučit. Třeba to, že je v pořádku říct: "Je mi nepříjemné být v tvé přítomnosti. Je to můj pocit, tak ti říkám, že s tebou nepůjdu." Schopnost tohle říct byla pro mě zásadní a neuvěřitelně osvobozující. Že to neznamená, že má daný člověk pro mě nižší hodnotu, ale prostě to cítím jinak a můžu se svobodně rozhodnout podle sebe. I když je to jasné, v praxi jsem s tím vždy zápasila.

Jak se takový přístup odrážel ve vašem běžném životě?

Prakticky jsem celý život měla pocit, že si svou hodnotu musím nějak "vybojovat" - mít dobré výkony při studiu či v práci, být nejlepší dcerou, kamarádkou, partnerkou. Tím pádem jsem nedokázala přijmout fakt, že moje hodnota nespočívá v tom, jak jsou ostatní kolem mě spokojeni, ale jak jsem hlavně spokojená sama se sebou. I když jsem se seberozvojem zabývala dost intenzivně, v praxi jsem to aplikovala minimálně. Bylo to hodně podmíněné mým malým sebevědomím a sebekritikou. Prostě jsem chtěla, aby byli všichni šťastní.

Díky túře jsem pochopila, že mít samu sebe na prvním místě není sobectví. Každý máme své místo, za kterým si musíme stát, a když druhému člověku ukážu, jaké to mé místo je, tak je to správné. Když si totiž ubíráme svobodu, ubíráme si štěstí.

Neviděla jsem smysl pokračovat

Zažívala jste i nějakou hlubokou krizi?

Ano, zažívala jsem ji celý druhý týden. Iritoval mě vítr jako nikdy nikdo a nic. Vůbec bych neřekla, jak moc mě vykolejí to, když silně fouká. Uvědomila jsem si, jak moc mě dokážou rozhodit externí vjemy a okamžitě zapomenu na nějaký vnitřní balanc. A příroda mi to dávala jasně najevo, protože s větrem nic nezmůžu, prostě musím jít dál a přijmout fakt, že nemám tlačítko on a off na vítr. Nadávala jsem, vztekala jsem se, brečela jsem. A odšpuntovalo to další krize, kdy jsem najednou ztratila smysl. Nedávalo mi smysl pokračovat ani skončit.

Do toho jsem měla zánět kotníku a nedařilo se mi najít vhodné místo pro nocování. Po osmé večer, kdy se už stmívalo, jsem se tak rozhodla ujít dalších deset kilometrů do přístřešku. Cítila jsem, že jsem úplně sama, věděla jsem, že mi nikdo nepomůže, a opravdu jsem si sáhla na dno. V momentě, kdy jsem přestala zápasit, jsem paradoxně začala cítit, že vůbec nevadí, že jsem na dně, protože to zvládnu. Pocítila jsem, jak velkou vnitřní sílu mám a jak malou důvěru mám sama v sebe, jak se podceňuju a jaká je to škoda. Ten den jsem nakonec ušla čtyřicet kilometrů a rozhodnutí jít do tmy bylo jedno z těch nejlepších. Velmi jasně jsem pocítila, že tma není zeď, ale že je v ní naopak světlo.

Co praktického jste si z túry vzala do života?

Myslela jsem si, že budu prožívat celodenní filozofické úvahy, ale tak to vůbec nebylo. Prakticky jsem jela v módu primitivního přemýšlení - kde se vyčůrám, najím, vyspím. Občas mi v hlavě hrál jukebox a různé písničky, filmy. A najednou do toho přirozeného toku myšlenek skočilo: "Končím se svým podnikáním." Bylo to tak jasné jako to, že teď dýchám. Další takový moment byl, když jsem si uvědomila, že se musíme s přítelem rozejít, i když se máme neskutečně moc rádi a je to pro mě jeden z nejdůležitějších lidí. A nepřicházely žádné další popírající myšlenky, bylo to jasné a osvobozující.

Bála jsem se přijmout svou sílu 

Byla ale ta změna tak jasná a osvobozující i po návratu?

Myslím, že mě na to připravily ještě následující tři týdny túry. Týden po krizi jsem zažívala blaho, začala jsem se doslova stavět na nohy, cítila jsem fyzickou sílu, šlo se mi líp. Uvědomovala jsem si, že jsem se celý život bála přijmout svou vnitřní sílu a vždy jsem dělala něco, v čem jsem viděla pomíjivou hodnotu. Přitom má síla je ve vlastní tvorbě - ve které se zaměřuji na téma bytí, vědomí a symboliku srdce. S tím souviselo uvědomění, že žít ve svobodě nese i následky pro okolí a já musím přijmout to, že na to může mít okolí také jiný názor, ale já musím dělat to, co cítím, že je pro mě správné.

Co to ale znamená v praxi? Kde vezmete peníze na obživu?

Nechávám si nějaké menší zakázky, především focení svateb, akcí a portrétů. Pak jsem prodala auto a především se musím uskromnit. Vždy jsem měla strach, že když se budu věnovat především vlastní tvorbě, nebudu mít dostatečný příjem peněz. Na túře jsem si ale řekla, že budu mít tolik peněz, kolik potřebuju. Samozřejmě se může stát, že za rok zjistím, že to nefunguje, ale musím to zkusit. Na túře jsem poznala, že ke šťastnému životu toho zase tolik nepotřebuju, vše jsem měla v batohu. Tak se toho teď držím.

Jana na túře vyfotila několik fotek, které v galerii komentuje. 

reklama
reklama
reklama