Třeba i vy máte osobní zkušenost s chronickým stěžovatelem anebo možná sami patříte do skupiny lidí, kterým se život hroutí pod rukama. Pokaždé se objeví problém, nic nejde podle plánu a očekávání. Cítíte se zrazeni, nepochopeni a zneužiti.

Jde o nepříjemný stav a nežádoucí situaci, kdy máte dlouhodobý pocit totálního spiknutí proti vaší osobě. Nic se nedaří, jak má, a téměř nic nedokážete zásadnějším způsobem ovlivnit. Události si žijí vlastním životem a kráčí směrem, který vám nevyhovuje. A tak nezbývá než se nechat vláčet každodenními příběhy, podobně jako ostatními lidmi včetně jejich nálad a rozmarů. 

Často cítíte jen marnost a zlost. Viníte okolnosti, rodiče, partnera, kolegy z práce… Zkrátka nesnášíte svůj vlastní život a v roli oběti všech a všeho se usazujete čím dál hlouběji. Zažíváte hluboký pocit bezmoci a cítíte, že váš život je pravým opakem všeho, po čem jste kdysi toužili.

Paradox předání zodpovědnosti

Možná to bude znít poněkud krutě, ale lidem v pozici oběti je svým způsobem dobře. Jde o trochu zvrácený životní postoj, kdy zodpovědnost za svůj život a události v něm přesunou na ostatní. V konečném důsledku jsou to tedy "ti druzí", kteří nesou zodpovědnost za to, že se vám nedaří, a s nimi, resp. jejich vůlí, pak úzce souvisí vaše životní (ne)štěstí.

Pasivita jako nežádoucí podpůrný prostředek

Máte-li navíc přirozený sklon k pasivitě a ani v dětství jste nepatřili k těm, kdo se dokázali bez potíží prosadit, je-li vaše realita tvrdě konfrontována s původními (mylnými) představami o životě, pak váš pocit méněcennosti a osobní neschopnosti roste o to mohutněji. Jen těžko se v takové situaci vystupuje z temnoty vlastního stínu a přebírá osobní zodpovědnost za vše, co se ve vašem životě děje.

Rizikové momenty

Pocit životní oběti nevzniká jen tak. Základem může být vliv rodiny, podmínek a výchovy anebo prožitek těžké životní situace. V každém případě je však nutné přestat se zabývat tím, co bylo (a co všechno bylo špatně), a přestat živit staré rány. Přijmout je, zpracovat a nechat být. 

Je jasné, že slovy lze "řešení" vyjádřit velice jednoduchým způsobem, ale samotná realizace bývá mnohonásobně náročnější. 

Mít vztek je zdravé: Nebojte se projevit i negativní emoce číst článek

Vztahy

Nejlepší pomocí je nepomáhat příliš 

Ani ten, kdo má ty nejlepší úmysly a chce oběti nezištně pomáhat, není v tomto případě úplně vítaný. Možná to zní podivně, ale i příliš pomoci škodí. Život každého dospělého člověka je totiž jen jeho vlastní cesta, a pokud druhému "bráníte" kráčet po ní sám a po svém, bráníte mu v konečném důsledku být šťastný.  

V případě dlouhodobé pomoci s přebíráním zodpovědnosti za život hrozí dříve či později vyčerpání sil pomáhajícího. Pouze trénovaná mysl dokáže oběť vnímat s objektivitou a zachovat si nutný zdravý odstup, aniž by sám přicházela o svou vlastní životní energii. Navíc je nutné uvědomit si, že role oběti je i svým způsobem velice manipulativní, ačkoli si to samotná oběť vůbec nemusí uvědomovat.

Cesta ven z kruhu

Základem úspěchu je už jen samotné uvědomění si, že se ve svém životě a v pozici oběti necítíte dobře. Že vás omezuje a spoutává, brzdí a brání žít šťastněji. Je nutné učinit rozhodnutí, že si přejete změnu. K tomu je však potřeba dostatek vnitřní motivace, která je hnacím motorem na cestě ven. Zásadní je i přijetí osobní zodpovědnosti a oproštění se od obviňování druhých.

Prostředků, jak úspěšně dosáhnout požadované změny, je víc. Dobrým příkladem je například koučování, nejrůznější terapeutická sezení, ale třeba i meditace nebo sport.