K napsání knihy vás inspirovala vlastní zkušenost. V úvodu píšete, že jste na internetu k menopauze hledala informace, ale našla jste pouze zmínky o návalech, ztrátě libida… Jaké informace vám chyběly? 

Hledala jsem širší kontext. Přišlo mi přirozené, že když tělo vyšle jasný a silný signál, že zažívá období významného předělu, položím si otázku, co to znamená a co to předjímá za nové životní období. Vnímala jsem jako samozřejmost, že pokud je menopauza nějaký předěl v životě ženy, něco po něm má přijít. Přijde mi zpětně až legrační, že jsem do vyhledávače zadávala slovní spojení jako "duchovní význam menopauzy" nebo "hlubší smysl přechodu". Nic jsem nenašla, tak jsem si řekla, že to prozkoumám sama. 

O menopauze píšete jako o období transformace. Jaký je tedy podle vás jeho hlubší, duchovní význam?

Uvědomuju si, že tenhle obrat zní dost velkohubě. Ale já pod duchovním rozměrem chápu i všechny otázky po smyslu toho, co se děje. Přechod vnímám jako možnost udělat jakousi inventuru své předchozí identity. Rozpomenout se, kým jsem byla předtím, než se mi narodily děti. I když jsem během výchovy dětí překládala a učila na částečný úvazek, neměla jsem duševní prostor ponořit se do hlubšího přemýšlení, třeba do literárního psaní, do aktivit, na které je potřeba opravdový klid.

To, že jsem své děti odevzdala do dospělosti, je pro mě předělem v tom smyslu, že se cítím zase trochu jako ta Lenka, co byla v době před dětmi, protože už mě nikdo intenzivně nepotřebuje, už nemusím každý den řešit, co budu vařit…  Takže ta inventura pro mě mimo jiné znamená ujasnit si, do čeho má a nemá smysl v tomhle věku investovat nově získanou energii a čas.  

V úvodu knihy píšete, že jste v období menopauzy cítila určité prázdno, smutek. Víte už dnes, co to bylo za prázdno? 

Mám pocit, že u mě ta prázdnota nesouvisela ani tak s odchodem dětí z domu jako spíš se samotným mizením menstruace. Napadalo mě, jestli jsem už teď "oficiálně" stará, jestli budu méně žena, jestli to znamená, že už jsem v nějakém ohledu mimo hru. 

Děloha se stane místem tvořivosti

Stejné otázky si kladly vaše respondentky. Logicky z toho vyplývá, že si menstruaci, a tím pádem plodnost, spojujeme s ženstvím. Nezvládaly by ženy menopauzu lépe, kdyby se ženství spojovalo i s jinými atributy než jen s plodností? 

Ano, přechod nás nutí k položení přesně této otázky a k jejímu přehodnocení. Žena je najednou ne-plodná, a právě v tom může spočívat ten dočasný pocit prázdnoty. Řešení je najít si nové způsoby, jak být plodná. Jedna kolegyně se mnou sdílela myšlenku, že když děloha přestane být místem fyzické plodnosti, měla by se stát místem tvořivosti. Podle mě je to krásný obraz. Tvořivost je opravdu jiný typ plodnosti, vydáváme ze sebe plody jiného druhu. 

Menopauza jako součást povinné výchovy pro muže? Starší ženy mají pocit nepotřebnosti

Žena

Jedna kapitola knihy je věnována partnerskému vztahu. Jedna z žen popisuje, jak stojí před zrcadlem a nespokojeně se dívá na své tvary, když vtom k ní přistoupí její partner a pronese: "To ale spolu hezky stárneme, Vitulko, viď?" Jak důležitá je opora partnera v tomto období? Jak by se muž měl k ženě chovat? 

Odvíjí se to pochopitelně od toho, nakolik je muž sám zralý. Je velmi těžké dostat moudrý, přijímající a respektující přístup od muže, který je věčně nezralé dítě nebo třeba nějaký mačista a u něhož nikdy žádná velká hloubka a empatie nebyla. V udílení rad jsem ale dost opatrná, protože mám velké štěstí, že můj muž umí stárnout, umí přijímat také mé stárnutí a dokáže si z věcí dělat legraci. To je asi ideální přístup. Na druhou stranu bych ale ráda podotkla, že za kvalitou našeho manželství stojí i stovky hodin strávených za ta léta na akcích pro manžele, kde člověk sdílí i s ostatními páry a kde na sobě intenzivně a někdy i bolestivě maká. 

V knize je část věnovaná také fyzické přitažlivosti. Vaše respondentky mluví o tom, že se kolem padesátky samy sebe ptají, jestli jsou ještě vůbec pro okolí atraktivní, některé se přiznávají, že je pro ně ztráta jakési mladistvé krásy bolestivá. Jak se s takovou bolestí vypořádat? 

To má asi každý jinak, ale mně pomohlo uvědomit si, že existuje něco jako vnitřní vyzařování. Od doby, co jsem knihu začala psát, mnohem více pozoruji lidi různého věku a dívám se, jestli mi připadají hezcí nebo zajímaví. A mám pocit, že ženskou krásu je možné vyzařovat v každém věku. Pro mě v uvažování nad ztrátou atraktivity nejde o to, jestli by si se mnou chtěl nějaký muž něco začít, ale o to, že nechci být vnímaná jako bezpohlavní bytost. A myslím si, že i za starší ženou se může okolí otočit, když kráčí radostně a září. Mimo jiné totiž září, protože se líbí sama sobě a cítí se jako žena. Okolí se na nás dívá tak, jak se na sebe díváme sami. Když si budete vykračovat sebevědomě a radostně, tak vás i ostatní pravděpodobněji budou vnímat jako sebevědomou a radostnou. A tím v nějakém smyslu i krásnou.

Lenka Kapsová (1971)

• Vystudovala anglistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
• Pracuje jako překladatelka a učitelka angličtiny na střední škole.
• Od roku 2014 píše sloupky do rubriky "Ztraceni v jazyce", která je součástí přílohy Orientace Lidových novin. 

Ženy od partnerů ve zralém věku odcházejí

Téma stárnutí se nemusí týkat jen žen. Ptal se vás někdo na to, proč jste knihu nezaměřila také na muže? 

Ano, zaslechla jsem názor, že jde o obecně lidská témata, ale přesto si myslím, že prožívání témat kolem padesátky se přece jen u mužů a žen liší. Nejen kvůli mizení menstruace, ale i odchod dětí ženy většinou prožívají intenzivněji, o stárnoucí rodiče možná také více pečují dcery… Mimoto velká fyziologická změna u žen opravdu výrazně hýbe s duševní stránkou. Přechod je podle mě  nejvíc stigmatizován právě kvůli emoční rozkolísanosti. Negativní označení "ženská v přechodu" může znamenat, že jste hysterka, že jste zakyslá, protože nezvládáte stárnutí… Ale úbytek estrogenu, skokové vymizení hormonů může opravdu zajít až do depresivních stavů a sebevražedných tendencí.

Je podle vás pravda, že společnost vnímá muže jako ty, kteří s věkem zrají, zatímco ženy stárnou tak, že jim přistávají hanlivá označení typu "vyzobaná slunečnice"? 

No tak to je opravdu příšerné označení. Myslím si ale, že tenhle stereotyp se už snad ani nešíří, a navíc určitě neplatí. Naopak si začínám kolem sebe všímat toho, že ženy mají v jistém smyslu větší sociální zdatnost a zabývají se vlastním seberozvojem, makají na sobě. A pak najednou začnou muže válcovat, dokonce je už daty podloženo, že od partnerů ve zralém věku odcházejí častěji než dřív. Mají dojem, že zatímco ony se někam posunuly, jejich muži takzvaně zpáprdovatěli, nikam se jim nechce chodit, mají rádi své pohodlí… Nechci zobecňovat, ale tohle rozevírání nůžek je fenomén, o kterém se až tak moc nemluví, a ráda bych ho dál zkoumala, mimo jiné i z pohledu mužů. 

Obermannová: I babičky mají sex a můžou být přitažlivé. Milování po šedesátce je tabu

Žena

Ze svého těla se raduju víc než dřív

A je podle vás na ženy větší tlak, co se týká ideálu krásy? 

Jeden můj kolega mi tohle nedávno říkal, s tím, že právě proto asi tu proměnu vzhledu jako ženy víc řešíme. Ale myslím, že tohle se spíš odvíjí od osobnosti každého člověka, nakolik si to připouští k tělu. Samozřejmě, podprahově v hlavě asi nějaký ideál krásy máme. Na druhou stranu, když se podíváte, jak je na tom mladá generace, která se hroutí z vyretušovaných fotek na sociálních sítích, tak se asi nikam moc neposouváme. Mladé dívky sice mluví o body positivity a o body shamingu, ale mám pocit, že si ten boj stejně musí každý vybojovat sám.

Já teď třeba každou chvíli řeším, do jaké míry se mám snažit zamaskovat ty projevy stárnutí, změny těla. Může se to zdát jako povrchní věc, ale když jste celý život byla tintítko a najednou je z vás baculka se zadkem a stehny, máte tendenci maskovat to oblečením, abyste to neukázala. V jednu chvíli je to ale už tak úmorné, že si řeknete no co, volná tunika není vypraná, tak si holt vezmu těsnou halenku a těsné džíny a ten zadek bude vidět. Není to ovšem otázka zadku, ale toho, že si musíte ujasnit, do jaké míry chcete popírat, kolik vám je a že se vám proměnila postava. I přesto, že žiju hodně duchovně a intelektuálně, tak se mi tohle pořád vrací. Možná je to právě ta potřeba nebýt vyzobaná slunečnice, co já vím. Nicméně se snažím sama sebe pozorovat a být kritická k tomu, co se ve mně děje, nějakým způsobem to očišťovat, rozlišovat, co je prkotina a čím má doopravdy cenu se zabývat.

V knize také píšete, že z článků a informací, které jste našla, to vyznívalo, že menopauza je období, které je třeba hlavně přežít, že vy ho ale chcete prožít. Jak se dá tedy menopauza prožít? 

Pro mě jde spíš o to období po menopauze. To souvisí nejen s nalezením smyslu, ale třeba i s tím, být dobře zabydlená ve svém těle a vnímat ho, pečovat o něj. Je to parťák, který nám toho o nás spoustu říká. Mám pocit, že se teď ze svého těla, ženskosti a třeba i sexuality raduju víc než dřív. Nevím, jestli je to tím, že to tělo je zase víc moje, když to takhle řeknu, nebo jestli to souvisí s tím, že čas odtikává a na každém kroku jsme už v tomhle věku upozorňováni na svou smrtelnost. Nejen kvůli odcházení svých rodičů, ony se už i u našich vrstevníků začínají objevovat vážné nemoci.

Někdo to může povrchně označit za syndrom zavírajících se dveří, vysmívat se tomu, že ženy třeští, chytnou druhou mízu. Ale ono to má hlubší souvislosti. Já teď intenzivně prožívám radost a dojetí z toho, že své tělo ještě mám, že je zdravé, že spoustu věcí cítí a vnímá, a právě to vědomí krátícího se času tomu všemu dodává hloubku, kterou jsem ve dvaceti, třiceti letech neměla. Uvědomuji si, že chci i po přechodu žít vícerozměrný, probarvený život, od té tělesné stránky až po tu duchovní. Chci se radovat z každého dne, protože nikdy nevíme, kolik času máme vyměřeného. 

Video: Holubová: Menopauza je tabu, nevěděla jsem, co se se mnou děje, žena je neviditelná (23. 5. 2021)

O menopauze se nemluví, jako ženy chceme být věčně mladé a úspěšné. Začala jsem být přecitlivělá, nevěděla jsem, co se se mnou děje, říká herečka. | Video: Daniela Drtinová