Pazderková: Lituju, že jsem spoustu věcí neudělala už dřív, neměla jsem sebevědomí
Otevřený rozhovor s Ivou Pazderkovou o náročném tréninku, panické poruše, nedostatku sebevědomí a o tom, proč by ženy neměly podceňovat touhu po dítěti.
Česká herečka, zpěvačka a stand-up komička Iva Pazderková se před několika týdny účastnila fitness soutěže. Způsobila svou tělesnou proměnou poprask na sociálních sítích i v médiích.
Za půl roku totiž shodila deset kilo, a jak se při přípravách na soutěž zjistilo, má celkově třicet kilo svalů. Letos v březnu oslavila čtyřicátiny, což byl jeden z faktorů, proč se rozhodla si splnit svůj soukromý sen. Ale nejen proto - udělala to kvůli zdraví a také proto, aby sama sobě ukázala, že spojení "nemám čas" je jen výmluva. V rozhovoru otevřeně mluví o tom, jak jí cvičení pomohlo s panickou poruchou, sebevědomím a proč by ženy neměly podceňovat touhu po dítěti.
Před několika týdny jste se účastnila soutěže Bikini-Fitness a na sociálních sítích jste napsala, že to byl váš sen. Proč zrovna tohle?
Bylo to pro mě, jako když se vydáváte na pouť. Nevíte, proč tam jdete, ale cítíte, že tam potřebujete jít, a často až po cestě zjistíte, proč jste se na ni vydali. Přesně to pro mě byla tahle soutěž. Na začátku bylo to, že jsem už dva roky ambasadorkou olomoucké firmy, která vyrábí potravinové doplňky pro sportovce, a můj velký kamarád Vašek Noid Bárta taky. Vždycky mě inspiroval svou cílevědomostí, pracovitostí a odhodláním, a když loni dokázal podstoupit přípravu a šel poprvé na soutěž, rozhodla jsem se, že to zvládnu taky. Navíc náš trenér Jakub Prchal dokáže zázraky, mnoha lidem změnil život, tak jsem věděla, že budu v těch nejlepších rukách. Bez něj bych to nikdy nedokázala. Odjakživa jsem sportovala, ale došlo mi, že jinak víceméně na sebe i na svoje tělo kašlu. Táhlo mi na čtyřicet a uvědomila jsem si, že tělu více beru, než dávám. Nemládnu. Navíc jsem měla potřebu dokázat nejen sama sobě, že sto procent mých řečí o nedostatku času a genetice a nemožnosti dobré životosprávy jsou jen výmluvy.
A jsou?
Ano. I proto svou cestu sdílím na Instagramu. Chci motivovat ostatní, aby se na všechny výmluvy vykašlali, šli za svými cíli, ať už jsou jakékoliv, a také si na sebe nekompromisně našli čas.
Jak jste v praxi zjistila, že jsou to výmluvy?
Jednoduše jsem tréninky a čas na přípravu jídla měla v diáři jako pevnou a neměnitelnou součást dne. Když jsem v rozvrhu měla dvě hodiny volno, dala jsem si tam trénink. Nebo jsem vstala o dvě hodiny dřív. A nevnímala jsem to jako něco, co můžu kvůli práci nebo čemukoli jinému přesunout či zrušit.
Chtěla jsem to vzdát
Váš tréninkový rozvrh ale nakonec nešel podle plánů - loni v listopadu jste se rozhodla začít s tréninkem, ale pak vám vše překazila viróza, pak přišel problém se zády, zlomený ramenní kloub, následně karanténa. Roční trénink se najednou zkrátil na půlku. Jaké to pro vás bylo?
Chvílemi opravdu náročné. Občas jsem samozřejmě propadla pocitu, že je to nesmysl, že na to kašlu, že to nemůžu zvládnout, ale pak zvítězila, jak říká můj trenér Kuba, moje vnitřní Xena. Rozhodla jsem se, že to v žádném případě nevzdám. Nikde není psáno, že cesta za jakýmkoliv cílem je snadná a hladká. Když spadnete na pr*el, tak se prostě musíte zvednout, oprášit a jít dál, protože pokud nepokračujete, znamená to, že ten cíl opravdu nechcete.
Co vám trénink dal kromě vypracovaného těla?
Obecně jsem velmi netrpělivá a tohle byla velká mentální škola. Ve sportu neexistují zkratky, nemůžete nic ošidit, výsledky začnou být vidět daleko později, než by si člověk přál nebo čekal. Byla to pro mě velká škola vytrvalosti, vůle a shovívavosti ke svým selháním, která člověk nesmí brát jako prohru. Je přirozené chybovat, ale důležité je se na to nesoustředit, nebičovat se, ale pokračovat. Ale to by bylo na jednu celou knihu, co jedné čtyřicetileté herečce v rozkladu tento půlrok a tohle rozhodnutí daly. Mimo jiné i určitý řád, který mi dělá nesmírně dobře. Jsem totiž chaotik a člověk, který má permanentně hlavu v oblacích.
V rámci půlročního tréninku jste také nepila alkohol, změnil se tím váš vztah k němu?
Nikdy jsem nechodila někam pravidelně vysedávat, ale doma jsem pila pravidelně. V podstatě pokaždé, když jsem se v noci vrátila z práce. A nebyla to jen jedna sklenička nebo štamprle. Pohodička na gauči s lahvinkou vína před spaním byla standardem. Takže to bylo chvílemi těžké, ale po celou dobu jsem si ani nelízla. Zároveň bylo zajímavé být na večírku a střízlivýma očima pozorovat ostatní, jak s každou další skleničkou ztrácí zábrany a důstojnost, a já věděla, že jsem bývala tisíckrát tisíckrát horší. Celkem kruté a nemilosrdné zrcadlo.
Teď už pijete?
Ano, je to čtrnáct dnů, ale mnohem, mnohem méně. Po soutěži jsme byli na opulentní večeři a přítel pak doma navrhl, že si dáme víno. Když jsem pro něj šla chodbou do špajzu, rozplakala jsem se. Nechápal, co mi je, a já mu řekla, že se bojím, že budu zase "ta stará Ivča", která nezná míru. Ale jakmile řekl, že si tedy nedáme, okamžitě jsem prohlásila, že ale chci! Prostě můj moravský alkoholismus nějakých trapných pár měsíců abstinence nerozhodí. Nejlepší kamarádka mi přinesla po soutěži půllitr domácí slivovice a já si tak přála, aby mi to smrdělo a nechutnalo, ale lízla jsem si a bylo vymalováno. Nicméně dřív jsem si doma dala čtyři pět štamprlí slivovičky, teď už vydržím celý večer pocucávat jen jednu.
Hledala jsem naplnění
Letos jste oslavila čtyřicátiny. Šla jste do této soutěže třeba i kvůli tzv. krizi středního věku?
O krizi se mluví v souvislosti s každým kulatým výročím. Ale možná na tom něco bude. Když pánbůh dá, tak jsem teď v půlce svého života a to, jak ty další roky prožiju, to, jak se k sobě chovám, mám ve svých rukou. Taky tam možná hrál roli fakt, že ještě nemám děti, tak člověk hledá nějaké naplnění. To jsou určitě jedny z mnoha faktorů, které vedly k tomu absurdnímu rozhodnutí, že budu ve čtyřiceti někde stát v gaťkách a ve šprndě na jevišti a ukazovat svaly.
Takže se věkem zabýváte?
Moc ráda bych řekla, že se každé ráno probudím úplně smířená a vyrovnaná a že je věk pro mě jen číslo. Není to ale pravda. Jsem pořád průměrná žena s průměrnými standardními emocemi, komplexy a obavami. Čím dál víc ale vnímám věk jako takový spořicí účet, na který nabíráme zkušenosti, vědomosti a snad i nějakou moudrost a můžeme z toho dál čerpat, abychom další roky prožívali hodnotněji a byli užitečnější sobě i svému okolí.
Dokázala jste si, že se sny dají plnit kdykoliv a že na nic není pozdě?
Ano, pro sebe jsem dosáhla nějakého neuvěřitelného cíle, který byl pro mě absolutně nesplnitelný. Nedokázala jsem si představit, že tam budu stát. A chvílemi mě přepadá lítost, proč jsem takový přístup neměla ke svým ostatním snům, když byl ještě čas. Takže jak člověk říká, že ničeho nelituje, tak já jsem možná teď v takové fázi, že lituju, že jsem spoustu věcí neudělala, protože jsem se bála, neměla jsem dostatek sebevědomí, nevěřila jsem si. Nevěřila jsem vlastní vůli a schopnostem. A je to vlastně dost nepříjemná věc, nečekala jsem, že tohle přijde.
Iva Pazderková
- Česká herečka, zpěvačka, moderátorka a stand-up komička.
- Proslavila se především účinkováním ve stand-up show Na stojáka jako "Blbá blondýna".
- V současné době působí v Hudebním divadle Karlín, ve studiu DVA a hostuje na dalších scénách.
- Natočila dvě alba, v roce 2013 Ukulala a v roce 2016 Horská lesní ekologická tvá živá dospělá krabičková smutná šťastná.
- V letošní soutěži Bikini-Fitness se v kategorii nad 170 cm umístila na desátém místě.
Humor je můj ochranný štít proti nedostatku sebevědomí
Pomohla vám tahle soutěž sebevědomí zvýšit?
Ano, potřebovala jsem si dokázat, že si věřit můžu, protože mám se sebevědomím celoživotní hluboký problém. Uvědomila jsem si, že věřím svým kamarádům, lidem kolem sebe a říkám jim "to zvládneš levou zadní", proč to častěji nedokážeme říct sami sobě? Když si dokážete splnit něco, co si moc přejete, pomůže vám to. Někdo mi s posměškem na konto, že jdu na tuhle soutěž, řekl: "Každý si potřebuje to uznání nějak vynutit." Já jsem toho člověka neposlala do hajzlu nikoliv proto, že už mám větší sebevědomí, ale protože to uznání jsem potřebovala získat především sama od sebe.
Přitom váš styl humoru, v rámci kterého se často shazujete, jako třeba Blbá blondýna, by předpokládal, že se sebevědomím problém nemáte.
Myslím si, že můj humor se trochu vyvinul jako takový ochranný štít, jsem vlastně introvert a díky humoru se můžu v konverzaci vyhnout třeba příliš osobním tématům nebo otázkám. Částečně se u mě tahle schopnost vyvinula právě i kvůli nízkému sebevědomí. To víte, můj obličej není definicí slovanské krásy, přestože už se dávno vnímám jinak a jsem se sebou spokojená. Navíc když někoho dokážu rozesmát, mám takový hezký pocit, že k něčemu na tom světě jsem.
A působí na vás komentáře, že vaše svaly nebo vy nejste hezká?
Na takové komentáře odepisuju, že si nepamatuju, že by existovaly nějaké definice toho, co je pro ženu a pro člověka správné a hezké. Podle mě je hezké to, co dělá člověka šťastným a spokojeným a zdravým. Nikdo nemá absolutně právo nikomu diktovat, jak má vypadat. A mě to ani nezajímá, jestli se cizímu pánovi nebo paní líbím. Maximálně se pozastavím nad tím, jak si vůbec může někdo dovolit někomu napsat, že je škaredý nebo neodpovídá jeho představám. Tohle píšou samozřejmě většinou nešťastníci a mě je jich líto, ale tím můžou mladým nebo labilním lidem moc ublížit. A to mě strašně rozčiluje. Navíc když mě někdo teď potká, tak se diví, že vůbec nejsem tak "nabušená", jak vypadám na fotkách. Správné pózování je totiž nesmírně důležité, to bylo na tom všem pro mě nejtěžší. Když někdo napíše "fuj, to je nechutný", říkám si, že to přeci jen trochu umím.
Co je pro vás vlastně nejsrdečnější záležitostí - stand-up, herectví, nebo zpěv?
Všechno dělám opravdu ráda, ale nejdůležitější je moje hudba. Na obou svých alternativně folkových albech jsem autorkou textů i hudby a jsou to velmi autobiografické věci. Paradoxně dělám tuhle práci ze všeho nejmíň, což možná souvisí právě s tím, jak osobní záležitost to je. A taky ji neumím "prodat". Ale bude to podle mě to nejlepší, co tu po mně jednou zůstane.
Když jsem zapózovala, úzkost se lekla a zmizela
Otevřeně mluvíte o své panické poruše a depresích, přetrvává podle vás v Česku tabu spojené s duševními nemocemi?
Myslím, že určitě. Nemocní často slýchají věty, které jsem slýchala i já: "Ježíš, jsi smutná, snad na to nebudeš brát prášky." Na to odpovídám: "Ježíš, bolí tě záda, tak snad na to nebudeš brát prášky." Spousta lidí má pocit, že nemoc, která není vidět na rentgenu, není opravdová nemoc. Mnoho lidí se se svými psychickými problémy stydí vůbec svěřit, natož jít k lékaři. Nachlazení někdy zvládnete s mátovým čajem, ale někdy máte angínu a potřebujete antibiotika. Přesně tak je to i s psychickými nemocemi.
Iva Pazderková očima redaktorky:
Iva Pazderková je bezprostřední a víte, že si na nic nehraje. Během rozhovoru po Skypu si jde s vámi zapálit na balkon a řekne, že to je jediná neřest, která jí zůstala. Je otevřená, vtipná, milá a nebojí se mluvit sprostě. Prostě člověk, se kterým si dovedete představit noc v baru i několikakilometrovou túru.
Pomohl vám s těmito stavy váš půlroční trénink?
Taky. Já jsem tedy momentálně skoro šest let bez medikace i terapií, ale je nutno říct, že předtím jsem byla nesmírně poctivá pacientka, chodila jsem s železnou pravidelností dvakrát týdně na terapie, brala prášky, začala jsem víc sportovat a starat se o sebe a i díky tomu jsem mohla antidepresiva už po dvou letech užívání vysadit. Ty stavy se mi samozřejmě někdy vracejí, ale už s nimi umím lépe pracovat. A celá tato příprava mi moc pomohla, i třeba to, že jsem byla pět měsíců bez alkoholu a žila jsem opravdu velmi zdravě. Kulturistika a fitness je krásný a zdravý sport, pokud jej děláte čistě a poctivě, když vynecháme ten poslední týden, který na vás zanechá stopu jako jedna menší pařba. Několik měsíců jsem tak neprožila žádnou panickou ataku. Začala se hlásit o slovo až poslední týden, protože jsem byla velmi unavená, ale zapózovala jsem, ona se lekla a utekla.
Nebojíte se, že se může i tohle stát nějakou závislostí?
Víte co, závislostí se může stát i sbírání známek, pokud jste typ, který ve svém životě nějakou závislost potřebuje. Já se nebojím, protože mám díky bohu všechno ostatní ve svém životě v rovnováze, a vypadá to na příjemnou, rozumnou závislost, která se tomu danému cíli podřizuje jen v tu danou chvíli a netrpí můj osobní, pracovní ani sociální život.
Zjišťuju, jestli se ještě můžu stát matkou
Už jste nakousla to, že jste hledala i nějaké životní naplnění, protože ještě nemáte děti. Je pro vás v pořádku o tomto tématu mluvit?
Ano, chci o tom mluvit otevřeně, protože v době, kdy jsem si už moc přála stát se matkou, jsem byla na to přání ve vztazích sama. Vinu jsem svalovala jen na partnery, ale pravda je taková, že já jsem v těch vztazích setrvávala. Přitom moje zásadní životní touha a hodnota nebyla kompatibilní s tím, co chtěl ten druhý. Proto to sdílím. Člověk by měl zvážit, jak může takové rozhodnutí ovlivnit jeho budoucí život, protože já teď ve čtyřiceti řeším, jestli a jak se můžu ještě matkou stát.
A ano, tisíckrát jsem slyšela: "Ale moje známá v pětačtyřiceti…" Tak pánbůh požehnej, to je skvělé. Ale taky celkem výjimečné. Věk, kdy můžeme bezstarostně plodit, nám ženám přeci jen příroda ještě neposunula. Zároveň si ale myslím, že když žena v určitém věku nemá dítě, tak je dobré si uvědomit, že není dobré se jí na to ptát, pokud o tom sama nezačne mluvit. Nevíte, čím si prochází, co má za sebou a před sebou, a hlavně, je to její osobní věc. Hlavně jí nedávejte nevyžádané rady! My si umíme říct, kdybychom chtěly… A s tím souvisí také to, že když žena dítě nechce mít, tak je to úplně v pořádku. Není jediným úkolem žen na tomto světě být matkou. Tvrdit, že dobrá žena je jedině ta, která je matkou, je stejná blbost jako tvrdit, že krásná žena je jenom ta s pekáčem buchet.