Tereza Jakschová patří k nejnadějnějším českým handicapovaným sportovkyním, a pokud ji svaz nominuje na Letní paralympijské hry v Tokiu, má atletka šanci na finálové umístění. Jak sama říká, handicap jí nikdy nepřekážel v tom, co dělá a čeho by ráda dosáhla. Letos ji čeká rušný rok, který začal hořkosladkou cestou do Dubaje na atletické závody. Na nich sice vybojovala první místo na stovce, ale k dalšímu startu na dvoustovku už nenastoupila. Testy totiž odhalily, že se během pobytu v Emirátech nakazila koronavirem. Zůstává tak ve speciálním středisku pro lidi nakažené covidem-19 nedaleko Dubaje, na okraji pouště.

Na začátku února jste odletěla po delší době na zahraniční závody do Dubaje. Jaký to byl pocit moci se znovu postavit na start?

Hodně jsem se těšila, už jen na to odjet z Česka, jít do posilovny a trénovat po delší době v teple, v kraťasech a tričku, a ne dvojitých vrstvách a rukavicích. Zároveň jsem byla trochu nervózní, protože jsem přece jenom trénovala tři měsíce v Česku na ledu a sněhu, takže v úplně jiných podmínkách. Ale byla jsem dobře připravená. Ve čtvrtek jsem odběhla stovku, kterou jsem vyhrála. Ale když jsem se v pátek rozcvičovala na dvoustovku, tak pro mě pár minut před startem přišli s tím, že mi vyšel pozitivní test na koronavirus. Ze tří plánovaných závodů jsem tak odběhla jeden. Ale aspoň jsem mohla ten týden trénovat v teple a zažít zase něco jiného.

Co pro vás vítězství v závodu znamená, dala vám jistotu nominace na paralympiádu?

Pro mě je to spíš potvrzení limitu. Důležité bylo, aby mě nikdo nepředběhl v dosavadních světových tabulkách, což se nestalo. Teď budu muset počkat na oficiální nominaci Českého paralympijského týmu. Plnění limitů je otevřené do konce března a jsou tam ještě jedny závody. O přidělení místa se můžu dozvědět klidně až v červnu, ale počítám s tím, že do Tokia pojedu, a tak se na to také připravuji. Pak to buď vyjde, nebo nevyjde. V červnu mě ještě čeká mistrovství Evropy.

Říkala jste, že díky závodům v Dubaji jste mohla po dlouhé době zažít zase něco jiného než český lockdown. Jak tam fungovala organizace tak velké mezinárodní akce?

Hned po příletu jsme ještě na letišti museli všichni z letadla na povinný test na koronavirus. Odvezli nás na hotel, kde jsme čekali celý den na výsledky. Jakmile jsme dostali zprávu o negativním testu, mohli jsme jít ven. Na stadionu pak chtěli vidět negativní testy, měřili nám teplotu a postříkali nás dezinfekcí. Museli jsme nosit roušky kromě samotného závodu a rozcvičování, a i když jsme byli z jednoho týmu, museli jsme mezi sebou dodržovat rozestupy. Když jsme šli na kafe do kavárny, což byl zvláštní pocit po tak dlouhé době, všechno fungovalo normálně. Restaurace jsou zhruba na čtyřiceti procentech kapacity a všude jsou rozmístěny dezinfekce, ale funguje to. Užívali jsme si, že si můžeme zajít na kafe, svítilo sluníčko a mohli jsme se volně procházet.

Nakonec jste ale někde chytila koronavirus a musela jste se odebrat do karantény na okraji pouště.

Nejprve mě ze stadionu odvezli do hotelu a asi dva dny nato do karanténního střediska v poušti. Přišel si pro mě chlápek ve skafandru, což byl nepříjemný pocit. Na pokoji jsem s další Evropankou, nesmíme na chodbu, ani otevřít okno, asi kvůli klimatizaci. Výhled máme do pouště. Každé ráno nám tady měří teplotu a tlak. Nic mi není, jen jsem ztratila čich. Po karanténě bych měla dostat certifikát o tom, že jsem v ní byla, a doufám, že budu moci odletět zpět do Česka.

Musím říct, že je to náročné především psychicky. Nejhorší bylo zjistit, že mám koronavirus v cizí zemi, kde jsem netušila, jak karanténa funguje a co mám dělat. Naštěstí se o všechno postaral náš teamleader a medik ze stadionu. V Dubaji se mnou zůstala taky část českého týmu, která má soustředění a odložila si let, aby mohli letět zpátky se mnou.

Nenudíte se v karanténě? Přece jenom jste asi zvyklá se neustále hýbat a něco dělat…

Je to náročnější, hlavně na začátku to bylo všechno nejisté. Nevěděla jsem, jak to všechno bude, co od toho mám čekat. Když jsem přijela, chodila jsem celý den nervózně po pokoji. Dočetla jsem knížku a mám tady ještě dvě další. Koukám na seriály, máme tady televizi s Netflixem. A taky mám on-line školu, která mě zabaví.

Pandemie koronaviru trvá už rok, omezila každodenní životy lidí i sportovní akce. Jak hodnotíte rok 2020?

Byl to hodně nejistý rok, když to v březnu všechno začalo, nikdo nevěděl, co bude. Trénovali jsme, ale nevěděli jsme na co, a jestli vůbec nějaký závod bude. Neměli jsme ani žádné tréninkové zázemí, takže jsme chodili do lesa a na pole, abychom z pravidelných tréninků nevypadli. Když jsme mohli na stadion, byla to úleva. Ale pak se začaly narychlo řešit závody, všechno bylo takové uspěchané a sezona nebyla úplně povedená. Nebyli jsme připraveni na změny, měli jsme zajeté tréninkové procesy, u kterých byl znát výpadek, hlavně v posilovně. A já sama jsem se potýkala s problémy se zády. Změnili jsme tak tréninkové postupy a zařadili nové tréninkové impulzy. V posilovně jsme si třeba nedávali tak vysoké váhy jako dřív.

V létě jsem byla na pěti závodech, ale postupně začaly odpadávat všechny velké závody, včetně mistrovství Evropy a paralympiády. Člověk se na ně soustředí, trénuje a najednou nic. Těšila jsem se, že to budu mít dobře rozvržené, letos totiž dokončuji školu a čekají mě státnice, takže toho bude najednou hodně co zvládnout.

Jak lockdown ovlivnil váš každodenní život kromě tréninků?

Když jsem vloni zjistila, že můj první semestr ve škole bude on-line, byla jsem ráda. Druhý semestr už byl náročnější a teď v tom třetím už si přejeme jít do školy. Už je toho moc. Na jaře se s kamarády dal trávit čas venku, jenže teď v zimě nebylo moc kam jít. Ráda trávím čas ve společnosti, takže je fakt, že po nějaké době už mě to taky štvalo a chybí mi to. Naštěstí mám přidělenou skvělou tréninkovou partnerku, tak jsem ráda, že se můžu vídat aspoň se svou skupinou. Jinak napůl bydlím u rodičů a napůl u přítele, takže před Dubají jsem byla tři týdny jen u něj, abych náhodou něco před závody nechytila.

Na co se nejvíc těšíte, až striktní opatření v Česku pominou?

Těším se, že si s kamarádkami zajdu popovídat někam k vínu a budeme si vyprávět i o něčem jiném, než je covid. Těším se na svobodu, kterou jsem teď zase zažila v Dubaji. Člověk na to hrozně rychle zapomíná, že může jít ven, když bude dodržovat určitá opatření.

Co vás letos kromě dokončení vysoké školy a paralympiády čeká?

V březnu bych měla nastupovat do nové práce na poloviční úvazek, budu dělat PPC reklamy, a v červnu mě čeká odložené mistrovství Evropy. Školy nemám už tolik a diplomku mám téměř celou napsanou, takže bych měla mít docela dost času na dvoufázové tréninky, kdy se trénuje dopoledne i odpoledne. Jako studentka a sportovkyně mám rozhodně větší svobodu a víc času na tréninky i regeneraci. Práce na plný úvazek je "zabiják kariéry". Chtěla bych si to co nejvíc prodloužit, proto bych chvíli ráda pracovala na poloviční úvazek, maximálně tříčtvrteční úvazek.

Jsem teď taky mnohem víc motivovaná do tréninku šlápnout a být lepší. V Dubaji se totiž ukázalo, že veškerá práce, kterou jsme na sobě dělali celý podzim a celou zimu, se vyplatila i když jsme neměli před sebou žádné velké cíle. Až se vrátím z Dubaje, začnu trénovat intenzivněji. Nejprve objemovou obecnou kondici, na kterou se nabaluje speciální rychlostní kondice. Chodíme taky do venkovních posiloven a míváme naběhávací tréninky, odrazové tréninky…

V jednom ze starších rozhovorů jste přiznala, že profesionální handicapovaní sportovci si nevydělají tolik co ti zdraví. Neštve vás to?

Mezi handicapovanými atlety v Česku mají profesionální smlouvu jenom ti, kdo získali medaili na mistrovství světa nebo na paralympiádě. V atletice zdravých sportovců to tak není, ti mívají částečné úvazky už jako studenti a jsou vychovávaní k reprezentaci. Je to nefér, ale je důležité si uvědomit, že handicapovaných sportovců je hrozně moc a někteří to dělají jako koníček a ostatní to berou tak, že je dobře, že něco dělají. A pak jsou skupiny handicapovaných sportovců, kteří to berou jako profesionální záležitost. V jiných zemích jsou handicapovaní sportovci bráni jako rovnocenní partneři sportovcům bez zdravotního omezení. Já mám momentálně výhodu v tom, že mám stipendium ministerstva školství pro sportovce. Na konci mého studia to ale skončí.

Co vás v kariéře i osobním životě nejvíc motivuje?

To, že dělám něco, co mě naplňuje a baví. Líbí se mi závodní adrenalin, nabíjí mě. V Dubaji jsem si uvědomila, že celá ta dřina za to stojí. Baví mě se neustále zlepšovat, pracovat na sobě a vylepšovat i ty nejmenší detaily.

Narodila jste se bez části levé ruky, jak jste se s tím vyrovnávala jako dítě?

Dřív jsem se trochu styděla, děti dokážou být občas kruté, tak jsem raději nosila dlouhé rukávy. Během dospívání jsem si všímala, že kluci o mě neměli takový zájem, jak bych si třeba přála. Teď už to ale neřeším vůbec a jsem s tím srovnaná. Protézu ani kolikrát nenosím, třeba v létě, protože mě otravuje. V každodenním životě mi protéza pomáhá si něco přidržovat a při běhání zase vyvažovat těžiště.

Neštve vás, že nemůžete závodit se zdravými sportovci, přestože váš handicap je malý?

Běhám za pražskou Slavii a závodím i se zdravými sportovci. Ale kromě toho ještě jezdím na závody handicapovaných sportovců, absolvuji tak tři ročně, což je výrazně méně než běžní handicapovaní atleti. V tomhle jsem výjimkou, můžu závodit v obou soutěžích.

Liší se vůbec v něčem závody sprinterů na olympiádě a na paralympiádě?

Rozdíl je v tom, že na olympiádě jsou rozběhy, semifinále a finále, kdežto na paralympiádě jsou jen rozběhy a finále. Není nás totiž tolik. Jinak jsou pravidla úplně stejná, co se týče startů a vybavení. Rozdíl je taky v tom, že kdo má větší handicap, může mít nějakou pomůcku ke startu z bloku a ti s větším postižením můžou startovat i z místa. V kategorii, ve které závodím, jsme si ale všichni rovni, takže je to férový závod.

Co se pro vás změní, pokud přivezete medaili z letošní paralympiády v Tokiu?

Vůbec nevím. Ale už jenom to, kdybych se na paralympiádu dostala a probojovala se do finále, by pro mě byl obrovský úspěch. Chtěla bych zažít tu atmosféru kolem. Mým hlavním cílem je teď ale porazit v červnu polskou soupeřku, za kterou jsem skončila druhá na mistrovství Evropy v roce 2018.

Na co se nejvíc těšíte v následujících měsících?

Těším se na jaro, nesnáším zimu. Nemám ráda tu tmu a vlezlé počasí. Tak se těším, až začne jaro, všechno rozkvete a oteplí se, aby mohl být člověk víc venku.