Alexandra Doleželová stojí za známým pražským projektem Jídelna Kuchařek bez domova, v rámci kterého poskytuje práci ženám bez domova. Ženským bezdomovectvím se začala zabývat před více než deseti lety, když si uvědomila, že se o těchto ženách nemluví v rámci feministického hnutí, jejich potřebám nejsou uzpůsobeny ani sociální služby. Založila proto organizaci Jako doma. V čem je zaměstnávání těchto žen specifické, jaké mají tyto ženy vztahy, jak prožívají své mateřství jinak a jak může jejich komunitu a práci narušit právě probíhající koronakrize? 

Jak zvládáte druhou vlnu?

Tento týden jsme rozjeli rozvozy, tak snad to bude lepší, zatím jsme měli málo objednávek i málo hostů. Minulou vlnu jsme zvládli vlastně celkem dobře, protože tady byla obrovská vlna solidarity i díky projektu Potěš obědem s platformou Breakfaststory, kdy za každý námi uvařený oběd získali jeden oběd také senioři nebo rodiče samoživitelé. Vařili jsme i padesát obědů denně, teď děláme tak deset obědů za den pro seniory a seniorky, ale pro jídlo k nám si přijde jen pár lidí. Velká a pozitivní změna nicméně je, že většina našich spolupracovnic je ubytovaná v humanitárním ubytování pro ženy bez domova, které naše organizace Jako doma začala v období první koronakrize spravovat. Už to tedy neznamená, že když u nás nebudou mít kuchařky směnu, nebudou mít kde přespat.

Všimla jsem si, že si všechny tady tykáte, je to v sociálních podnicích obvyklé?

Určitě to není normální ve službách pro lidi bez domova. Jsme jiní v tom, že jsme naši organizaci vytvářeli společně s ženami bez domova. Před deseti lety jsme nejprve začali s filmovými večery, kde jsme si společně povídali a díky tomu zjistili, že se postavení žen v rámci sociálních služeb vůbec neřeší. Jako třeba jestli mají nějaké speciální potřeby. Já jsem se tehdy věnovala profesně feminismu a přišlo mi, že i z feministických aktivit jsou ženy bez domova vyloučené, respektive pro ně nejsou uzpůsobené. A tak jsme se s nimi začali bavit o tom, co je trápí a co je naopak těší. Řešili jsme, co bychom mohli společně dělat, a vyšlo nám z toho vaření. Od začátku jsme tak projekt Kuchařek bez domova budovali společně a byli na jedné lodi, i když nám pár lidí říkalo, že to fungovat nebude.

Je lahev s mlékem méně láskyplná než prso? Nekojící ženy čelí stresu i opovržení

Žena

A funguje to?

Je to náročné. Kromě provozu Jídelny musíte vnímat také to, co se ženám děje. Na druhou stranu by za mnou normálně ženské nepřišly a neřekly: "Lexo, já bych ti chtěla něco říct, něco strašného se stalo." Ale když spolu krájíte mrkev a u toho si jen tak povídáte, vypadne to z nich. A to je dobře. Ženy v sociální tísni jsou v jiné pozici než vy a nejsou vždy schopné fungovat tak, jak byste v klasickém podniku očekávaly. Když žena spí na ulici, je na noclehárně nebo na ubytovně, ne vždy se chce na vás usmívat, ne vždy chce s vámi komunikovat. Může mít duševní problémy a vy s tím musíte počítat. Nemůžete čekat, že když strávila noc ve stanu někde za městem, že nastoupí s úsměvem a bude chodit s novými nápady. Často se například stává, že se nám někdo ozve, že by naše ženy chtěl zaměstnat, ale neuvědomí si, že nemůže očekávat úplně stejné fungování jako u bydlícího člověka. Jde ale spíš o to, že je často pro nás těžké oddělovat to, že víte, že ta daná žena zažívá něco hrozného, a vy do toho ještě řešíte to, že nemáte nakoupené limonády.

Alexandra Doleželová

• Deset let pracovala v neziskové organizaci Gender Studies.
• Získala Fullbright-Masarykovo stipendium a v New Yorku pracovala jako dobrovolnice v azylových domech pro matky s dětmi.
• Založila organizaci Jako doma, aby vytvořila prostor, kde si mohou ženy bez domova posedět, popovídat, dělat, co je baví a co je posílí.
• V Jako doma vedla několik projektů, které byly zaměřené na ženy bez domova, které zažily sexuální násilí a/nebo pracovaly či pracují v sex byznysu. Stojí za projektem Jídelny Kuchařek bez domova.

Na co by se tedy měl potenciální zaměstnavatel u žen bez domova připravit?

Většina těchto žen v životě zažila nebo zažívá těžké situace, často spojené s násilím, a to má vliv na jejich duševní zdraví a pohodu. Někdy proto nejsou schopné komunikovat nebo nepřijdou do práce, protože se bojí vyjít mezi lidi. Občas ztratí telefon nebo jim ho někdo ukradne a může se i stát, že na něco zapomenou. Ale není to o tom, že mi nezvednou telefon, protože nechtějí, ale protože nemůžou, a když nemají kredit na zavolání zpátky, tak napíšou zprávu. Důležité je s nimi komunikovat. Když vidím, že se dnes necítí dobře, nechám ji dělat něco trošku stranou, kde bude mít klid, a zeptám se jí, jestli potřebuje jít dnes domů, a klidně ji i domů pustím. Ale ne s tím, že už se nemá vracet, ale že se uvidíme příště a uvidíme. Důležité je, a to je i naše specifikum, že dáváme hodně nových šancí. I když se s někým rozkmotříme a on se vrátí zpátky, zkusíme to znovu. Z vlastního života vím, že jsem milionkrát udělala spoustu blbin, a kdybych nedostala další šanci, tak kdo ví, co by se mnou bylo.

Jaké blbiny jste udělala?

Drogy, alkohol a tak. Někdy jsem se potulovala po ulicích a dnes bych se o sebe bála. Ale je vlastně dobře, že se o tom s holkama občas bavíme, a to je pro ně důležitá věc, že vidí, že ten druhý člověk není dokonalý, a nemají pak potřebu skrývat každou věc, kterou kdy v životě udělaly. Spoustu věcí totiž často hází na sebe, že něco udělaly špatně, a naopak vnímají pozitivně, že se tady nesnažíme ze sebe dělat dokonalé osoby.

V poslední době se často mluví o tom, že se ženy začaly navracet ke svému ženství, navštěvují ženské komunity, chodí na ženské kruhy. Je to případ i těchto specifických žen? 

Cítím, že jsme tady na jedné lodi, a že i když tady může být nějaká normální rivalita, naše spolupracovnice si pomáhají. Není to jen o tom, že si tady vydělají, ale často pomůžou i s tím, co je potřeba. A je hlavně krásné sledovat, jak si pomáhají mezi sebou. Když některá z nich ztratí ubytovnu, tak jí ty, které si pronajímají byt, pomůžou a vezmou ji k sobě. Nebo když byla první vlna koronakrize, holky, které si pronajaly společně byt, vařily jídlo ostatním lidem bez domova. Vrací to, co se jim dostalo.

Děti v uprchlickém táboře chtějí raději zemřít, říká psycholožka. Česko nepomáhá

Děti

A co vztahy, mají nějaké?

Vztahy mají, ale ty s muži jsou bohužel často spojené s násilím. Když se žena dostane na ulici, hledá si ochranitele, protože se víc bojí toho cizího násilí. I když přespávají ve squatu, musí se dostat do nějaké party, aby je někdo neobtěžoval. Ten ochranitel je pak může chránit před okolním světem, ale ne před sebou. Ženy bez domova se setkávají jak s fyzickým násilím, tak s ekonomickým - že jim třeba partner bere peníze. Pamatuji si, že si některé ženy u nás nechávaly část peněz, aby je nemusely odevzdávat.

Je tohle i důvod, proč je tato jídelna určená jen ženám? Aby měly místo, kde si můžou nějakým způsobem odpočinout?

Ano, chceme, aby svým partnerům prostě mohly říct, že tam nesmí. Říct "já tě tam nechci" může být totiž velice těžké. Navíc některým ženám vůbec blízkost mužů nemusí dělat dobře kvůli tomu, co ve svém životě zažily. Víme, že se na denních centrech setkávají se sexuálním obtěžováním celkem běžně, a tady od něho mají klid.

Organizace pro ženy bez domova funguje už devět let. | Foto: archiv Jako doma

Podobný příběh, o sociálním centru pro ženy, vypráví i francouzský film Neviditelné. V něm je krásně ukázáno, že ženy, které se chtějí vrátit "zpátky do života", potřebují zvýšit sebevědomí. Hraje ztráta sebevědomí velkou roli?

Ten film je přesný, sebevědomí hraje velkou roli. Spousta žen, které s námi spolupracovaly nebo spolupracují, si o sobě myslí, že nic neumí, nebo jim celý život někdo říkal, že jsou k ničemu. A pak je někdo pochválí u nás v Jídelně, na stáncích na náplavce nebo při cateringu a ony jsou paf a ptají se: "Fakt vám to chutná?" Nebo předesílají, že to dané jídlo neumí uvařit, a když se jim to povede, jejich sebevědomí roste. To je start z té jejich věčné deprese. Když se jim zvýší duševní pohoda, můžou se odpíchnout dál.

Jaký vliv bude mít podle vás na jejich psychiku druhá vlna, kdy se nemůžou potkávat a zůstávají ve svém, ohrožujícím prostředí? 

Hodně pomáhá humanitární ubytování v hotelu Jako doma. Potvrdilo se nám totiž, jak je důležité také to fyzické blaho, to, že mám kde bydlet. Ukázalo se, že se spoustou ženských, které teď bydlí na hotelu, se dají zařídit papíry, sociální bydlení a další věci. Najednou nemusí řešit, kde budou večer spát, mají více energie a tu můžou dát do těchto věcí. A to se přesně odrazilo také na Jídelně, máme najednou více stabilních pracovnic, které svou práci dělají lépe, protože mají kam jít domů.

Co vás k této práci vlastně přivedlo?

K téhle práci mě tak asi primárně přivedlo to, že jsem nesnášela ten přístup typu: "Já ti ze své pozice říkám, co je správné, a když se budeš takhle chovat, tak já ti teda pomůžu." Vždy mě hrozně štvalo, když chtěli lidé člověku bez domova pomoct a řekli mu - peníze ti nedám, ale koupím ti bagetu. Tenhle paternalistický způsob jsem nemohla vystát, protože buď tomu člověku peníze chci dát, nebo ne a nemám mu právo říkat, na co je má použít. U lidí bez domova se navíc často řeší, jestli pijí nebo berou drogy, ale zkuste si být den na ulici a nepít. Pomáhá jim to přežít a například ženským na ulici můžou drogy pomáhat k tomu, aby byly v noci vzhůru, protože se bojí. Nemůžu přece soudit jiné podle sebe, každý máme za sebou jiný příběh.

Veronika Vieweghová: Lidi chtějí být dneska přehnaně korektní a to je často špatně

Žena

Přitom kolik nás teď asi po večerech doma pije…

Právě. Byla jsem na diskusích o sociálních bytech a tam se pořád řešilo to, že musí člověk přestat prvně pít, aby měl nárok na byt. U koho se ale kdy řeší, jestli doma pije alkohol, nebo ne? To máte stejně jako v některých azylových domech, kde musí žena přijít do osmi hodin večer, pokud nemá omluvenku z práce, a musí dýchnout. Mně to přijde úplně dehonestující. 

Podle několika studií je chudoba dědičná, je to případ i vašich kuchařek? 

Ano, nedávno jsem si povídala s holkou, která vede azylový dům pro matky s dětmi, a říkala mi, že se teď setkává s první generací, která tam byla před několika lety jako dcera s matkou a dnes se tam vrací jako matka se svým dítětem. Když se v tom narodíte, je velmi těžké se z toho dostat, stejně tak jako když vyrůstáte v dětském domově.

Mají vaše kuchařky děti u sebe?

Většina žen, se kterými pracujeme a jsou matky, má děti v dětských domovech. Je to pro ně strašné, cítí se, že selhaly, jsou z toho vnitřně smutné a nemůžou s tím nic dělat, protože pokud se nedostanete do azylového domu pro matku a dítě, odeberou vám ho. A když už se do dětského domova dítě dostane, je téměř nemožné ho dostat zpátky. Frustrace z této situace bývá velká.

Nedošla jste někdy do bodu, kdy jste přemýšlela, že už v této práci nechcete dál pokračovat?

Teď mám pocit, že ani ne. Ale hodně unavená jsem byla hodněkrát. A hlavně v době těhotenství jsem se těšila, že budu nějaký čas mimo. Teď jsem zapojená jen částečně, protože se věnuji hlavně rodičovství. Za těch devět let, kdy pracuji s ženami bez domova, jsem zažila spousty pozitivních momentů. Třeba když mi žena, která byla těsně před sebevraždou, řekla, že je ten nejšťastnější "bezdomovec". Nebo když mi holka, která je s námi od začátku, prozradí, že v žádném jiném podniku takhle dlouho nevydržela. Od žen bez domova jsem se toho hodně naučila. Ale mám i jiné sny, jestli se ptáte na toto. Ráda bych si otevřela feministicko-komiksové knihkupectví nebo veganskou hospodu na venkově. Prostě odpočinek.