reklama

"Představuji si, že miminko říznu nožem." Nejsme šílení, když máme vtíravé myšlenky

Když něco krájím, mám představu, že… Miminko říznete nožem, dopověděl za Patricii Š. psychiatr a poprvé ji seznámil s vtíravými myšlenkami. Že se obsese objeví, neznamená, že podle ní budeme konat nebo že jsme šílení. Obsedantní myšlenky se ostatně vyskytnou až u 80 procent populace v průběhu jednoho roku, někteří z nás jsou k nim však náchylnější. Třeba matky po porodu.

Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Když se Patricie zmínila o poporodní nutkavé myšlence před kamarádkami s malými dětmi, koukaly na ni zaraženě. Přiznaly, že si představovaly, že hodí čerstvě narozené uplakané miminko do peřin, nebo dokonce z okna. Pak ale rychle změnily téma. A to se s nimi Patricie Š. nepodělila o svoji vůbec nejhorší představu, že si její dítě vyrazí zuby o umyvadlo v koupelně, a to z části jejím přičiněním. Za své představy se po reakci okolí stydí, proto i v našem článku vystupuje pod jiným jménem.

Právě stud je důvodem, proč se i lidé s intenzivními obsesemi, které již zasahují do jejich života, zdráhají zajít za odborníkem a problém řešit. Profesor Ján Praško ze vznikajícího Centra duševní rehabilitace v Berouně, který se obsesím celoživotně věnuje, udává, že v Česku trvá trpícímu sedm až 15 let od počátku příznaků problémů s chorobnými obsesemi do doby, kdy se odhodlá léčit. Ve světě to pak je v průměru 13 let.

Něco divného občas napadne všechny

"Lidé se za obsese často stydí, protože je napadá něco, co ostatní ne. Mohou se cítit divní, odlišní. Okolí se jim často kvůli obsesím posmívá, ironizuje je nebo se jich vyděsí," upřesňuje Ján Praško s tím, že ojedinělé obsedantní myšlenky mohou napadnout prakticky každého a neznamenají žádnou psychickou poruchu. Takové obsese se objevují v době zvýšené zátěže, pracovního nebo vztahového stresu a objevují se zřídka. Neomezují schopnost pracovat, podílet se na rodinném životě ani neomezují trávení volného času.

Slova profesora Praška potvrzuje i psycholožka Karolína Peruth: "Za obsah myšlenek se lidé stydí nebo za ně pociťují vinu. Přitom by se nikdy nenaplnily, jen z nějakého důvodu sestávají v mysli a dotyčného nesmírně trápí a omezují ho." Také Patricie Š. dítěti nikdy nakonec neublížila, slova psychiatra ji uklidnila a vtíravé myšlenky se naučila přijmout a nechat plynout. Někdy se stane, že obávané myšlenky z nějakého důvodu v mysli zůstanou a dotyčného trápí a omezují. Při delším neřešení obtíží se pak lidé mohou izolovat a mnohdy i od ostatních slyší, že jejich obtíže jim nepřijdou normální. "Vtíravé myšlenky ale neznamenají špatného člověka, spíš nešťastného," zdůrazňuje Karolína Peruth.

Ti s úzkostmi a traumatem jsou náchylnější

Slovníček pojmů

  • Myšlenka: vzniká spoluprací mozku a mysli, může být mimovolná i jasně vědomá se záměrem přemýšlet, a to díky neurální síti elektrochemické povahy, která zpracovává informace zvenčí i z našich emočních a tělesných prožitků.
  • Obsedantní myšlenka: je tzv. maladaptivní, člověka trápí a narušuje život.
  • Obsese: vracející se obávané myšlenky, které jsou pro člověka nežádoucí, mimovolní a mají neodbytný charakter.
  • Obsedantně kompulzivní choroba: psychická porucha, u které se obsese objevují systematicky a dlouhodobě.

Neodbytné představy trápí podle odborníků lidi celkově nejisté a s malou sebedůvěrou, kteří potřebují větší podporu okolí. "Významněji se objevují u trpících některou úzkostnou poruchou nebo majících výraznější maladaptivní osobnostní rysy, jako je perfekcionismus, velikášství, puntičkářství, labilita emočních stavů, výrazná introverze nebo závislost na druhých," jmenuje Ján Praško s tím, že se u nich obsese objevují i po malých vztahových nebo pracovních stresorech.

To, zda nás začnou trápit obsese, neovlivňuje ani věk nebo sociální postavení. Podle Karolíny Peruth hrají také roli genetické faktory i biochemické fungování mozku. "Dá se říct, že obsedantně kompulzivní poruchou trpí většinou lidé, kteří v dětství zažívali méně jistoty, nebyl brán ohled na jejich potřeby nebo byli nadměrně trestaní a cítili se opuštění," přidává ještě významné okolnosti Ján Praško.

Když začnou myšlenky přerůstat přes hlavu

U obsedantně kompulzivní poruchy nebo také OCD (obsessive-compulsive disorder) se obsese objevují systematicky a dlouhodobě. S prevalencí 1,9 až 3,2 procenta patří OCD mezi nejčastější psychické poruchy. Zhruba o polovinu častěji postihuje ženy, u dětí se pak výskyt předpokládá ještě hojnější.

Porucha se může projevit kdykoli během života, nejčastěji ale v adolescenci a časné dospělosti. Ve třiceti procentech začíná už u dětí od 5 do 15 let, v 60 procentech ještě před 25. rokem. Ženy jí trpí nejčetněji mezi 25 a 34 lety, muži pak ve vyšším věku od 35 do 54 let.

Samovolné myšlenky nejsou a priori špatné, mnohdy ani ty negativní. Mají naopak ochrannou funkci. Zabraňují nám například sáhnout na horký hrnec nebo nás nutí rozhlédnout se na přechodu a pak samy vymizí, když je už nepotřebujeme. "Takový způsob fungování hodnotících procesů je ekonomický. Zajišťuje výběr důležitých myšlenek ze všech, které se objeví, i to, že se člověku automaticky vynořují myšlenky, které souvisí s jeho činností," říká Ján Praško.

Někdy se však naše myšlenky týkají hrozícího nebezpečí a začínají v nás probouzet hlubší postoje a přesvědčení. To může způsobit úzkostné napětí a potřebu na myšlenku nějak zareagovat, neutralizovat ji. V takové chvíli se může projevit takzvaná kompulze neboli volné jednání či další myšlenka, která má naši původní úzkost zmenšit. Pokud se tak skutečně stane, posílí to přesvědčení, že nám jednání pomohlo, a tento kolotoč se začne objevovat stále častěji. Jenže ať už se vystavování nepříjemným myšlenkám záměrně vyhýbáme, anebo se podle nich chováme, brání nám to se se situacemi skutečně střetnout a poznat, že to, čeho se bojíme, ve skutečnosti nenastane.

Obsedantní myšlenky mají také fyzické projevy, ačkoli si to neuvědomujeme. Na negativní myšlenku reagujeme strachem, který zalarmuje naše tělo. "V něm se může projevit svalové napětí, stažení žaludku, třes, píchání u srdce, problémy s dechem, časté močení, píchání ve svalech, v hlavě, svědění kůže a desítky dalších drobných příznaků stresu," vyjmenovává Ján Praško a pokračuje: "Pokud na ně upneme pozornost, mohou se stát spouštěčem zase dalších obsesí týkajících se strachu z nějaké vážné nemoci." Proto do spektra OCD poruch patří podle Praška i hypochondrická porucha.

Jak držet myšlenky na uzdě

Patricie Š. z úvodu článku se myšlenky ublížení miminku lekla a nevěděla, jak s ní pracovat. Podle Karolíny Peruth je důležité si uvědomit, čeho se úlek týká. Jestli toho, že by se představa mohla stát skutečností, nebo toho, že nás něco takového vůbec napadlo.

Pro všechny, kdo o síle svých myšlenek někdy pochybují, má psycholožka dobrou zprávu: "Každý z nás někdy pomyslí na nějakou bizarnost, ale s naprostou většinou z nich zvládneme pracovat. Myšlenky bychom neměli potlačovat, naopak je dobré vyslovit je nahlas nebo napsat. Jsou to myšlenky a hypotézy, nikoli realita. Je také dobré pátrat po dalších souvislostech. Jak jsme se cítili a proč nás mohla taková představa nejen přepadnout, ale i způsobit emoci úleku."

Jak by Karolína Peruth postupovala, pokud by se na ni obrátil klient s konkrétní myšlenkou, že určitě chytí smrtelnou nemoc, když na něco sáhne bez rukavic a pak se hned neumyje? "Nejdřív si povíme, co to vůbec vtíravé či přímo obsedantní myšlenky jsou a jak se s nimi pracuje. Už to pomáhá vnitřní motivaci, sebeporozumění a pochopení, že obsese jsou něco jiného než fakta a jsou vlastně hrozně neužitečné. Začneme také pracovat s důkazy ze života dotyčného. Co myšlenku podle něj sytí a jaká může být třeba reálnější hypotéza, než že chytím vážnou smrtelnou nemoc při dotyku držadla v MHD? To vše s laskavostí a porozuměním, protože klient se představami trápí."

Velmi užitečné také může být se vlastním obavám vystavit, čemuž se říká expozice. Klient si může zkoušet sundávat postupně rukavice, mýt si méně ruce a nakonec se holou rukou chytnout držadla v MHD. Když uvidí, že toto jednání nevedlo k obávanému scénáři, cyklus obsedantních myšlenek se konečně naruší. Je to však zjednodušený příklad, jelikož praxe bývá složitější a každé řešení má individuální charakter.

Kdy se obsese mění v poruchu

Kompulze, tedy zajišťovací jednání, ke kterému nás nutí vtíravé myšlenky, má za úkol mírnit naše negativní emoce. Kromě úzkosti a strachu to mohou být i bezmoc, výčitky nebo znechucení. Kromě nadměrného mytí rukou to může být i opakovaná kontrola spotřebičů kvůli hrozbě požáru nebo třeba trojité zaťukání, aby se někomu blízkému něco nestalo. Existují obvyklejší obsese jako obavy, že se zblázníme, že někdo blízký zemře, obavy z ublížení druhým. Mohou mít také formu nápadů si ublížit nebo něco udělat, nutkání říct něco sprostého nebo někoho napadnout.

"Pokud se objevují dlouhodobé obtíže nebo i krátkodobé trápení z neodbytných myšlenek, je vhodná práce s psychoterapeutem. Spolupráce nemusí být celoživotní, jak se mnohdy lidé obávají. Klienti si osvojují techniky pro samostatnou práci se sebou," radí Karolína Peruth s tím, že pokud se osoba ocitne v krizi a potřebuje pomoc neodkladnou, lze využít krizových center, která jsou anonymní, zdarma a bez objednání.

Stanovit, kdy přesně se obsese mění v obsedantně kompulzivní poruchu, podle profesora Jána Praška prakticky nejde. "Drobné neutralizace mohou začít někdy i měsíce dříve, než dojde k utvrzení systematických kompulzí. Odborná pomoc je namístě v době, kdy obsese a také kompulze začnou omezovat schopnost pracovat, být ve vztazích nebo vedou k nadměrnému stresu. To bývá prakticky vždycky, kdy začnou zabírat více než hodinu denně. Čím dříve je vyhledána pomoc, tím je účinnější, protože OCD nemá čas se upevňovat," varuje odborník.

Onemocnění je nutné diagnostikovat vyšetřením u klinického psychologa nebo psychiatra. Obsese totiž nemusí být jen projevem OCD. Kromě hypochondrie a dysmorfofobické poruchy se mohou objevit i u závažných psychických onemocnění jako schizofrenie nebo bipolární afektivní porucha.

První vyšetření trvá kolem hodiny, během které probere odborník s pacientem jednotlivé obsese a kompulze, co je spouští, čemu se kvůli tomu jedinec vyhýbá, zjišťuje události nebo změny, které se před rozvojem problémů staly. "Pak se ptá na celý životní příběh klienta, což mu pomáhá lépe rozumět, proč se u klienta potíže objevily. Důležité jsou i současná pracovní nebo školní situace a vztahy," odhaluje začátek návštěvy ve své ordinaci profesor Praško a také poskytuje typy otázek, které je dobré pacientovi položit. Zkuste si na ně odpovědět i vy sami:

  • Máte vtíravé myšlenky, které se vám automaticky vnucují a zúzkostňují vás, a nemůžete se jich zbavit?
  • Musíte si mýt ruce vždy několikrát za sebou?
  • Musíte opakovaně kontrolovat např. zda jste vypnuli plyn nebo zavřeli dveře či podobně?
  • Napadají vás opakovaně myšlenky, za které se pak stydíte nebo se na sebe zlobíte?

Matky po porodu

V poporodním období může být psychika ženy zranitelnější a přibližně 15 procent rodiček se pak týká riziko vzniku duševního onemocnění. "Výskyt OCD u matek po porodu je udáván v rozmezí 0,7 až 9 procent. Myšlenky se mnohdy týkají ohrožení dítěte nebo obavy z ublížení dítěti, i když ho maminka nijak neohrožuje. Může to mít mnoho souvislostí od vyčerpání maminky, zvýšené vnímavosti křehkosti miminka až po dysbalanci neurochemických procesů," upřesňuje Karolína Peruth a radí, aby matky o svou psychiku pečovaly, nebály se říct o pomoc a nevyčítaly si obsah vtíravých myšlenek.

Ten může hraničit i se strachem, aby matka dítě nezabila, tak jako u Patricie Š. A tak se matky například snaží nebýt s dítětem v blízkosti ostrých předmětů nebo okna, schovávají před sebou polštáře, … "Léčil jsem paní, kterou musel manžel na noc zamykat na její přání do kóje ve sklepě ze strachu, aby svoje tři děti, které milovala, v noci nezabila," vypráví Ján Praško a jedním dechem dodává, že ve světě nebyla popsána kazuistika obsedantní matky, která by kvůli obsesím dítěti ublížila.

Video: Chceme, aby každý nosil péči o duši v kapse, říkají o své aplikaci vývojáři (17. 5. 2022)

Cílem aplikace je, aby lidé nepotřebovali terapie. Je to prevence stavu, kdy budete sedět zhroucení v koutě a nebudete vědět, co dál, říkají. | Video: Daniela Písařovicová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama