Otce nepoznala a maminka podlehla leukémii, když bylo Andree devět let. Vychovávali ji prarodiče. Babička však záhy zemřela, když bylo Andree pouhých třináct a dědeček už neměl dost sil se o ni postarat. Andrea tak putovala pod ochranná křídla k tetě a strýci.

Rodinné prokletí

Do jejího života však opět zasáhla smrt. Teta, se kterou si velmi rozuměla, zemřela na rakovinu a rok po ní odešel i strýc. "Často jsem si říkala, že je to snad naše rodinné prokletí, asi i proto jsem brzo toužila po rodině, abych měla zázemí,“ říká Andrea.

Ve dvaceti letech se poprvé vdala a o rok později se jí narodila dcera Nikola. "Myslela jsem si, že jsem naše rodinné prokletí prolomila. Měla jsem manžela, dítě, zázemí i práci, která mě bavila,“ vzpomíná na léta plná štěstí, kdy život běžel jako na drátkách. Pak do něj ale zasáhl rozvod, zrovna když byla Nikola v první třídě. Andrea se zaměřila na dceru a na práci, ale pořád věřila, že zase najde spřízněnou duši.

Stal se jí partner Petr. Oba si moc přáli miminko, ale udeřila další rána osudu. Lékaři jí oznámili, že dítě bude mít Downův syndrom. Na Andreu čekalo závažné rozhodnutí, miminko si nakonec nechala vzít.

Zůstala na všechno sama

I přes toto neštěstí Andrea a Petr a začali znovu žít a rozhodli se pokusit o dítě znovu. A to se skutečně podařilo.

"Po sedmnácti letech jsem konečně měla druhé vymodlené dítě, svého vytouženého Adámka. Naplno jsem si užívala mateřství, avšak ne na dlouho. Adámkovi byl necelý rok, když mě Petr po pětiletém vztahu opustil. Byla to rána a šok, najednou jsem byla na všechno sama, žena na mateřské se dvěma dětmi.“

Andrea se bála jak všechno zvládne, myslela si, že je to konec světa, že se nic horšího už stát nemůže. Dnes jen nad touto událostí mávne rukou: "Rouhala jsem se. Jeden chlap sem nebo tam vůbec nic neznamená.“

Pamatuje si jen zavřené dveře sanitky

V říjnu 2010 se jí kamarádi rozhodli udělat radost a pozvali ji i s Adámkem do Krkonoš. Na sobotu naplánovali túru. To ráno se Andrea cítila velmi slabá, zůstala proto v posteli.

Poté, co všichni odešli, jí bylo jen hůř a hůř. Vůbec netušila, že fialové skvrny, které se objevily na jejím těle, jsou příznakem závažné meningokokové infekce. Z té soboty si pamatuje už jen to, jak se za ní zavírají dveře sanitky.

"Meningokok je závažné bakteriální onemocnění, které postupuje velice rychle. Již za pár hodin od prvních příznaků může pacient této infekci podlehnout, vysvětluje Ilona Kochová, lékařka očkovacího centra Avenier. Bohužel tyto bakterie jsou takřka všude. 

Jak se nebezpečná nákaza pozná?

Počátky nákazy mohou připomínat běžné onemocnění, jakým je třeba viróza s nechutenstvím, nevolností a rýmou. Proto je důležité znát základní projevy této nemoci. Ty zahrnují horečku nad osmatřicet, zvracení, světloplachost, bolest hlavy, ztuhlou šíji a vyrážku.

"V případě, že má pacient horečku a na kůži se objeví vyrážka, která po zatlačení sklenicí nebo jiným průhledným předmětem nezmizí, je nutné zavolat lékařskou pomoc,“ doplňuje doktorka Kochová.

Probuzení po pěti týdnech

Andrea zná další okamžiky svého života už jen z vyprávění. Až ve druhé nemocnici byli schopni stanovit diagnózu a dávali jí jen čtyřprocentní šanci na přežití. Selhávaly jí postupně orgány, stabilizovat se ji lékařům v Brně podařilo až za deset dní. Aby jí zachránili, museli ji amputovat obě nohy, prvně po kotníky, ale poté kvůli postupující infekci až nad kolena.

"Když jsem se probudila po pěti týdnech a viděla dceru, byla jsem šťastná. Nedocházelo mi, že ležím v nemocnici a jsem celá obvázaná. Byla u mě moje holčička, a to pro mě bylo jako pro matku velmi silné,“ vzpomíná Andrea. Neviděla však Adámka. Když se rozhlédla kolem sebe, teprve si uvědomila, kde je.

Tělo jí vůbec nefungovalo

Nedokázala se ani poškrábat na nose. Její tělo vůbec nefungovalo. "Když jsem se dozvěděla, že jsem přišla o nohy, musím se přiznat, že jako první mě napadaly sebevražedné myšlenky, ale jelikož jsem byla vždy bojovnice, překonala jsem je a začala věřit, že jednou budu fungovat a chodit jako zdravý člověk,“ popisuje Andrea.

V nemocnici strávila ještě několik měsíců, kde jen za tu dobu absolvovala přes šedesát narkóz. Následovaly rehabilitace a období, kdy se Andrea učila žít bez nohou. Od začátku věřila, že pro ni bude invalidní vozík jen dočasnou záležitostí a že bude znova chodit. Dostala se do péče fyzioterapeutky Hanky Kohoutové. Ta Andreu nejen naplnila optimismem, ale téměř doslova zvedla z vozíku a naučila podruhé chodit.

Zvítězila nezdolností, dnes pomáhá druhým

Díky své vytrvalosti a lidem, kteří při ní stáli a pomáhali, se Andrea mohla vrátit do běžného života a nastartovat jeho novou etapu. Tu zasvětila osvětě a šíření informací o meningokokové infekci, aby takt dramaticky nezasáhla i do života dalších lidí.

"Kdybych tenkrát věděla, jak se tato nemoc projevuje, jaké má následky a že je možné se jí bránit očkováním, nemusela bych možná takto dopadnout,“ říká Andrea Kochová. Očkování sice zdravotní pojišťovny nehradí, ale většina na vakcíny přispívá. 

Dnes je Andrea aktivní ve dvou občanských sdruženích, No foot, no stress a Černí koně, které pomáhají handicapovaným - ať už těm, kteří se s ním narodili, nebo v důsledku nemoci či nehody o ruce nebo nohy přišli.