reklama
 

Ženy trpí vyhořením častěji než muži: Proč?

S termínem vyhoření (burn-out) se setkáváme často, ale domníváme se, že se týká především mužů v manažerských pozicích. Syndromem vyhoření však více trpí ženy, které pracují častěji v pomocných profesích. Proč tomu tak je?

Foto: Thinkstock

Kognitivně behaviorální terapeut Roman Pešek říká, že lidé ohrožení nejvíce syndromem vyhoření přicházejí do nové práce nebo začínají nový projekt s idealistickými představami typu "těším se, jak budu pomáhat druhým, jdu do toho na plný plyn, kolegové budou spolupracovat a klienti se budou snažit posouvat".

To se týká zejména pomáhajících profesí, pracovníků, kteří denně jsou ve styku s mnoha klienty, učitelů, zdravotníků, ale také žen na mateřské dovolené nebo osob, které denně pečují o druhého člověka. Po idealistickém nadšení přichází fáze stagnace.

"Člověku dojde dech, zjistí, že to nejde, jak předpokládal, tak si udělá klídek, který je ale neustále narušován zvenčí klienty i vnitřními procesy, až dotyčný dojde k další etapě a tou je frustrace. Dostane se do permanentní zlosti. Všechno ho štve, vyhýbá se tématům spojeným s prací, kontaktu s klienty a s kolegy," vysvětluje Roman Pešek, který se tématem zabývá.

Po dlouhodobé frustraci duševní vývoj postupně přejde do apatie. Dotyčný potlačí emoce, rozumově si říká, že to přeci musí vydržet a doufá, že to časem přejde. Zaměstnání považuje už jen za přísun peněz pro obživu a vykonává pouze nejnutnější povinnosti. K poslednímu stadiu, kterým je syndrom vyhoření, mu zbývá krůček. Vyznačuje se emocionálním a fyzickým vyčerpáním. Mnohdy psychosomatickými obtížemi a bolestmi.

Spouštěče vyhoření

Syndrom vyhoření není oficiální diagnostickou jednotkou a není tedy jasně ohraničený. Je tedy obtížné stanovit, zda je člověk vyhořelý, dlouhodobě unavený, nebo či trpí depresivní poruchou. Člověk si může pomocí dotazníků na internetu orientačně zjistit, jak na tom s vyhořením je. "Také se orientačně pozná, jestli je člověk vyhořelý, když si třeba vezme čtrnáct dní dovolenou, odpočine si, potom se vrátí do práce a nechuť pracovat se znovu objeví," říká Roman Pešek.  

Obecně je spouštěčem dlouhodobý stres a frustrace. Příčiny vzniku syndromu vyhoření je možné rozdělit také do tří základních oblastí: Mezi osobnostní spouštěče patří například neschopnost požádat jiné o pomoc, sklony k workoholismu a vysoké nároky na sebe sama. Výrazně narušené emoční potřeby v dětství – hlavně bezpečí a přijetí.

To, že nás rodiče učili tomu, že dobrá práce se pochválí sama, namísto toho, aby nás pochválili, v nás způsobuje hlad po ocenění a tím pádem k přepracovávání se. Myšlenkové stereotypy, z nichž minimálně dva zná většina z nás: potřeby druhých lidí jsou důležitější než moje a kdo nepracuje, ten se fláká. V dnešní době známe 'manické fáze', kdy jsme plni nápadů a odpovídáme na všechny příležitosti, které se kolem nás mihnou. Spouštěč v mnoha dnešních povoláních je konflikt hodnot.

"Třeba člověk má na svém hodnotovém žebříčku to, že chce pomáhat druhým lidem, a přitom je v zaměstnání, kde musí klientům nabízet něco, co nepotřebují, takže je oblbuje, vznikají v něm pocity viny a ty jsou také ohrožujícími,“ doplňuje terapeut Pešek.

V zaměstnání mohou vést k vyhoření jak špatné fyzikální podmínky, tak vztahové. Práce nás má těšit a má být zdrojem seberealizace, ale může to být i břímě. Zjednodušeně řečeno, záleží na tom, kolik hodin ji musím vykonávat, jaké lidi mám kolem sebe, s jakými se setkávám, kolik vydělávám, jak si mě kolegové i nadřízení váží.

V mimopracovní sféře je klíčovým faktorem prevence vyhoření výběr životního partnera. Pokud máme nepodporujícího, soutěživého nebo dokonce kritizujícího, je to další přítěž. Sresorem mohou být i jiné vztahy: negativní přátelé, nepodporující a vyčítaví rodiče. Nedostatek aktivních zájmů, málo tělesného pohybu, špatné stravování a nakumulovaní těžších životních událostí vedou k vyčerpání. Vlastní stresující myšlení se spoustou 'musím a měl bych' přispívají k perfekcionismu a neustálému tlaku na sebe. Když se spouštěče z těchto tří oblastí nakombinují, tak vzniká výrazné riziko, že člověk vyhoří.

Ženy vyhoří častěji než muži

Na ženy jsou kladeny nároky kulturou, výchovou a celou společností, aby byly dobré, často perfektní manželky, skvělé matky, dobré pečovatelky a zaměstnanci. Mají být neustále k dispozici. Ženy i samy o sobě tomu všemu chtějí dostát. Je to však pro ně velmi zatěžující.

Některé modely zjednodušeně říkají, že se ženy rozdělují na tři skupiny. Jedny preferují být hlavně dobré matky a zvládnout dobře domácnost, pro druhé je důležitý úspěch v práci a třetí skupiny jsou ženy, pro které je důležité oboje. Podle Romana Peška je ideální, aby žena dělala na poloviční úvazek, pak zvládne péči o rodinu a zároveň bude seberealizovaná v práci. S psychikou ženy mnohdy může zamávat právě idealizovaný stav mateřské a rodičovské dovolené. Žena je ve 24-hodinové službě, izolovaná, vyčerpaná, ubývá jí nejen energie, ale i duševní zájmy. Také ženy více pracují v pomáhajících profesích a se svou vrozenou dispozicí empatie nasávají problémy klientů, ale neumějí je vyventilovat.

Jak z toho ven

Pro léčbu je důležité, jaký je to druh prácě a oblast mimopracovního života. Neléčený syndrom vyhoření může způsobit deprese, mohou se odstartovat úzkostné poruchy, může se objevit chronická únava. Nejjednodušší je bojovat s vyhořením už ve fázi stagnace. Bohužel jde však o plíživý proces, a proto si mnoho lidí ani neuvědomí, že se blíží nějaké nebezpečí. Nejefektivnější je svěřit se do péče psychologů. Úspěchy jsou pozorovány především u kognitivně-behaviorální terapie.

Roman Pešek a Ján Praško v nové knize 'Syndrom vyhoření – jak se prací a pomáháním druhým nezničit' upozorňují na tři možnosti:

  • změnit, co se dá
  • smířit se s tím, co se změnit nedá 
  • odejít.

K rozhodnutí nám mohou dopomoci otázky Byl by můj život bez současné práce uspokojivý? Co bych dělal(a), kdybych z práce odešel(a)? Mohu se někým inspirovat, kdo něco podobného prožil, odešel a je nyní spokojený?

1. Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb. Odpočinkem se rozumí činnost, která se naprosto liší od činností vykonávaných v práci. Zájmy přeměnit na aktivní: namísto dívání se na fotbal si ho jít za hrát, místo výstavy, malovat. Naučit se něco nového.

2. Velkou roli taktéž hraje kontakt s přáteli, kterým se můžeme o svých potížích zmínit. Vždy se tedy snažme najít si alespoň chvíli na setkání s nimi. „Pro životní spokojenost je důležité, kolik máme pozitivně naladěných přátel než takových těch škarohlídů,“ připomíná Roman Pešek.

3. Naučme se říkat NE a hlídejme si své vlastní hranice, za které bychom už neměli jít. Protože přetěžování je nejjednodušší cestou k pocitu stresu a frustrace. Neignorujme své potřeby a nenechme si ubližovat, i když trh práce hrozí tím, že jinou neseženeme. Radši z ní odejít dřív, než budeme řešit psychosomatické potíže, chronickou únavu a vyhoření.

Vloupání na přehlídkové molo. Pařížskou komičku vykázala až Gigi Hadid | Video: Reuters/AP
reklama
reklama
reklama