Zkoušela jsem, co vydrží. Nakonec odešel jen s taškou

Ve vztahu, a při hádkách obzvlášť, padá spousta slov, která nemyslíme vážně, a automaticky předpokládáme, že ani ten druhý je nemyslí vážně. Dávejte si na to pozor, nebo dopadnete jako já.

Foto: Isifa/Thinkstock

14. 1. 2014

Ve vztahu, a při hádkách obzvlášť, padá spousta slov, která nemyslíme vážně, a automaticky předpokládáme, že ani ten druhý je nemyslí vážně. Že jen tak vyhrožuje, aby vás rozhodil, ale ve skutečnosti vás přece miluje a nikdy by vás neopustil. Dávejte si na tohle pozor, nebo dopadnete jako já.

Až teď to všechno vidím jasně a tak, jak to doopravdy bylo. Náš vztah nebyl v pořádku už delší dobu. Hádali jsme se čím dál častěji, kvůli čím dál větším maličkostem a hlavně pořád intenzivněji. Zatímco na začátku našeho vztahu bych si nikdy nedovolila říct mu sprosté slovo a jinak ho slovně ponižovat, na konci už to bylo normální.

Pořád ode mě slyšel, že nestojí za nic, že je neschopný... Nejhorší je, že to byly vlastně jenom moje výlevy. Asi jsem fakt hysterka, jak se říká, klasická ženská. Já se vztekala, on v klidu argumentoval, případně pak neříkal nic. Asi ve fázi, kdy bylo zbytečné mi cokoli říkat, protože jsem si prostě jela svou.

Nebrala jsem ho vážně

A já to chápala přesně naopak. Nenapadlo mě, že se mnou nemluví, protože mnou v tu chvíli pohrdá, ale měla jsem za to, že tím v podstatě uznal svou vinu, sklopil hlavu a ochotně naslouchal a zpytoval svědomí. A to je asi důvod, proč se stupňovalo, co si k němu dovolím.

Jednou při nějaké hádce, už ani nevím, proč vznikla, jsem na něj řvala, že je sobec, on mi opáčil, že přece má i svůj život, že není jen moje hračka a že na tom přece není nic sobeckého. Prý mám také mít svůj život. To mě tak rozlítilo, že jsem se k němu přiřítila a začala mu bušit do zad.

Tehdy se rozesmál, moje pěstičky ho zřejmě spíš šimraly, vzal mě za ruce a řekl něco smířlivého a hádce byl konec. To byl asi ten zlom, kdy jsem začala být přesvědčená, že můžu udělat prakticky cokoli a že čím extrémnější moje reakce bude, tím snadněji dosáhnu svého.

Až do krve...

V nějaké další hádce jsem mu zaryla prsty do paže, až se objevilo pár kapek krve. Hrklo ve mně a v něm samozřejmě taky. Dost vážně se na mě podíval a řekl, že minule takovou agresi přešel, ale že jestli se budu tímhle způsobem vztekat i nadále, odejde. Já se samozřejmě omlouvala a přes ten šok mi asi nedošla vážnost situace.

Protože se nic nezměnilo. Přestala jsem mu sice fyzicky ubližovat, ale dál jsem si myslela, že já jsem pánem našeho vztahu a že můžu cokoli. Při dalším mém vzteklém výlevu znovu opakoval, že jestli se sebou něco neudělám, odejde. Vůbec jsem to nevnímala, přišlo mi to stejné, jako kdyby řekl něco ve stylu: "Hrozně mě štveš." Takže no a co?

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

A jelo to dál. Víte co, když jsem mu něco vyčítala, on se docela často podle toho potom zachoval. Třeba když jsem mu vyčítala, že je líný dávat použité nádobí do myčky, začal to potom dělat. Takže jsem vážně získala pocit, že mě poslouchá jako hodinky a můžu si s ním dělat, co chci.

Pohár přetekl

Jenže to byla chyba, jak se ukázalo přesně před dvěma měsíci. Zase jsem na něj divoce vyjela kvůli nějaké kravině, on si jen hluboce vzdychnul a odešel vedle do pokoje. Představte si, že mě ani nezajímalo, co tam jde dělat. Až když s něčím šramotil u dveří, šla jsem se podívat, co se děje.

Oblékal si bundu, u nohou sbalenou jednu hloupou tašku. Otočil se na mě a říkal: "Varoval jsem tě, ať se sebou něco uděláš. S takovou hysterkou prostě žít nemůžu. "A odešel. Nebo spíš utekl. Volala jsem na něj, ať počká, ať to probereme v klidu, ale už se ani neotočil.

Já jsem celou dobu vůbec netušila, jaký je, jak přemýšlí, co se mu honí hlavou. Představte si, že jsme se za ty dva měsíce ani jednou neviděli, ani jednou mi nezvedl telefon. Jen v esemesce napsal, ať v našem bytě klidně zůstanu, ať si klidně nechám auto, které jsme si spolu koupili, i všechny ostatní věci. Že nic z toho nechce, protože mu stačí ten klid, který teď má.

Myslím, že to nebyla jen moje vina. Přece mi mohl to, co cítí, během našeho vztahu nějak víc vysvětlovat, mluvit o tom, když viděl, že to evidentně chápu úplně špatně. Na druhou stranu, kdybych reagovala klidně a ne jako rozmazlený fracek, možná by se nic z toho nestalo.

Každopádně teď už je to jedno. Jen jsem vám chtěla říct, abyste brali vážně to, co vám váš milý říká, případně s ním dostatečně komunikovali. Nedopusťte, abyste s někým žili tři roky jako já a až po takové době zjistili, že jste ho vlastně vůbec neznali.

Lenka

Co si o tom myslíte vy?

Byla to skutečně chyba obou? Šlo jen o špatnou komunikaci? Nebo to prostě celé zkazila Lenka svým chováním? Anebo je naopak na vině její partner, protože s ní o tom vlastně vůbec nemluvil? A taky jste už někdy partnerovi nebo partnerce vyhrožovali tím, že "ještě jednou a opustím tě"? Mysleli jste to vážně, nebo byste to skutečně byli schopní udělat?

Tohle téma bude mimo jiné námětem zítřejšího pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1, ovšem diskutovat můžete i v komentářích pod článkem.