Vykáme si v manželství! Jen při "tom" ne...
Vykat někomu, koho neznáme, pokládáme za normální. Ale není "divné" vykat si v partnerství, nebo dokonce manželství? Z emailu paní Hany je zřejmé, že ona i její muž zastávají stejný názor a ani po devatenácti letech manželství na něm nic měnit nehodlají.
Vykat někomu, koho neznáme, pokládáme za normální. Ale není "divné" vykat si v partnerství, nebo dokonce manželství? Slavný fotograf Jan Saudek by odpověděl, že není - sám na toto téma nejednou v médiích mluvil a nikdy se netajil tím, že svým partnerkám vyká.
Z emailu paní Hany je zřejmé, že ona i její muž zastávají stejný názor a ani po devatenácti letech manželství na něm nic měnit nehodlají...
S vrstevníky jsem si nerozuměla
První kluk, se kterým jsem chodila, byl o devět let starší. Tenkrát mi bylo sedmnáct a moje stejně staré kamarádky nemohly pochopit, proč randím s takovým „starcem". Jejich mnohdy jízlivým poznámkám jsem se jen smála - mně věkový rozdíl devět let vůbec divný nepřišel. S tátou jsem měla báječný vztah, takže výběr starších partnerů určitě nebyl proto, že bych v nich za něj hledala náhradu. Spíš to bylo tím, že v naší rodině tohle nikdo neřešil - mezi mými rodiči byl patnáctiletý věkový rozdíl a klapalo jim to skvěle.
Oba byli zapálení vědci a s dítětem - tedy se mnou - moc nepospíchali, takže když jsem konečně přišla na svět, mámě bylo osmatřicet a tátovi třiapadesát. Jelikož jejich přátelé byli ve věku mého otce, nebo i starší, odmala jsem se pohybovala v ne zrovna „mladé", ale o to vzdělanější společnosti. Možná i proto jsem si se svými vrstevníky neměla co říct, nerozuměla si s nimi a oni si nerozuměli se mnou - byla jsem pro ně „stará-mladá".
Měl obavy, že by se zesměšnil
Po střední škole jsem šla studovat vysokou školu - filozofii. A protože tátův kamarád Hynek, kterého jsem znala odmala, je v tomto oboru fakt dobrý, kdykoli k nám zašel, měli jsme si o čem povídat. Hodně mi při studiu pomohl a to, že jsem studiem proplula bez problémů, byla i jeho zásluha. Pár dní po promoci mě překvapil - pozval mě na večeři. To bylo poprvé, kdy jsme spolu byli sami, protože veškeré návštěvy se odbývaly u mých rodičů.
Pozvání jsem ráda přijala, stejně jako pozvání na výstavu, do divadla, na výlet... Scházeli jsme se stále častěji a já si konečně uvědomila, že s tímhle člověkem mi je moc dobře, že s ním bych si společný život dokázala představit. Začala jsem se na Hynka dívat jinýma očima a z jeho gest, pohledů, letmých doteků bylo jasné, že i on to cítí stejně. Jenže byl příšerně nesmělý (spíš se bál, aby se přede mnou, ale i mými rodiči, neznemožnil) a kromě pusy na tvář si víc nedovolil.
Tak jsem ho o ruku požádala já
Po půl roce našeho „kamarádského" chození jsem pochopila, že pokud chci, aby se náš vztah někam pohnul, první krok musím udělat já. Když jsme zase zašli na večeři, pozvedla jsem skleničku s vínem a řekla jsem mu: „Hynku, ráda bych vás požádala o ruku! Vezmete si mě?" Nikdy na jeho udivený, ale i šťastný výraz nezapomenu! Ano, byl šťastný, ale přesto z našeho vztahu, kvůli dvacetiletému věkovému rozdílu, měl obavy.
Proto, jak mi řekl, se vůči mně raději o nic nepokusil. Znali jsme se hodně let, a tak nebylo těžké ho přesvědčit, že věk je jenom číslo a v tomhle směru problém určitě nevidím. Když jsme se dost neromanticky dohodli, že spolu začneme žít, Hynek pozvedl skleničku a zeptal se: „Tak to bysme si asi měli začít tykat, ne?" Hynka jsem znala osmnáct let, moc si ho jako člověka i filozofa vážila, měla k němu úctu, a snad proto mi k němu tykání nešlo. Řekla jsem mu to. „Jestli vám to nevadí, nebo nepřijde divné, já bych zůstala u vykání. Vůči vám se mi to líbí." Usmál se a tak jsme si na vykání připili.
Kvůli věku Hynka jsem s dítětem neotálela a rok po svatbě se nám narodila dcera Bára. Dnes je z ní osmnáctiletá slečna, která to, že si její otec s matkou vykají, bere jako normální záležitost. Když začala chodit do školy, samozřejmě se nás zeptala, proč se oslovujeme jinak než rodiče jejích spolužáků. Vysvětlili jsme jí to a od té doby na našem vykání nevidí nic divného. Stejně jako naši přátelé, kteří si na náš „rozmar" dávno zvykli. S manželem jsme nedávno oslavili devatenáctileté výročí svatby a ani jeden z nás už si neumí představit, že bychom si - kromě v sexu - tykali.
Co si o tématu VYKÁNÍ SI V MANŽELSTVÍ myslíte vy?
Přijde vám to jako zbytečná rozmařilost a přežitek, nebo roztomilé zpestření vztahu? Je to sexy, nebo naopak? Zapojte se do diskuze pod článkem!
Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
