Ve vztahu vydržím jen dva roky. Pak musím pryč

Tak ráda bych měla vztah na celý život, jenomže scénář je pokaždé víceméně stejný: první rok jsem nadšená, pak se pomalu začínám nudit a po dvou letech musím pryč, protože mi na dotyčném začne vadit úplně všechno.

Foto: Isifa/Thinkstock

13. 5. 2013

Začínám si myslet, že se mnou něco není v pořádku. Tak ráda bych měla vztah na celý život, jenomže scénář je pokaždé víceméně stejný: první rok jsem nadšená, pak se pomalu začínám nudit a po dvou letech musím pryč, protože mi na dotyčném začne vadit úplně všechno.

Když mi bylo pětadvacet, vůbec jsem to neřešila. Bylo to normální - člověk přece musí projít několika vztahy, aby zjistil, co chce, co nechce a co je schopný pro druhého udělat... Jenže teď už je mi o deset let víc a vůbec nic se nezměnilo.

Přitom už moc dobře vím, co chci. Dokážu dopředu odhadnout, do jakého vztahu nemá vůbec smysl se pouštět. Nemám vztahy, které by trvaly třeba jen pár měsíců. Zároveň ale nikdy netrvají víc než dva roky. Déle prostě s nikým nedokážu vydržet.

Nejde přitom o sex, nemám potřebu běžet někam jinam, abych si užila, abych zkusila ještě něco jiného nebo bůh ví, co ještě. Nikdy těm klukům nejsem nevěrná, nejsem typ na jednu noc.

Čtěte také: Pálím mosty. Po rozchodu mě už žádná bývalá nezajímá

Dokonce se mi ještě nikdy nestalo, aby se se mnou někdo rozešel. Vždycky jsem to já, kdo vztah ukončí. Důvod je pokaždé stejný. Začnu se nudit, všímat si věcí, které jsem na začátku neviděla, na každém najdu seznam nepřekonatelných špatností.

Jeden moc žárlí, druhý je moc velký mamánek, třetí je pecivál, který nechce chodit nikam do společnosti, čtvrtý má nemožné kamarády, pátý prostě jen pije džus z krabice...

Kamarádky mi tvrdí, že mám prostě jen smůlu na chlapy, že se na mě nějakou podivnou náhodou lepí jen samí, sice hodní a milí, ale pro život nepoužitelní týpci. Jenže já mám pocit, že tohle už není jen tak samo sebou. Přece není možné, abych za takovou dobu nenašla nikoho, kdo by mě zaujal víc než ti všichni ostatní. Něco prostě dělám špatně. Ale co?

Mám moc přehnané nároky? Ale jak z nich jen tak na povel slevit? Jak se najednou spokojit například s hloupým mužem? Měl někdo z vás podobný problém? A jak jste si s tím poradili? Museli jste sami sebe nějak změnit, nebo se prostě najednou objevil ten pravý nebo ta pravá?

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Budu vám vděčná za jakékoli rady a názory, jsem odhodlaná jít svému štěstí naproti, jenom nevím jak. Už začínám i přemýšlet, že se objednám k nějakému psychologovi. Víte, nejen že sama nemůžu najít dlouhodobý vztah, ale ještě navíc tou svojí marnivostí každé dva roky někomu ublížím.

Toho posledního jsem opustila před měsícem a nese to hrozně těžce. Jenže já už jsem to nemohla vydržet. Počítal s tím, že už spolu zůstaneme. Plánoval si koupit větší dům, kde už chtěl zařizovat pokojíčky pro naše budoucí děti...

A co vám budu povídat, je mi pětatřicet, sama bych děti hrozně moc chtěla! Ale mám si je pořizovat, když vím, že jejich tatínka za chvíli nebudu moci vystát?

Podobné příběhy budou už dnes tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.