Minulý týden jsem se rozhodla, že si s příchodem nového roku konečně udělám pořádek ve všech smlouvách, dopisech a dokladech. Že přitom najdu něco, co otřese celým mým dosavadním životem, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu.

Probírala jsem se třemi šuplíky plnými nejrůznějších listin a papírů od úřadů, přebírala nudné smlouvy, vyhazovala, co už nepotřebuju, ale občas jsem se i u něčeho zasekla a dojatě vzpomínala.

Třeba když jsem narazila na rodné listy našich dětí nebo první vysvědčení Péti, to je ta starší z našich dvou holčiček. Dnes je jí jedenáct a pomalu se dostává do puberty. Když ale v první třídě donesla velkou jedničku, byla ještě tak krásně nevinná a sladká…

Další lejstra mě pak zase vrátily do reality, byly to totiž podklady k hypotéce na náš domek. Jenže to zdaleka nebylo to nejhorší. Potom totiž přišly na řadu stohy výpisů z účtu, které nám už léta chodí každý měsíc do schránky. Tolikrát jsem si říkala, že je musíme změnit na výpisy elektronické, abychom banku nepodporovali v plýtvání papírem, který stejně nikdo nečte.

Výpis z účtu - předmět doličný

Při tomhle uvažování jsem se schválně do jednoho z nich začetla, abych věděla, co všechno se z něj vůbec dá zjistit. Narazila jsem na nějaký trvalý příkaz ve výši šest tisíc korun. Částka ani číslo účtu mi nic neříkalo. Splátek máme několik, ale v jiných částkách. Navíc odcházejí z našeho společného účtu, a tohle byl výpis manželova vlastního účtu.

Prohlédla jsem pak i všechny ostatní výpisy, které se nám tu shromáždily za poslední tři roky, ty předchozí už byly vyhozené. A šest tisíc, nebo jim podobná suma, odcházela opravdu každý měsíc za celé ty tři roky.

Co proboha Petr platí? A ještě za tolik peněz? Že by měl nějaké dluhy, o kterých mi neřekl? Než jsme se poznali, zkoušel trochu podnikat, tak že by se tolik zadlužil? Moc se mi to nezdálo, svoji malou firmičku tehdy prodal spíš proto, že ho to nebavilo, než že by se mu nedařilo.

Kam posílá tolik peněz?!

Svalila jsem se do křesla a začala přemýšlet. Omyl nebo špatně nastavená platba to být nemůže. Zase tolik peněz nevyděláváme, aby si manžel nevšiml, že mu jen tak mizí peníze. A pokud vím, o každém pohybu na účtu ho informují esemesky.

Žádný finanční dar charitě to taky nebude, na to Petra znám moc dobře, tolik peněz by jim neposílal. Rodiče taky podporovat nemusí, ti jsou zajištěni tak, že si spíš my půjčujeme od nich… A pak mě to napadlo - on platí alimenty!

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Srdce se mi rozbušilo při představě, že by můj skvělý, jedinečný, upřímný manžel, s nímž si zakládáme na tom, abychom si všechno říkali a o všem se radili, měl dítě s jinou a vůbec by mi o tom neřekl.

Byl mi nevěrný?

Navíc by to znamenalo, že mi byl nevěrný! Nebo možná pořád je. Proč by to měl udělat jen jednou? Co když jeho služební cesty ve skutečnosti vůbec nejsou služební, ale spíš "rodinné"?

Snad dvě hodiny jsem tam takhle seděla a v hlavě si probírala každý detail, který by naznačoval manželovu zvrácenost. Bylo mi čím dál hůř, i když jsem se zkoušela napomínat, že třeba jen zbytečně fantazíruju a dělám unáhlené závěry.

Pak se konečně ozvalo klapnutí dveří. Přišel z práce. Byl víkend, děti ho naštěstí trávily u babičky, takže jsem se mohla rovnou na všechno zeptat.

Ani moc nezapíral

Má dítě, kluka, o tři roky staršího než je naše Petra. Čili to nebyl důsledek nevěry, ale "památka" na předchozí vztah. Dotyčná mu prý tvrdila, že bere prášky - zřejmě proto, že věděla, že on s ní nechce zůstat, a tak jí napadlo připoutat si ho dítětem. On nepřistoupil a raději se rozhodl platit.

Nevěřila jsem mu. Když mi dokázal lhát tolik let, proč bych mu měla věřit, že je dítě z předchozího vztahu? Když ale vylovil rozhodnutí o placení a výši alimentů, kde byly všechny údaje, které jsem potřebovala, došlo mi, že asi mluví pravdu. Ale proč mi to neřekl? Jak vydržel tak dlouho mlčet a zatajovat takovou velkou věc?

Prý ho to vlastně ani nenapadlo. Matka toho dítěte pro něj prý nikdy nic neznamenala, navíc ho podrazila. Nechtěl s ní vychovávat dítě, ale protože věděl, že je to i jeho chyba, poslušně platil. S dítětem se nikdy neviděl a ani nechce. Prý na to nikdy nemyslí a jediné děti, které nosí v hlavě a v srdci jsou naše Péťa a mladší Maruška. A když to neřeší on, proč bych měla já?

Pár dní mi trvalo, než jsem to rozdýchala, ale pak jsem si řekla, že má vlastně pravdu. Jeho dítě řešit nebudu. Ale stejně si myslím, že mi to měl říct. Vím, že to budu navždy považovat za zradu a těžko říct, jestli mu budu ještě věřit tolik co dřív.

Jak byste reagovali vy?

Odpustili byste partnerovi nebo partnerce, že vám zatajili dítě z minulého vztahu? Brali byste to jako lež, nebo byste naopak byli rádi, že tuhle minulost ze svého života naprosto vytěsnili?

Podobné příběhy budou už zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

Foto: Žena

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Stejně chytří, stejně hezcí: Základ ideálního vztahu

Spěte spolu, i když se vám nechce. Vyplatí se to!

Tajemství žen: Za co se nejvíc stydí?