Rozvod, nebo volné manželství: Existuje ještě jiná cesta?
České soudnictví nezvládá nápor rozvoduchtivých párů. Zažíváme soumrak vztahů, ze kterých už není cesty ven, nebo je šance, že ještě někdy někde vysvitne slunce?
Rozhodně bych nechtěla moralizovat, ať si každý žije, jak mu to vyhovuje. Ale kladu si otázku, proč v poslední době tak trapně často zažívám obdobné situace: Páry, které tvořily takřka nerozlučné dvojice, už spolu nejsou, nebo formálně ano, ale žijí si ve společném životě každý ten svůj. Mnohdy i s vědomím partnera.
Jaký vliv na děti má takové "volnomyšlenkářství" a nerespekt jednoho k druhému? Jaké vzorce si do svého dospělého života odnesou? A co takový volný svazek udělá s duší a koneckonců i fyzickou schránkou ústředních postav? Možná je to dneska se vztahy v podstatě úplně stejné jako s ponožkami: máš v nich díru? Vyhoď je! Na zašívání už nikdo nemá energii, chuť ani trpělivost. Také si ovšem myslím, že obyčejné zašívání už jen tak někdo neumí.
Prostě se "toho" zbavíme…
Lidé v dnešní době institut manželství neberou tak vážně jako v minulosti. Mnohdy už do něj vstupujeme s myšlenkou, že když to nevyjde, podstoupíme rozvod. Však co, rozvádí se dnes co druhé manželství, tak holt nebudu výjimka. Přitom si vůbec neuvědomujeme, jaké komplikace nám v životě díky rozvodu mohou nastat. Ne nadarmo se rozvodu říká "druhá smrt".
"Já osobně mám dojem, že jsme vztahy obecně začali brát konzumně, to znamená, že pokud nám něco nevyhovuje, prostě se toho zbavíme, nebo vyměníme za nové. Schází nám určitá schopnost na vztazích dlouhodobě pracovat a počítat s tím, že vztahy nejsou harmonické samy od sebe. Je to pro nás všechny nádherný prostor, ve kterém (přes toho druhého) můžeme poznávat sami sebe a pracovat na sobě i vztahu samotném. Hlavním důvodem je tedy naše neochota na sobě i vztahu pracovat, zároveň máme čím dál tím větší predispozici z vlastní výchovy. Což znamená, že pokud já sama pocházím z neúplné rodiny, je zde větší pravděpodobnost, že ji sama také vytvořím," říká koučka Lenka Černá.
Představení dne: Hra na jinou lásku
A pak je tady druhý přístup. Nejsem spokojená s partnerem, nebo žiju v destruktivním vztahu a neumím z něj odejít, nebo to z nějakého důvodu nejde, tak si zařídím jinou, paralelní existenci. Jsou nějaké výhody volných manželství?
"Těch výhod ve finále moc není. Jedinou je možná to, že okusíme po letech jiný typ vztahu a můžeme si díky tomu uvědomit, co vlastně ve vztazích chceme, a co ne. Máme díky novým zkušenostem srovnání, které je určitě důležité. Obrovskou nevýhodou je to, že prostě nevytváříme vztah, ve kterém vládne důvěra, klid a láska. Svým způsobem hrajeme divadlo, které dříve či později skončí nepříjemným koncem, a to je zapotřebí si uvědomit. A jak jsem již zmínila, svým chováním ve vztazích dáváme dětem (i zcela podvědomě) vzor, který poté budou aplikovat ve svých dospělých životech," vysvětluje Lenka Černá.
Jakou hodnotu má respekt a úcta k druhému?
Má dnes ještě manželství nějakou hodnotu kromě právního přesahu? Dokážou lidé bojovat za zachování slibu, který během svého svatebního dne tomu druhému dali? Kolik toho jsou schopni obětovat ze svých představ, iluzí i reálných možností pro to, aby uhájili svou lásku? Do jaké míry dokáže jeden druhému prokázat elementární respekt a úctu, která se na začátku vztahu zdála tak zřetelná? Na jakém místě dnes ve všech nedorozuměních, tajemstvích a lžích stojí komunikace mezi partnery? Proč tak málokdy, když to nejde jinak i přes všechna snažení, nedokážeme prostě odejít a být, aspoň na chvíli, sami za sebe?
"Častým důvodem je strach ze ztráty zázemí, stability a něčeho, co je nám prostě po ty roky známé. Lidé mají obecně strach ze změny, v případě rozvodu je to mnohonásobně silnější. Ženy mají často obavu, že si již nenajdou v určitém věku partnera a zůstanou na všechno samotné. Mnohdy se také bojíme negativní reakce našeho okolí, blízké rodiny. Všechny tyto strachy nás ve finále paralyzují natolik, že raději zůstáváme v nefunkčním vztahu, i když bychom si přáli zcela jiný život," říká Lenka Černá.
Co tedy poradit těm, kteří nejsou šťastni ve stávajícím vztahu, vyzkoušeli všechno, co by vedlo k jeho napravení, a je jasné, že v něm nelze pokračovat? Oni se však nechtějí pouštět do žádných krkolomností zvané "paralelní vztahy"?
Francois de la Rochefoucauld jednou řekl: "Nebuďme hrdí na to, jak statečně snášíme rány osudu, zatím je to totiž jen nedostatek odvahy vzepřít se jim."