Zkušenosti s vlastním potomkem i okolím mě utvrzují v tom, že pramálo. Když se vám narodí dítě, které odmalička projevuje jiné záliby a vlohy, než by bylo společensky vhodné a únosné, je to trochu prekérka.

Ne pro vás, ne pro dítě, ale pro okolí, které to dítěti i vám dává sežrat. Najednou z ničeho nic potkáte spoustu Sibyl i Nostradamů.

Panenky? Na fotbal s ním!

"Ještě ho pořád zajímají panenky? Vozí kočárek po městě? Zajímá se o víly? Nedělá nic jiného, než že maluje? Navrhuje oblečení? Měli byste ho dávat na nějaké klučičí sporty, hokej a fotbal. Nechceš ty být náhodou trochu zajímavá matka tím, že je jiný? Být tebou, tak s žádnými vnoučaty nepočítám…" Co mají lidé, kteří vám tímto sdělují, že máte problém, sami za problém? Jaké předsudky, strachy a fobie je okupují? A proč svoje vnitřní nesrovnalosti a trable musí řešit prostřednictvím vašeho dítěte?

Společnost je tak nějak disproporčně nastavena na to, že když holka leze po stromech, hraje si s autíčky a jeřábem a vytváří vojenské základny na zahradě, je to "borka" a divoška, možná budoucí alfa žena. Zatímco chlapeček milující růžovou a Popelku je budoucí promiskuitní homosexuál, který špatně skončí. Nejsou takové myšlenkové pochody trochu "ujeté"? Kde to jsme? V jednadvacátém století? V západní Evropě? Ve svobodné zemi svázané vlastními pouty.

Libuše Vojtková: Poprvé v životě zažívám pocit vlastního domova číst článek

Rodina

Tančím, tedy jsem

Britský režisér Stephen Daldry natočil před sedmnácti lety sociální drama Billy Elliot. Vnitřně subtilní Billy vyrůstá se svým otcem, bratrem a babičkou. Billy chodí na hodiny boxu, protože si to přeje jeho machistický otec. Jednoho dne si ale všimne, že v tělocvičně vedle boxu tančí budoucí primabaleríny. Billy, očarovaný ladností baletních pohybů, okamžitě propadne tanečnímu kouzlu.

Touha po baletu je tak silná, že se domluví s učitelkou, aby ho zařadila mezi dívky. Po krátké době Billy objeví nový svět a paní učitelka jeho nesmírný talent. I přes velké protesty a prvotní nesouhlas svého otce se po čase dostane na prestižní londýnskou baletní školu a zažívá své první velké úspěchy i satisfakci. A jeho otec pocítí navzdory svým snům o vlastním dítěti jistou hrdost.

Kolik takových nepřiznaných Billy Elliotů mezi námi žije? Kolik otců zakazuje svým synům vozit kočárek s panenkou a kolik matek vynervovaných z homofobních partnerů odmítá svým klukům koupit fialové triko s malou mořskou vílou a raději jim podstrkuje to tmavě modré se Spider-manem? Přála bych všem něžným a citlivým klukům, aby jejich okolí dokázalo překročit vlastní stín.