reklama
 

Libuše Vojtková: Poprvé v životě zažívám pocit vlastního domova

Klame tělem a také holčičím úsměvem. To, že dokáže být plná života, překvapivě pragmatická, ale i citlivá zároveň, mi předvedla v našem rozhovoru hned několikrát. Jaký je životní příběh tanečnice z malého města a skromných poměrů, které se splnilo mnoho snů a pár z nich ji pak téměř srazilo na kolena?

Foto: Profimedia.cz

Pochází ze Žďáru nad Sázavou, ale ve čtrnácti letech se přesunula do Prahy za svou první velkou láskou: tancem. Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka obor scénický tanec a brzy se mu začala věnovat profesionálně. 

Jak jste přišla k tanci?

Věnovala jsem se mu od malinka. Pamatuju si, jak jsme měly skákat přes bačkůrky, když byli tenkrát ve školce vybírat holčičky na tancování. Předtím jsem čuchla k moderní gymnastice, ale musela jsem si vybrat. K tomu všemu jsem dělala ještě závodně ping pong, ale to byl spíš tátův sen. Chtěl z nás se ségrou mít sportovkyně.
 
Rodiče jsou z oboru?

Ne. V naší rodině se nikdo v umělecké branži nepohybuje. Jsem jediná černá ovce rodiny. Naši pochází z Brna a přestěhovali se do Žďáru za prací. To byla ta doba, kdy se dávala práce a byt k tomu. Maminka byla obraběčka kovů a táta slévač, takže oba dělali těžkou fyzickou práci. 
 
A co pak říkali na to, když jste ve čtrnácti odešla rovnou do Prahy? 

Byli rádi, že jdu za svým snem, a podporovali mě, i když se o mě museli strašně bát. Začátky byly těžké. Na internátu byl jeden telefon na patře a všichni jsme čekali na ty "své" telefonáty od rodičů. To jsem pak do telefonu brečela strašně. A máma mi vždycky řekla: ”Dobře, skončíš, vrátíš se a půjdeš sem na zdravotní sestřičku”, na což jsem vždycky měla rezolutní odpověď, že ne. Ta síla vášně věnovat se tanci byla větší než stres z Prahy.
 
Jak jste to řešili finančně, sháněla jste si při studiu brigády?

Ano. Nebyli jsme zámožná rodina, takže jsem od prváku chodila na různé brigády. Měla jsem od rodičů dvě stě korun na týden, když jsem se otrkala a zjistila, co kde je, dělala jsem všechno možné: balila jsem v noci noviny, prací prášky do igelitu k časopisům a podobně. V šestnácti jsem hostovala ve Stavovském divadle, kde jsem tancovala v inscenaci Mnoho povyku pro nic. To bylo fajn. Dostala jsem se do divadla a poznala tam spoustu herců, kteří už dneska bohužel nežijí. Nejlepší brigáda byla pro bratry Cabany. To mě bavilo hodně. Po škole jsem udělala konkurz do Rebelů Filipa Renče. To byla moje první velká zkušenost s filmem a kamerou. Díky téhle nabídce se to zase nabalilo dál. Tenkrát na choreografickou zkoušku Rebelů přišel asistent choreografie z muzikálu Monte Christo, chyběly jim dvě tanečnice. Vybral si mě a kamarádku. A od té doby jsem se vezla v muzikálech.

Takže jste si splnila sen. Kam až jste to v tanci chtěla dotáhnout?

Ano. Tancovala jsem v krásných muzikálech, nejvíc jsem si přála tancovat v Draculovi a i to se mi splnilo.

Co rodiče? Jak vnímali vaše začátky?

Byli na mě hrdí. Moc rádi jezdili na představení. I táta přiznal, že to je nakonec asi lepší než ping pong. Měli o mě hlavně strach, aby mě to nesmetlo nějakým špatným směrem. Tím, že nebyly mobily, tak jsem nebyla tak pod kontrolou. Tehdy o mně věděli jen to, co jsem ji řekla.
 
Jak brali medializaci vašeho soukromého života?

Žili na malém městě, takže to úplně jednoduché neměli. Když jsem se v jednadvaceti vdávala za Dana Hůlku, tak to byl šok. Naši to ale samozřejmě věděli. Asi nejhůř snášeli období rozvodu s Pepou. V bulvárech to má tu posloupnost, že jeden den vyjde, že on někoho má, druhý den, že ona někoho má. Pak to otočí všemi směry, dokud se to téma prodává. Já jsem se za ty roky naučila to neřešit. Není nic staršího než včerejší noviny. 
 
Jak dlouho jste spolu s Danielem Hůlkou byli?

Dva roky. Brali jme se po třech měsících známosti. Byla to euforie jak blázen. V té době jsem si prožívala pohádku. Brali jsme se v kostele. Dan musel kvůli mně přestoupit na jinou víru a byl i u zpovědi. Opravdu jsme se v té době milovali a byla to svatba z lásky. Zažili jsme spolu spoustu hezkých věcí, hodně jsme toho spolu procestovali. Tohle hezké období trvalo asi půl roku. Potom jsem začala zjišťovat nevěry a různé lži. Myslím, že jsem si nemohla najít lepšího školitele. V některých věcech jsem byla opravdu hloupá. Dlouho jsme se k sobě vraceli a trvalo nám, než jsme od sebe odešli nadobro. Ale nechtěla jsem být jednou z mnoha, i když to byl "Pán démonů".
 
Po rozvodu pokračoval váš život jak?

V podstatě normálně, jen s nálepkou rozvedená. Tím, že jsme spolu neměli dítě, nás už nic nespojovalo. V té době jsem už tancovala v Divadle Broadway, kde jsem potkala spoustu přátel, a někteří z nich mi zůstali dodnes, třeba jako Monika Absolonová. 
 
Kdy začala láska s vaším druhým budoucím manželem?

Potkali jsme se při zkoušení Třech mušketýrů. Dva roky jsme spolu chodili a pak jsme se brali, pak jsme měli malýho... Dohromady jsme spolu byli asi čtyři roky. Rozcházeli jsme se, když malému byly tři měsíce. 
 
Důvod vašeho rozchodu je všeobecně známý. Váš exmanžel se zamiloval do vaší nejlepší kamarádky. Co prožívá žena, která má doma tříměsíční miminko a otec jejího dítěte jí řekne, že od ní odchází s její nejlepší kamarádkou a ještě je to celé korunováno mediální smrští?

Bylo nám spolu hezky. Pak jsem otěhotněla a u něj se asi něco změnilo. Těhotenství pro mě nebylo jednoduché, pak jsem si ještě prošla poporodním blues. A ještě informace, že odchází? To bylo hodně blbé. Řekl mi to asi dva měsíce po porodu. Kdyby mi to řekl v šestinedělí, tak možná někde visím. 

Nic jste netušila? Nemáte už trochu na tyhle věci vycvičené radary?

Ano, tušila. Mám Danovu školu. Věděla jsem, že mi Pepa pokukuje po kamarádce. No a dva dny po Vánocích mi řekl, že už mě nemiluje tak, jak potřebuje, ale nikdo třetí v tom není.
 
Bylo to o to těžší, že vás opustil kvůli vám blízké osobě?

Určitě. Ale odešel, protože v tom vztahu nebyl šťastný. Kdyby se příležitosti nechytla tahle, chytla by se jiná. To, že se dva lidi rozejdou, to je i pochopitelné a už jsem to v životě zažila několikrát. Když pak máte spolu dítě, je to zase jiné, těžší, jste spolu navždycky propojeni. My jsme si kdysi s Pepou říkali, že když by se něco takového stalo, že jeden druhého přestane milovat, tak si to řekneme. Pro mě bylo mnohem těžší přijmout fakt, že dva lidi, kteří mi byli nejblíž, se spojili a já zůstala sama. To byla ta největší bezmoc. Když se vám něco stane, jdete za nejlepší kamarádkou se vypovídat a najednou nemáte ani toho člověka. Ta bolest se nedá předat, to se musí přežít.
 
Co vás drželo tehdy nad vodou?

Zachránil mě Matýsek. Pak čas, rodina, Monča Absolonová a další přátelé. Ukočírovala jsem to, ale následky to i po čase mělo.
 
Následky jakého rázu?

Psychického.
 
Jak jste pak fungovala?

Našla jsem si bydlení v Říčanech, protože tam byli moji rodiče, které jsme se sestrou přestěhovaly ze Žďáru blíž k nám. Moc mi pomáhali a já se snažila postavit na vlastní nohy. Po půl roce od porodu jsem se vrátila do divadla, kde jsem seděla v šatně vedle exkamarádky. Potřebovala jsem vydělávat a taky být mezi lidmi, abych doma nezblbla.
 
Jak váš vztah s druhým exmanželem vnímáte dnes?

Jsem ráda, že už vedle něj nejsem. Chyběla nám komunikace. Ale ten vztah nebyl zbytečný: narodil se z něj bezvadný kluk, díky němuž jsem šťastná.
 
Péči o syna máte nastavenou jak?

Máťa je v mé péči a tátovi ho dávám po dohodě. Matýsek ho má rád. Chodí se dívat na jeho koncerty, zná všechny jeho písničky. Je to táta, ale takový, který ho nevychovává. A já jsem za to po letech vlastně ráda. Protože Pepa mi do ničeho nemluvil, nikdy mě za nic ve výchově nekritizoval. Nemáme spolu žádný problém. Alimenty na Matýska platí, což jsem ráda. Protože matka, když zůstane s dítětem sama a ještě je v permanentním stresu, že nemá peníze, to je potom velký průšvih. Pepa se o nás postaral. Nemluvíme o sobě navzájem špatně, což je taky důležité. 

Jaké má Matýsek vztahy se svými nevlastními sourozenci?

S Áďou (syn Pepy a Jovany Vojtkových) se mají rádi. Matýsek je Áďův velký brácha a Vali od Sabiny Laurinové je Matýskova starší ségra, kterou obdivuje. Vztahy dětí jsou krásné, což mě hřeje u srdce. Mají sebe navzájem, až my dospělí tady nebudeme.
 
Váš syn onemocněl ve čtyřech letech cukrovkou. Máte tuto nemoc v rodině?

Vůbec. Doktoři říkají, že je to problém chromozomů. Máťa byl čtyři roky šťastné dítě. Pak začal mít hroznou žízeň, hubl, i když jedl dost, a začal být strašně unavený. Měli jsme jet na dovolenou, a já s ním šla ještě předtím k paní doktorce, vzala mu moč, řekla, že je trochu zvýšený cukr, ale není to nic hrozného. Na dovolené už mu bylo špatně, když jsme se vrátili, šla jsem za paní doktorkou znovu. Vzala Máťovi krev a zjistilo se, že i v ní má zvýšený cukr. Prý se ale nemám stresovat, akorát až někdy půjdu kolem diabetologie, ať se zastavíme na podrobnější testy. Hned jsem volala Móně (Monika Absolonová, pozn. red.), jestli nějakého odborníka nezná. Zavolala panu doktoru Bočkovi do Motola a ten nás zachránil. Hned jsme jeli do nemocnice a už jsme se z ní nedostali. Stačilo, aby Máťa vyplázl jazyk na paní doktorku, a bylo jim všechno jasné bez jakýchkoliv testů. Když jsme přijeli do nemocnice, měl šestkrát znásobenou normální hladinu cukru, takže byl těsně před kolapsem. 
 
Jak jste se s takovou celoživotní nemocí všichni poprali?

Trvalo mi tři týdny, než jsem přestala brečet. Máťa byl zlatý. Statečný, paradoxně mě uklidňoval tím, jak byl pozitivní. Nejtěžší na tom všem bylo a je i dnes mu vysvětlit, že to má napořád. Když mi řekli, že mu budu muset čtyřikrát denně aplikovat inzulin, tak se mi udělalo zle, protože mám fobie z jehel a injekcí. Sice inzulinové pero je jen pero, ale i tam jehlu vidíte. A oni vás to v nemocnici učí na normálních stříkačkách, abyste uměli injekci aplikovat i v případě, když nebudete mít pero po ruce. Pepa se tím trápil hodně. Kdyby mohl, dal by asi všechny peníze na to, aby se Máťa vyléčil. A myslím, že mu dochází, že ten každodenní život nemám jako matka nemocného dítěte jednoduchý. A Matýsek už vůbec ne. 

Jaký máte režim? Není dítě nemocné cukrovkou kvůli léčbě permanentně vyrušováno z nějaké činnosti, do které se zabere?

Je. Šestkrát denně si píchá do prstu a čtyřikrát denně do těla. Od šesti a půl let už si všechno dělá sám. Když mě v nemocnici tehdy učili aplikovat inzulin, bylo to peklo. Pořád jsem to píchání oddalovala a pak mi doktoři řekli, že dokud mě to nenaučí, neodejdeme ani jeden domů. Tak jsem se překonala, a když přišlo na první píchnutí, tak Máťa seděl a v těch čtyřech letech říká: “Mami, nechceš to radši nechat na sestřičku?” a pak mě při tom vpichu podporoval “To zvládneš!” Byl bezvadný. Hrozně mi to ulehčil. 
 
Jaké máte povinnosti vy?

Je jich dost. Mimojiné každou neděli večer musím napsat gramáže jídelníčku, který budou mít ve škole, na celý příští týden. Naštěstí má ve škole fajn kuchařky, takže ho kontrolují, jestli všechno dojedl a jestli je všechno, jak má být. Jinak jsem já nebo babička pořád s ním. Protože musí být pod kontrolou. Tohle léto jede poprvé na dia tábor, kde bude sám čtrnáct dní. Jsem zvědavá, kdo z nás dvou to zvládne líp.

Čím se teď živíte?

Dělám kosmetičku a hrozně mě to baví. Je to čistá práce, při které se zavřete a v klidu pracujete. Vidím hned výsledek, klientka je spokojená a to mě naplňuje. Pak je to taky časově flexibilní práce, takže si ji můžu uzpůsobit, jak potřebuju kvůli synovi. 
 
Tancování a divadelní prostředí vám nechybí?

Vůbec. Když z toho prostředí vylezete, tak se na to díváte jinýma očima a vidíte, že na tom světě není nic, o co by člověk vlastně stál. 

Když se vrátíme k vašim partnerským vztahům. Vy se toho nebojíte. Nikdy dlouho nebýváte sama. Kdy jste potkala "pana Božského"?

Nemůžete být doma zavřená, protože je to váš život. Tím, že chlap odejde, tak nic nekončí. Vždycky jsem všemu nechávala volný průběh a nehledala jsem hned životního partnera. I tak mi ty krátké vztahy, které jsem po druhém manželství měla, pomohly: nebyla jsem sama, někdo mě pohladil, zajímal se o mě. A Zdeňka jsem vlastně potkala po osmi letech. On je úplný zázrak.

Kde jste takový zázrak potkala?

Byla to šílená náhoda. Na jedné oslavě narozenin, na kterou se mi vůbec nechtělo. 
 
Asi to nebude ten věčně nepolapitelný charismatický "bad boy", ale normální "obyčejný" chlap pro život?

Charisma mu rozhodně nechybí. Zdeněk je hrozně vstřícný, hodný, srdečný gentleman. Poprvé v životě se mi stalo, že jsem s někým necelý rok a nic mi na něm nevadí. Najednou oceňuju úplně jiné věci než předtím. A je toho tolik, proč ho miluju víc a víc. Potkala jsem chlapa, který má na Máťu hrozně dobrý vliv.  A najednou ze mě spadly všechny strachy a užívám si rodinný život.

Vloupání na přehlídkové molo. Pařížskou komičku vykázala až Gigi Hadid | Video: Reuters/AP
reklama
reklama
reklama