Miluji rozvedeného muže, ale jeho děti mě nesnáší
Nelehká situace – jste zamilovaná po uši, láska kvete, ale jeho děti z předchozího manželství vám nemůžou přijít na jméno. Co s tím?
Na téma tohoto článku mě přivedlo jedno nedělní odpoledne v dětské herničce. Vedle u stolu seděla krásná upravená zrzka, zjevně po uši zamilovaná do muže po své pravici, a on byl evidentně naprosto unesen také.
Horší to bylo s jejich dětmi, obě komunikovaly jen s tátou. Holčička maminku ignorovala, chlapeček ji dokonce odstrkoval a jednou ji kousl, když mu chtěla upravit oblečení. Pak mi došlo, jak se věci mají, a nenápadně odposlouchaný hovor od vedlejšího stolu mi to potvrdil - kráska byla "macecha", urputně se snažící zalíbit dětem svého vyvoleného.
Marná lásky snaha
Právě na urputné snažení bychom měli podle psychologů zapomenout. A dává to smysl. Lásku dětí si - naštěstí - nekoupíte. Hmotnými dárky si můžete na chvíli získat jejich pozornost a přízeň, ale pokud čekáte, že vás budou mít raději, protože dostaly novou počítačovou hru nebo mobil, zapomeňte. Klíč k dětské psychice neexistuje a to je samozřejmě pro ženy, které většinou samy děti ještě nemají, oříšek.
Myslím, že základem je takové to buddhistické neusilování. Dejte dětem prostor, aby vás poznaly, chovejte se k nim hezky, ale nenásilně. Nikdy se "nemontujte" mezi ně a tátu, protože to by vám mohlo zlomit vaz, a stejně tak se "nespolčujte" proti tátovi, ve stylu - "Narvu tě čokoládou, ale tátovi to neřekneme…" - nemá to totiž cenu. Jednak se to táta dozví a za další - jestli čekáte, že "spiklenci" táhnou za jeden provaz, zapomeňte.
Asi nejlépe celou situaci ilustruje mail čtenářky Marušky: "Radka jsem poznala v práci a úplně se do něj zbláznila. Všechno klapalo na jedničku s hvězdičkou. Než jsem poznala jeho děti. Nesnášely mě od prvního okamžiku. Mladší Honza se se mnou nebavil, ale horší byla starší Eliška, která předstírala, že budeme kamarádky, ale pak mě vždycky před Radkem shodila. Po půlroce občasných víkendů s dětmi to mezi námi začalo vypadat na rozchod. Jako malá jsem chodila za přítelem a "žalovala" na jeho děti, co mi zase provedly. A jeho už to začalo zmáhat. Pak mi kamarádka řekla, ať se sama nechovám jako dítě a uvědomím si, že se ti dva prostě bojí, že jim navždy odvedu tátu, a vlastně se mnou bojují o přízeň. A že když to prostě přestanu řešit, bude to ok. A tak jsem udělala dva kroky zpátky a neřešila. Do pár měsíců se všechno upravilo. Dnes je to dva roky a s dětmi vycházím skvěle."
Děti se bojí, vy nemusíte
V Maruščině mailu je asi vypsané vše důležité. Děti se bojí, že přijdou o rodiče, že dá přednost nové lásce a na ně zapomene. V jejich světě věci vidí tímhle způsobem, ale vy už jste velká… Je důležité uvědomit si, že nebojujete, děti nejsou konkurenti v lásce, oni potřebují rodičovskou lásku, vy tu "druhou". Je to někdy těžké, protože se chovají tak, že by po nich člověk nejraději skočil, ale to je jen obranný mechanismus.
Snažte se jim dát prostor. Dejte najevo zájem, ale nevnucujte se. Rozsáhlé hovory rozvíjejte, až když samy začnou. Situaci samozřejmě nezlehčí, pokud jim maminka doma říká, že táta je opustil a vy jim ho chcete "vyfouknout". Ale i tahle situace se časem zklidní, pokud dáte všemu čas a prostor. Je také dobré někdy vyklidit pole, nechat je třeba celý víkend s tátou o samotě. Vy budete mít čas na své věci a děti zase pocit, že mají svého tátu jen pro sebe.
Láska za to stojí
Vztahy jsou složité a ty s exmanželkami a dětmi z předchozích vztahů patří mezi ty nejnáročnější. Na druhou stranu, pokud jste po letech hledání našla muže, který za to stojí, vyplatí se vám zatnout zuby a vytrvat, dokud se situace nezklidní. Jinak byste mohla o lásku přijít.
"Nezvládla jsem to, vždycky jsem se nechala zatáhnout to nějaké hádky, stěžovala si na kluka příteli. Prostě tomu pětiletému dítěti se podařilo mě během roku vyšachovat ze hry. Dnes vím, že jsem to pokazila já, kluk měl strach, že mu vyfouknu tátu, a já, místo abych se k situaci postavila s odstupem, tak jsem se také chovala jako pětiletá. Takže mě to stálo vztah s chlapem, kterého stále miluji, ale vím, že u něj už šanci nemám," napsala mi Bára. Na jejím příkladu je vidět, že vybrat si nesprávný přístup je první krok k rozchodu. A upřímně, přesně tak by to mělo být. Děti se nemůžou bránit, tak jako my, a proto používají, někdy bolestivé, dětské zbraně. Jejich rodič je ale povinen stát za nimi a dát jim přednost před vámi - čemuž by samozřejmě měla předcházet snaha dát všechno do pořádku. A pokud by náhodou dal přednost vám před svými dětmi, utíkejte. Protože si představte, že byste se někdy v podobné situaci ocitla vy a vaše dítě, stála byste potom o takového muže, tátu?
