Manželství, nebo smlouva na pět let?
Manželství v Česku trvá 12 let. Tedy to průměrné. Rozvodovost se blíží padesáti procentům! Je to vůbec možné? Blíží se tedy definitivní rozvrat rodiny a tradičních partnerských hodnot? A do toho všeho vtrhla na svět „generace singles". Budeme za pár let světem atomizovaných singlů? Bude vůbec někdo rodit, natož vychovávat děti?
Manželství v Česku trvá 12 let. Tedy to průměrné. Rozvodovost se blíží padesáti procentům! Je to vůbec možné? Blíží se tedy definitivní rozvrat rodiny a tradičních partnerských hodnot? A do toho všeho vtrhla na svět „generace singles". Budeme za pár let světem atomizovaných singlů? Bude vůbec někdo rodit, natož vychovávat děti?
Žádné manželství na doživotí! Hezky pěkně pět let a pak se uvidí. Budeš sekat latinu? Prodloužíme smlouvu! Jinak máš smůlu… Jak by se Vám tenhle model líbil? Když prozradím, že tento model navrhl slavný švédský scénárista a režisér Ingmar Bergman ústy jedné své filmové postavy, znalí si už možná vzpomenou, že se tento ojedinělý filmový tvůrce sám rozvedl hned čtyřikrát!
Ještě to není tak strašné!
Tři ze čtyř dětí, které opouštějí základní školu, mají doma tatínka i maminku. Jak to jde dohromady s padesátiprocentní rozvodovostí? „Není to tak zlé," tvrdí psycholog a manželský poradce PhDr. Petr Šmolka, „statistici srovnávají počet svateb a rozvodů v kalendářním roce a lidé se dnes prostě jen vdávají a žení méně, což neznamená, že z větší části nežijí párově. Pak to jen statisticky vypadá, že se více rozvádíme." Jistě to nemění nic na smutném faktu, že patříme ke státům s největší rozvodovostí v Evropě, jistě tento negativní jev nemůžeme bagatelizovat. Ale není ještě zase tak zle, jak to na první pohled vypadá.
Krize manželství trvá 150 let. A manželství žije dál.
Ano, již druhé století se hovoří o krizi manželství a rodiny. Ve skutečnosti je manželství a rodina stále nejpreferovanější způsob soužití. A jistě bude i nadále. Emancipace přinesla ženám volební právo a ekonomickou nezávislost. Rubem této mince je rozpad tradičního, po dlouhá staletí neměnného patriarchálního způsobu soužití ve stylu otec živitel, matka rodička a hospodyně. A tak trochu si s tím dodnes mnozí nevíme rady.
Mužům ubylo nezastupitelných mužských rolí a do těch ženských se jim nechce. Ženy, vykonávající stále náročnější povolání, ale nemohou být současně dokonalé, profesionální hospodyně. Mnozí muži se bojí úspěšných, samostatných žen. A tyto ženy se už nebojí - být samy. Dnes již nenosí rozvedená či samostatně žijící žena žádný cejch, ve většině případů se dokáže sama postarat o sebe i o děti. A co se ještě za těch 150 let změnilo? Přestali jsme se bát boha. V převážně ateisticky smýšlejícím Česku se již nelze spolehnout na to, co stále ještě drží rozvodovost v jiných, převážně jihoevropských zemích s převahou věřící katolické populace na polovičních číslech. Tam totiž ještě pořád platí „Co bůh spojil, ani smrt nerozdělí".
„Singles" nejsou novým lidským druhem!
Jakkoli se to může mnohdy jevit z novinových titulků jako katastrofický scénář, generace lidí, kteří se nehrnou do vztahů a manželství, není generací těch, kteří chtějí žít a zemřít sami. Za mých studentských let měla snad polovina spolužaček na promoci těhotenské šaty. Dnes je to jinak. Mladí lidé prostě jen do trvalých svazků nespěchají. Mají pro to dva hlavní důvody. Tomu prvnímu říkají odborníci post-adolescence. Je to prostě chuť prodloužit si „dětství", nepřijímat partnerské a rodičovské závazky, ale zároveň využívat všech výhod ekonomické samostatnosti ke studiu, cestování a realizaci dalších zálib. Dalším důvodem je to, že současná globální ekonomika si žádá časově i místně flexibilní pracovní sílu. A takovou silou je daleko spíše svobodný mladý člověk než manžel a rodič. Důležitý start pracovní kariéry si dnešní mladí lidé nechtějí ohrozit, v tom se chovají možná zodpovědněji než generace jejich rodičů.
Škarohlídům pak ještě mohu posloužit výsledkem jednoduchého výzkumu, který nedávno proběhl v posledních ročnících amerických univerzit. Drtivá většina těch mladých singlů, kteří jsou rozhodnuti po určitou dobu nevstupovat natvrdo do partnerských svazků a neplodit děti, má následující plán: Užít si, nastartovat pracovní kariéru, ale do pěti let vstoupit do manželství. Dramaticky popisovaný fenomén „singles" tedy rozhodně nepřináší žádný nový lidský druh a je daleko spíše mýtickou představou či sociální konstrukcí než ohrožením institutu manželství a rodiny.
A jak to vidíte Vy? Jste ve věci institutu manželství a rodiny pesimisté, nebo optimisté? Napište mi o tom do diskuze!
