"Když budeš zlobit, dám tě čertovi." Tohle svému dítěti neříkejte, radí odborníci
Pátý prosinec si mnoho rodin spojuje s mikulášskou tradicí, rozdáváním sladkostí i odplatou za zlobení během celého roku. Větu: "Když budeš zlobit, odnese si tě čert" si během uplynulých generací vyslechli snad všichni. Podle odborníků však strašení pekelníkem, který je odnese rodičům, v dětech může zanechat hluboké šrámy na duši, zasít v nich pocity strachu a nejistoty.
Tradice mikulášské nadílky vznikla na základě životního příběhu svatého Mikuláše, který mimo jiné obdarovával potřebné. Postupem času se svátek vyvinul v koledování před dobrosrdečným mužem s bílým plnovousem, nadpozemským andělem a hrůzu nahánějícím čertem. Právě maskování a dojem, že neznámí lidé vědí všechno o dítěti a mohou jej unést od rodičů, je podle oslovených odborníků pro děti nesmírně děsivé.
"Masky jsou dnes stále strašlivější, a když se přidá alkohol a ještě úmyslné strašení, je to na pováženou," říká psycholožka Tatjana Kopřivová, spoluautorka přístupu Respektovat a být respektován. Nejhůře snáší strašení čertem nejmenší děti. Ty starší už podle psychoterapeuta Adama Suchého přijímají nadpřirozenou bytost s rezervou a nadhledem.
Děti při vyhrožování zažívají muka
Rodičovské vyhrožování nadpřirozenými bytostmi a strašení potomků jsou podle oslovených odborníků nejhorší výchovné metody. Vedou nejen k zpřetrhání vzájemné důvěry mezi rodičem a dítětem, ale mohou jim způsobit také celoživotní trauma. Navíc poukazují na to, že rodiče výchovu nezvládají.
"Mikuláš i s čertem jsou v pořádku, ale určitě ne v pozici autority, která hodnotí dětské chování a trestá ho, tedy ne jako prostředek k vydírání, manipulaci a vynuceným slibům," říká dětská psycholožka a speciální pedagožka PhDr. Eva Šimotová.
Děti při jakémkoliv vyhrožování totiž zažívají muka. "Rodič, tedy ten, který by měl pečovat o pocit bezpečí, najednou vytváří atmosféru napětí a strachu. Je tím také popřena jedna ze základních dětských a obecně lidských potřeb, a to bezpodmínečné přijetí - tedy že si lásku nemusí nijak zasloužit," vysvětluje Šimotová.
Strašení a vyhrožování mohou v konečném důsledku způsobovat dětem problémy s řečí, úzkosti i regres ve vývoji. "Trauma může být někdy celoživotní. A pak je to ohrožení zmíněného vztahu v rodině. Dítě je postaveno do situace, kdy nad ním rodič nedrží ochrannou ruku, ale naopak se k celé záležitosti staví dost chladně a lhostejně. Ztrácí základní pocit bezpečí, který je důležitý pro zdravý dětský vývoj. Důvěra mezi dítětem a rodičem je zpřetrhaná, vzájemná pouta praskají," dodává dětská psycholožka.
Život ve strachu vede k úzkostem
Kvůli strachu jsou nejen děti, ale i dospělí snadněji manipulovatelní a ovladatelní. "Když se nad dítětem příliš často vznáší hrozba trestu, navíc neuchopitelného a nepřirozeného, a když žije ve strachu, vede to k tomu, že se z něj stane úzkostný člověk se slabým sebevědomím. Nebude dělat věci z přesvědčení, že je to tak správně, ale bude se vyhýbat věcem ze strachu, aby 'se něco nestalo'. Dá se tak 'vyrobit' silná celoživotní kletba," tvrdí psychoterapeut Adam Suchý.
Psycholog Martin Hofman vzpomíná na velmi nepovedenou mikulášskou nadílku, kterou zažil během své praxe v dětském domově. "Vtrhli tam čerti, kteří to spíš dělali pro sebe, aby se vybili a vyblbli, dali dítě do pytle a odnášeli ho pryč. Představte si to z pozice dítěte, které má v sobě přirozené dětské strachy a někdy i velké trauma jako v tomto případě, kdy přišlo o rodinu. A to dítě skutečně v tu chvíli věří, že ho nesou čerti do pekla. No a tak se strachy počůralo a pokakalo. To určitě není zážitek, který vás posílí, ale spíš poškodí," vypráví.
Podle Hofmana je proto vždy nesmírně důležitá přiměřenost. "Můžeme se s dětmi třeba bavit o tom, že jsme se taky báli, že je normální a třeba i zdravé se někdy něčeho bát. Dále je třeba vysvětlit, jak tomu strachu čelit a co to je respekt. Ale nemusím mu vyhrožovat a manipulovat dítě strachem, nebo se chovat až sadisticky," dodává.
Přiměřená mikulášská tradice je v pořádku
Mikulášská tradice podle manželů Pavla a Tatjany Kopřivových z iniciativy respektujícího rodičovství může vypadat jinak, aniž by se při ní dítě strachovalo.
"Mikulášská trojice netrestá, neodměňuje, nehodnotí, nenálepkuje, nechválí ani nekárá. Zato si povídá s dětmi, co se komu daří, co se kdo naučil nového. Zazpívají si, zahrají a zatancují a dostanou nějaké dobroty. Mikuláš by mohl být spravedlivý, chápající, anděl přátelský, čert dovádějící. Pochopitelně nadílka může být za oknem bez postav. Nebo třeba venku a vede k ní večerní zahradou cestička ze svíček. Lze si s většími dětmi přečíst legendu o Mikuláši, jak dával nepoznán potřebným," uvádí příklady.
Psychoterapeut Suchý zase radí bojácnějším dětem prozradit, že čert je ve skutečnosti převlečený strejda nebo soused. Psycholog Martin Hofman nevidí v mikulášské tradici problém, pokud bude přiměřená. Podle něj totiž generace dnešních dětí a dospívajících potřebuje trénovat vnitřní odolnost.
"Přiměřená míra otužování dává lepší smysl než výchova v bavlnce. Když přijdou čerti, a dítě, ač se jich přirozeně bojí, to zvládne a řekne třeba i básničku. To je cíl, který emočně jako rodič ocením. Duše dítěte je díky tomu silnější, odolnější. Nemusím potomka strašit, zahlcovat ho třeba i pocity viny a znehodnocením, že dostane jen brambory. Jak si pak takový člověk připadá, jaká bude jeho sebeúcta? Řekne si, že je k ničemu,…" tvrdí psycholog.
Když se z výchovy stane boj o moc
Oslovení odborníci potvrzují, že se při své praxi často setkávají s dětmi i dospělými, kteří čelí následkům příliš autoritativní výchovy nebo výchovy strachem. Tyto metody totiž nepatří jen k mikulášské tradici. Řada rodičů často vyhrožuje větami: "Když si neuklidíš hračky, dám je jiným dětem" či "Oblékni si tu čepici, jinak dostaneš na zadek" nebo "Když hned nevypneš ten počítač, vyhodím ho" a podobně.
Psycholožka Eva Šimotová ale upozorňuje na to, že taková rodičovská frustrace může zahnat do kouta samotné rodiče. "Pokud jsou totiž zastánci důslednosti ve výchově, měli by tyto své výhrůžky splnit, což se ale mnoho rodičů zdráhá. Následně cítí ztrátu svojí autority. Obdobně situaci vnímají i děti a mohou mít tendence v podobných situacích testovat rodiče a jejich hranice. Z výchovy se stává spíš 'boj o moc'," vysvětluje.
Podle Adama Suchého je neproblematičtější při "výchovném" vyhrožování manipulace s láskou a blízkostí. "Jako 'okamžitě toho nechej, nebo tě nebudu mít ráda'. Z toho si mimo jiné odnášíme přesvědčení, že když udělám něco, co se tomu druhému nebude líbit, ztratím ho, přijdu o vztah a zůstanu sám," vysvětluje psychoterapeut.
Tyto staré vzorce a vyvolávání strachu v lidech podle Adama Suchého zůstávají. "A někteří dospělí si opravdu dodnes bolestně nesou i ta vánoční traumata, uhlí místo dárku. Na čerta už dávno zapomněli, ale na to, že to rodiče dopustili, nikoli," tvrdí.
Hlavní by měl být respekt
"Výchova postavená převážně na strachu a odměně vytváří lidi poslušné, konformní, závislé na vnější motivaci cukru a biči. Ne lidi sebevědomé, odvážné, osobité. Chybí jim mnohdy vnitřní motivace, smysl věcí a činností, pocit, že je to baví. A to je mnohdy problém třeba ve škole. Učit se, abych nedostal pětku, které se bojím, nebo spíš reakce rodičů, učitelů, pak i své vnitřní. Nebo chci jedničku, abych dostal pochvalu. To ale nestačí, to člověku nedá vnitřní smysl, prožitek, že ho to baví. A pak berou stovky milionů lidí antidepresiva, protože je život nebaví a nenaplňuje," vysvětluje Martin Hofman.
Naopak přirozenou autoritu lze podle Šimotové získat na základě zdravého sebevědomí, skromnosti, pokory, velkorysosti, schopnosti spolupráce a empatie. "Podstatný je jednoznačně respekt, tedy to, že si vážím druhých, ale také sám sebe," dodává.
"Zkuste místo výhružek a zastrašování vyjádřit své pocity. Třeba: 'Vadí mi, že hračky nejsou uklizené!' nebo 'Nelíbí se mi tvoje chování k bráškovi.' Je také vhodné ukázat důsledky chování. Například: 'Místo toho, abychom spolu teď hráli fotbal, musím uklízet ten nepořádek.' Sdělujete tak fakta a svoje pocity, nic, co lze jakkoliv zpochybnit. Je to férová hra, bez toho, že byste se zbavovali osobní zodpovědnosti," uvádí příklady dětská psycholožka.
Fungují také společné dohody, kdy má rodič i dítě stejné pravomoci a podílí se na nalezení řešení. "Dítě dostane prostor pro vlastní návrhy, nese pak také díl zodpovědnosti za splnění dohody," upřesňuje.
"Děti samozřejmě potřebují hranice a řád, ale rozdíl mezi zdravou a nezdravou autoritou je v tom, že té první si vážím a chci s ní být, když mám na výběr, té druhé se bojím a utíkám, když mohu," říká psycholog Martin Hofman.
Video: 13 hříchů rodičovství: Je hodně věcí, které by se dětem dít neměly, říkají Zikmundovi (19. 9. 2022)
