"A kdy mi dáš peníze?" Společné účty partnerů mohou pomoci vztahu, Češi se jim brání
Společný bankovní účet může být prostředek, jak posílit v partnerském vztahu důvěru, nebo naopak způsob, jak ji zneužít. Proč byste neměli vnímat založení sdíleného konta jako krádež svobody a na co byste si měli dát pozor?
Ekonom Vojtěch Sadil si založil společný účet s manželkou výhradně z osobních důvodů. Chtěli tak posílit svůj vztah a být transparentní. Člověk podle něj poté více přemýšlí nad každou útratou a celkově ušetří. Ve svém okolí jsou v tomto rozhodnutí výjimkou a podle koučky vědomých vztahů Evy Andriessen touha zakládat společné účty klesá. Na jednu stranu jsou podle ní vyjádřením obrovské důvěry, na tu druhou mohou způsobit spoustu partnerských problémů. Lektor moderní etikety Daniel Šmíd zase odmítá, že by šlo o „krádež osobní svobody“.
„Z profesního i osobního hlediska vnímám, že o vedení společného konta není takový zájem. Za prvé už není vlastnění většího počtu účtů finančně náročné, za druhé si myslím, že lidé se v něčem tak důležitém, jakou jsou peníze, nechtějí stmelit. Jinými slovy: ‚Co je moje, to je tvoje‘, už moc nefrčí,“ vysvětluje ekonom Sadil, který vyučuje na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.
Máme společný účet, ale také každý svůj vlastní
Pokud chce pár v České republice spravovat jedno konto, má dvě možnosti. V prvním případě se jedna z osob stane majitelem a druhá disponentem. Z právního hlediska je tento vztah ovšem asymetrický, disponent má méně práv. Sadil nicméně uvádí, že se dá tento závazek právně ošetřit tak, aby měl disponent k financím přístup i v případě, pokud se s majitelem něco stane. „Průšvih ale může nastat, když se pár rozhádá. Majitel může zrušit účet bez souhlasu partnera či partnerky,“ dodává Sadil.
Druhou možností je si založit účet, který mohou z právního hlediska rovnocenně vlastnit obě osoby (a nemusí být v manželském svazku). Ten v současnosti nabízí v České republice pouze jedna banka, která uvádí, že spolumajitelský je každý desátý otevřený účet. „Asi o tyto služby není příliš velký zájem, což může vypovídat o jakési nedůvěře mezi páry. Dalším důvodem je také snadné založení nových účtů," míní Sadil.
Finanční nastavení v partnerském vztahu s klienty často rozebírá koučka vědomých vztahů Eva Andriessen. Nejvíce se setkává s modelem, kdy má pár společný účet, kam posílá domluvenou částku, a zároveň má každý své konto. „Mají přehled o svých příjmech, což je základ pro rozvíjení důvěry - ví, jak na tom jsou a co si společně mohou dovolit,“ popisuje Andriessen, která zároveň upozorňuje na negativní zkušenosti ze své praxe.
Žena je na mateřské a muž posílá stále stejnou částku
„Několikrát jsem se setkala se zneužitím této důvěry. Jeden z partnerů ztratí práci, chvíli hledá a pak to vzdá, protože vidí na kontě dostatek peněz. Zatímco má klientka tvrdě pracovala, aby uživila rodinu, její manžel popíjel v restauracích, zval známé na jídlo a doslova rozhazoval její tvrdě vydělané peníze. Skončilo to tím, že si při rozvodu odstěhoval bez jejího souhlasu veškeré zařízení domu, které nakoupila,“ uvádí konkrétní příklad Andriessen.
Společný účet, kam každý z páru posílá určitou částku odpovídající jeho finančním možnostem, nemusí být tak podle Andriessen vždy dobrým řešením. „Často jsem řešila případ, kdy žena zůstane na mateřské a veškeré peníze z rodičovského příspěvku investuje do rodiny. Muž často posílá stále tu stejnou částku. Přitom jeho plat nebo podnikání roste. Ženy se pak cítí frustrované, že nemají žádný přehled o příjmu partnera. Samy vše investují do rodiny a na vlastní potřeby jim toho moc nezbývá,“ uvádí Andriessen, která s manželem sama společný účet nemá, uvádí však, že jsou ve svých příjmech transparentní. „Na větších investicích se vždy domluvíme a běžné věci kupujeme každý dle uvážení a možností. O financích pravidelně mluvíme.“
Společné konto není povinnost, nejde o "krádež svobody"
I když pro některé jedince může být založení společného konta spojeno s pocitem, že je někdo kontroluje či jim bere svobodu, lektor moderní etikety Daniel Šmíd s takovým pohledem nesouhlasí. „V případě, že se partneři nebo manželé dohodnou na společném kontě, kam proudí příjmy z obou zdrojů a jsou viditelné i výdaje každého z nich, jde o výraz velké důvěry. Není to povinnost vyplývající ze sňatku nebo registrovaného partnerství, nemůže se tedy jednat o ‚krádež svobody‘,“ míní Šmíd, který vyzdvihuje i praktičnost takového kroku. „Může jít o ryze praktické rozhodnutí u párů, z nichž jeden má pravidelný příjem ze zaměstnání a druhý nepravidelný, jako honoráře za umělecká vystoupení nebo tantiémy z prodeje knih.“
Jako ve všech aspektech partnerského vztahu, i ve financích podle Andriessen záleží na vzájemné dohodě. „Pokud žena zůstane doma s dětmi, určitě je pro ni příjemnější čerpat ze společného účtu než každý týden či měsíc muži připomínat, aby jí dal nějaké peníze. Pokud také oba ví, jaký mají měsíční rozpočet na útratu, lépe se jim plánují společné investice, koníčky a zábava - jednoduše oba ví, na čem jsou,“ uzavírá.
Mohlo by vás zajímat: Mediátorka: Páry málo bojují o své rodinné impérium, chodí za mnou ve vztahové smrti (22. 12. 2020)
