Napadlo vás někdy, jak snadné je propadnout alkoholu? A jak těžké je si uvědomit, že s ním máte vážný problém, a o co těžší je tenhle problém vyřešit?

Přečtěte si zápisky ženy, která propadla alkoholu, ale hodně dlouhou dobu si nechtěla přiznat, že už je závislá...

Červenec: Nepovedené rande

Sedím v restauraci naproti Petrovi, pohlednému, dobře oblečenému právníkovi. Už celou věčnost si vybírá z jídelního lístku a já začínám být vzteklá. Kromě toho jsem opilá. Jak jinak. Tohle je naše čtvrté rande a já už jsem stihla vypít pár koktejlů. Ještě než jsem šla sem, zastavila jsem se u Aleny a společně jsme vypily láhev vína.

"Jsi v pořádku?" ptá se mě Petr. "Jasně, jenom si chci objednat pití, ale číšník zřejmě hodlá přijít teprve, až si vybereš," odpovídám trochu podrážděně.

Hrozně bych chtěla mít přítele, konečně vážný vztah a většinou si myslím, že bych ho chtěla právě s Petrem. Ale teď najednou vidím jen zbytečného chlápka, který se ani neumí rozhodnout, co chce jíst. Připomínám si všechny jeho chyby, třeba to, že nechal výběr restaurace na mě, takže je to ještě navíc moula, který se nevyzná.

V tu chvíli mě samozřejmě nenapadá, že mi chtěl splnit, co mi na očích viděl, a tak dopustil, abychom místo do hezké restaurace šli do mého oblíbeného baru.

Potom piju, je mi líp, chvíli si povídáme. Potom si on začne stěžovat, že je jeho pizza úplně bez chuti. Ochutnávám a zdá se mi, že chutná stejně jako moje těstoviny. Je mi to jedno, neřeším to. Proč se tím on tak zabývá?

Pohádáme se. Řekne mi, že jsem zase opilá, že mě jinak ještě neviděl, a že už to znovu zkoušet nehodlá. Druhý den ráno zaspím a nepřijdu do práce a pohádám se ještě se šéfem. Strašná kocovina.

Září: Jsem sama

Konečně čas oběda. Beru kolegy a jdeme na oběd. Aspoň na chvíli vypadnu z toho otravného kanclu. Objednávám si jen polívku, na víc nemám peníze. Musím šetřit, poslední dobou jsem pořád bez peněz a vůbec netuším, kam mizí. Napadlo mě, jestli mi je nekrade má otravná spolubydlící - nechávám si totiž kabelku s peněženkou ve společné předsíni.

Povídáme si s kolegy. Je pátek, každý vypráví o plánech na víkend, o tom, co podniknou s rodinou nebo kamarády. Jen já žádný plán nemám. Budu sama. To je můj plán.

Objednávám si dvě deci vína a zkouším odvést řeč jinam. Pomlouváme šéfa, na to se vždycky všichni chytí a vydržíme se tím bavit až do konce polední pauzy. Dám si ještě další dvě deci a chvíli mi je dobře.

Říjen: Nemám práci

Do práce už nechodím. Dala jsem výpověď, šéf nedokázal pochopit, že člověku občas může být špatně. Navíc mě to už stejně nebavilo, spousta práce, málo peněz… (Ve skutečnosti mě vyrazili, protože uklízečka zjistila, že ve staré láhvi od minerálky na mém stole není voda na zalévání květin, ale vodka, a práskla to na mě. Šéf pak přišel s tím, že měl už delší dobu pocit, že ze mě pořád cítí alkohol a že prý tomu odpovídají i moje pracovní výsledky).

Žiju teď z podpory a něco málo mi posílají rodiče. Nejradši bych se odstěhovala, ale teď si to kvůli penězům nemůžu dovolit. Novou práci zatím nemám, v době krize není o nezaměstnané zájem.

Markéta (moje spolubydlící) začíná být nesnesitelná. Pořád se do mě naváží, že prý jsem celé dny doma a v bytě nic neuklidím, naopak je tam čím dál větší nepořádek.

Pak je jí to asi zase líto, přijde za mnou, snaží se se mnou hezky povídat, zkouší mě tahat ven, ale já nechci. Proč bych měla chodit do kina na ty blbosti, anebo do baru na něčí oslavu, když nemám peníze, a tak je mnohem výhodnější koupit si flašku domů?

Skleničku vína místo večeře. Je to i váš případ?

Když se Markéty zeptám, jestli se mnou tedy zůstane doma a dá si se mnou rum s kolou (já mám radši rum, kolu nabízím spíš jí), začne to nanovo. Začne mi vyčítat, že moc piju, že vlastně nedělám nic jiného, než že piju, a ať se na sebe podívám, jak vypadám. Zvedám se k zrcadlu a toho člověka nepoznávám. Já mám přece hezké lesklé vlasy, zářivou pleť, ne tmavé kruhy pod očima, propadlé tváře, šedivozelenou kůži a pupínky… Rozbrečím se.

Jsem na všechno sama, nemám práci, peníze, moje jediná kamarádka, která mi zbyla (asi jen kvůli tomu, že se mnou bydlí), mi připomíná, jak jsem hnusná. Jak se mám o sebe asi starat, když jsem nezaměstnaná? Jsem ráda, že mám na nájem, kde bych asi vzala na kadeřníka a kosmetiku?

Listopad: Zrada

Takový podraz! Tohle bych od Markéty vážně nečekala! Normálně na mě zavolala moje rodiče! Včera ráno se přiřítili k nám do bytu (ona jim dokonce dala klíče!) a spustili čistku ve stylu nacistických vojáků. "Jaktože nejste v práci?" bylo jediné, na co jsem se zmohla.

Prohledali mi celý pokoj a všechny lahve (a zkažené jídlo), které jsem měla tak šikovně zastrkané mezi oblečením nebo za knížkami v knihovně, naházeli na hromadu. Musím uznat, že i mě trochu překvapilo, kolik toho vlastně je.

Ale co mám podle nich asi tak dělat - nemůžu najít práci, tak jsem doma a nudím se… Na jídlo nemám, tak aspoň piju. Je ale pravda, že piju na žízeň, ze zvyku. Málokdy vodu, většinou něco tvrdšího. Chuť mi přijde stejná a po tom druhém se aspoň cítím o trochu líp.

Ale zpět. Naši mě naložili do auta a odvezli do protialkoholní léčebny. Chápete to? Ještě včera jsem absolvovala nějaké připitomělé sezení, kde nikdo nechtěl pochopit, že mi nic není. Že jakmile si najdu práci, budu zase v pohodě. Prostě si teď jen alkoholem krátím čas. Kdybych chtěla, omezím ho, ale zatím k tomu nemám důvod.

Děsivá fakta

• Spotřeba alkoholu v České republice neustále roste. Dnes ho spotřebujeme třikrát tolik než před sedmdesáti lety.
• Každý člověk starší patnácti let u nás vypije průměrně 16 a půl litru čistého alkoholu, přitom světový průměr je jen něco přes šest litrů.
• Počet lidí závislých na alkoholu převyšuje šest set tisíc, ve skutečnosti jich však může být ještě víc. Mezi těžkými alkoholiky přibývá žen, ale i dětí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Tohle všechno s námi provádí alkohol. Sledujte!

Bojím se těhotenství: Budu hnusná a protivná

Chtěla jsem jen zhubnout. Místo toho umírám