reklama
 

Příběh čtenářky: Nechal mě v Itálii bez peněz a zmizel!

Příběh naší čtenářky, která si přála zachovat anonymitu, je především smutný. Zklamání z lásky, šok ze zjištění, s kým doposud žila. Jen si to přečtěte...

Foto: Profimedia.cz

Příběh naší čtenářky, která si přála zachovat anonymitu, je především smutný. Zklamání z lásky, šok ze zjištění, s kým doposud žila. Jen si to přečtěte...

Jako by se to stalo dnes. Byl horký letní den a mé jediné a vysněné každoroční přání bylo spatřit krásu moře omývající písečnou pláž s paprsky slunce. Sen byl nedosažitelný, ale i tak jsem stále doufala, že se jednou vyplní. Toho dne mne navštívil přítel a neočekávaně mě pozval na dovolenou do Itálie. S úžasem a plná radosti jsem toto pozvání přijala.

Pak že se sny neplní!

Znala jsem ho půl roku a plně jsem mu důvěřovala, tak už si jen sbalit. Měli jsme pobyt bez dopravy a stravy. Nakoupila jsem jídlo na potřebnou dobu i všemožné dobroty, na které může přijít po cestě chuť, a dne 30. 7. 2010 jsme autem vyrazili směr Itálie. Po příjezdu na místo (do regionu Lignáno Sabbiadoro) jsme se ubytovali v residenci Cristallo a odpočívali po dlouhé cestě. Pak jsme vyrazili konečně k moři. Všechno bylo dokonalé. Alespoň mně to tak přišlo. Splnil se mi sen. Krása moře se zlatavě písečnou pláží a slunce paprsky se dotýkající moře.

Druhý den a všechny následující byly jiné. Přítel se změnil

Nepoznávala jsem ho. Nechtěl chodit k moři, ležel jen u televize, stále držel v ruce telefon a má přítomnost už nebyla podstatná. Nemluvil se mnou a začínal být zlý. Každý den byl pak už jako přes kopírák a dusno se stupňovalo. Chodila jsem sama na pláž i do města a málokdy jsme vyrazili společně. Dokonce i obyčejná bouře byla další hádkou o to, zda bude pršet či ne.

Snažila jsem se usmiřovat

I přes mou obyčejně nulovou fantazii jsem koupila červené vínko s romantickým podtextem a příteli jsem přednesla nápad na večerní fotografování u moře. Bouřka ustupovala, tak proč ne... Ale ani to nic nezměnilo. Jen polehával, nudil se, sledoval TV a byl strašně nepříjemný.
Nadešel den, kdy jsme měli navštívit zábavní park, o kterém přítel celou cestu mluvil a těšil se na něj. Vkládala jsem do výletu velké naděje a i přes to, že se bojím výšek, jsem překonala sama sebe a šla s ním na pár atrakcí. Vše bylo zas, jak má být. Byl spokojený, smál se a já byla šťastná.

Další den jsem koupila příteli tílko jako poděkování za dovolenou, na kterou mne pozval

Poslední den dovolené navrhl výlet lodí. Vyrazili jsme pěšky podél moře až do přístavu. Po výletu jsme se vraceli do residence, ale přítel se najednou otočil a šel zpátky do přístavu. Já jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti, byla jsem zabraná do sbírání mušlí na pláži. Když se ale dlouho nevracel, vydala jsem se za ním, hledala ho v přístavu, ale nikde nebyl. Vrátila jsem se na místo, kde jsme se naposledy viděli, a čekala, zda přijde. Po necelých dvou hodinách mi bylo vše divné a řekla jsem si, že se zkusím vrátit na pokoj. Po dlouhé a únavné cestě jsem po necelých dvou hodinách konečně dorazila do residence.

Na dveřích pokoje byl zavěšen vzkaz. "Jsem u moře".

Nechápala jsem. Zůstala jsem a čekala. Po jeho příchodu se strhla další hádka. Zesměšňoval mě a byl hrubý. Večer jsem uklízela pokoj, aby byl následující den připraven k předání. Po chvíli jsem zpozorovala, že si přítel začíná balit věci. Nebyla jsem si jista, jestli pojedeme na noc, či až k ránu. Tak jsem se zeptala, jak to naplánoval. Přítel se posadil na postel a jeho slova zněla…"Jedem večer."… a dodal:

"Chci vrátit peníze i s dopravou, jinak tě zpátky do Čech neodvezu."

Nevěděla jsem, jestli blázním, nebo se mi to zdá, vůbec nic jsem nechápala a zmohla jsem se jen na jedinou odpověď: "Žádné peníze ti nevrátím, pozval si mě na dovolenou, a tak to i bude." Přítel si postupně odnášel věci. Nevěděla jsem, co mám dělat. Volala jsem do Čech své sestře a rodičům…

Moje dotazy a snahu o komunikaci buď ignoroval, nebo hrubě a vulgárně odsekával. Neustále opakoval větu o vrácení peněz a jeho agrese se stupňovala. Začínala jsem se ho opravdu bát! Klepaly se mi ruce a srdce tlouklo jak snad nikdy, byl agresivní a běhal sem tam jak pominutý.

Vzala jsem poslední zbytek odvahy a vzpomněla si na slova mé sestry a rodičů "Nehádej se s ním a buď klidná. Hlavně, ať je v pořádku cesta, když bude řídit. Hlavně se vrať v pořádku domů." Řekla jsem tedy klidným hlasem:

"Dáme si kávu, promluvíme si a vyrazíme. Ano?"

Nereagoval. Stále jen běhal sem a tam. Po chvíli hodil klíče na postel a řekl: "Do dvou minut budeš dole, nebo odjíždím". A odešel z pokoje. Popadla jsem rychle kabelku a do ní nastrkala pas, peněženku a telefon, jak mi rodina v telefonátech radila. Prý pro všechny případy. Seběhla jsem schody, dívala se na parkoviště, ale nikde nebyl. Jen rozražená závora...

Volala jsem mu a reakce zněla: "Ujel jsem už sto kilometrů, vracet se nehodlám. Musela bys mi zaplatit vše i s tím, že se vrátím. A protože u sebe nemáš ani korunu, musela bys mi podepsat směnku na místě." Se vším jsem souhlasila, jen ať se vrátí a už jsem doma v bezpečí. Ale na to odpověděl: "Nevrátím se, nemáš ani korunu, už mi nevolej ani nepiš." A položil to. Připadala jsem si jak ve špatném snu, jak v hloupém filmu. S pláčem jsem se vrátila na pokoj a volala všem. Sestra mě ujišťovala, že se určitě vrátí, já ale nepochybovala o opaku. V hlavě jsem měla tisíce myšlenek, jak úzko mi bylo, to se snad nedá popsat. V cizí zemi, bez peněz, bez znalosti jazyka.

Co budu dělat?

Do druhého dne, kdy jsme měli předávat pokoj, jsem musela vymyslet, jak se dostat domů. Lehla jsem si, abych se prospala, ale nešlo to. Ani jsem tehdy nevěděla, že rodina už řeší, jak pro mě přijedou autem.

Druhý den jsem stále neměla tušení, jak se dostanu do Čech. Rodiče každou chvilku volali a ptali se, jestli jsem v pořádku. Zbývalo jen, že si pro mne někdo přijede. Uvažovala jsem dokonce i o tom, že budu kontaktovat ambasádu, pak jsem se ale rozhodla pro agenturu, přes kterou jsme měli zájezd zařízený. Jakousi kancelář měla jen tři kilometry od residence. 

Vydala jsem se tedy na cestu. Byla dlouhá a slunce už pálilo. Zavazadla těžkla. Měla jsem s sebou tři tašky, v nichž zdaleka nebylo jen oblečení, ale také příbory, hrnce a další věci, abychom si mohli na naší pěkné dovolené uvařit. Po cestě jsem pár věcí vyhodila.

Síly mi ubývaly, ale říkala jsem "Už si sakra v životě něco zvládla. To bude dobré!"

Po příchodu do agentury jsem vylíčila, co se stalo. Autobusy do Čech jezdily, ale já neměla ani halíř. Poslední peníze jsem utratila den před tím za dárky, které jsem chtěla vést domů rodině a přátelům. Nakonec jsme se v agentuře domluvili, že dám jako zástavu foťák a v Čechách, kde mě vyzvednou u autobusu rodiče, agentuře cestu zaplatím.

Cesta zpět byla nepopsatelná. I přes únavu a hlad jsem měla skvělý pocit. Už jedu domů!

V Praze na mne čekala rodina. Zaplatili za cestu. Už jsem v bezpečí. Takhle mi svačina od mé maminky (český rohlík se salámem a zelenina) nikdy nechutnala! Po příjezdu domů jsem vystoupila z auta a cítila jsem se jako jiný člověk. Ulice byly tak zvláštní, možná se mi budete smát, ale prožívala jsem neskonalý pocit štěstí, po to všem... Nevím, co se mi chtělo víc, jestli brečet, nebo se smát štěstím.

Bože, já jsem doma!!!

Bydlíme na malém městě, takže sem se nevyhnula zvěstem. Od té doby jsem párkrát zaslechla, že se bývalý přítel různě mezi přáteli chlubil tím, že mě nechal v Itálii. S ročním odstupem už jen na tenhle výlet vzpomínám jako na zkušenost a dívám se na svět jinýma očima. Zklamání z lásky ve mně ale zůstane ještě hodně dlouho. A taky otázka:

Proč zrovna já?
 

Vloupání na přehlídkové molo. Pařížskou komičku vykázala až Gigi Hadid | Video: Reuters/AP
reklama
reklama
reklama