reklama
 

Táňa Pauhofová: Jsme živočišnější a srdečnější než Češi

Přestože se o ní mluví jako o jedné z nejkrásnějších hereček, Táňa Pauhofová po mamince zdědila perfekcionismus, a tak se terpve učí, jak o sobě nepochybovat. Zjistili jsme, jak jí to jde, a jak se to vlastně dělá.

Foto: Avon

Přestože se o ní mluví jako o jedné z nejkrásnějších hereček, Táňa Pauhofová po mamince zdědila perfekcionismus, a tak se teprve učí, jak o sobě nepochybovat. Zjistili jsme, jak jí to jde, a jak se to vlastně dělá.

Kromě toho si s námi tahle milá, drobná a velmi nadaná Slovenka povídala také o tom, proč neustále hraje tak složité charaktery, co ji na tom baví, a došlo dokonce i na úvahy, zda je lepší být patologem či plastickým chirurgem.

Hořící keř, ve kterém hrajete hlavní roli, sklidil obrovský úspěch při předávání Českých lvů. Nebylo vám líto, že vy jste svoji nominaci neproměnila?

Jak by mi to mohlo být líto, když se ukázalo, že nejen mezi diváky, ale i u odborné poroty zvítězil na celé čáře, a potvrdil, že je to opravdu výjimečný projekt. Větší radost z toho, že jsem mohla být jeho součástí, už ani mít nemůžu.

Nejen v Hořícím keři, ale i v dalších filmech a v divadle hrajete náročné role se silným příběhem. Je to náhoda, nebo si je záměrně vybíráte?

Takové věci mě baví nejvíce. Vždycky, když je to výzva, když je tam na čem pracovat, hodně mě to přitahuje. Když mám možnost si vybírat, vždy raději sáhnu po podobné roli. A ta moje chuť plnit takové výzvy potom ty nabídky přitahuje.

Není to psychicky náročné nořit se každou chvíli do jiného těžkého osudu?

Ano, často je to enormně náročné. Na druhou stranu je to pro mě velká škola, i co se osobních věcí týče. Svým způsobem na tom rostu. Učím se s tím pracovat, učím se poznávat sama sebe, objevuju sama sebe a učím se vydržet. Není to vždy růžové, ale ta cesta mě baví.

Několikrát jste už hrála maminku, v Něžných vlnách máte dokonce čtrnáctiletého syna. Kde se doopravdy stanete maminkou?

Nenarodila jsem se s tím, že vím, kdy se chci stát maminkou, ale vím, že toužím mít děti, a že se to stane v ten pravý čas, aniž bych to sama plánovala. V rámci práce musím plánovat tolik, že v osobním životě raději zachovávám spontaneitu a nechávám věcem volný průběh. Spíš se modlím a doufám, aby to všechno šlo hladce, protože když vidím svoje přítelkyně a známé, myslím, že v dnešní době bez problémů otěhotnět a porodit je takový malý zázrak.

Několikrát jste říkala, že vaše maminka je velká perfekcionistka a že jste měla téměř vojenskou výchovu. Jste po ní?

To víte, že jsem ten perfekcionismus podědila. Ale vnímám ho jako dvousečnou zbraň. Na jedné straně je to skvělý motor, který vás žene vpřed, ale na druhé straně člověk sám na sebe plete bič. A vlastně nejen na sebe, ale i na druhé, protože od každého očekává to nejlepší, což není vždy dobré. Takže perfekcionista asi budu navždy, ale snažím se být uvolněnější a benevolentnější a některé věci prostě pustit, uvolnit se, nadechnout se a vydechnout a nelpět na tom, že vše musí být nejlepší. Člověk je potom zbytečně frustrovaný, zklamaný a nemá se moc rád. A jedna z cest, jak se učím mít se ráda, je se na sebe nehněvat a občas si odpustit, když něco není úplně perfektní.

Měla jste ten perfekcionismus vždycky v sobě, nebo byly doby, kdy jste si říkala, že nikdy nebudete jako vaše matka?

Tou výchovou, tím, že jsem byla vedená k tomu, abych cokoli, co dělám, dělala nejlíp, jak dovedu, bylo to ve mně vždy. Jen se střídala ta období, kdy to víc těší a kdy to víc frustruje. Teď jsem v období, kdy se to učím celé uvolnit, a přijmout i druhé bez toho, aniž by všechno dělali, jak nejlíp můžou, protože častokrát se jim nechce. A tak se učím, aby se někdy nechtělo i mně.

Proč myslíte, že jsou teď v Česku tak populární slovenské herečky?

I pro mě je to trochu záhada. Určitě si nemyslím, že by slovenské herečky byly lepší, to ani náhodou, spíš jsme jiné. Slováci jsou živočišnější a srdečnější, tak to možná české tvůrce někdy zaujme. Ale když se u nás na Slovensku točí nějaký film, myslím, že se ještě nestalo, že by v něm nebyli žádní čeští herci. Myslím, že propojení českého a slovenského je v kultuře velmi přínosné.

Žijete střídavě v Praze a v Bratislavě, a tak máte od každého trochu. Co slovenského vám chybí v Praze, a co českého na Slovensku?

Na Slovensku mi chybí český humor a nadhled, a chybí mi tam Cimrman, českou ironii a sarkasmus mám strašně ráda. Na druhou stranu vy jste racionálnější, všechno se u vás odehrává v hlavové části. Slovensko je hloubavější, vážnější, ale emotivnější. Díky bohu, že si nemusím vybírat, protože mix obou těch zemí je velmi prospěšný.

Je pravda, že jste se kdysi chtěla stát plastickým chirurgem?

Ano, lákalo mě soudní lékařství, patologie, nebo plastická chirurgie. Ta mi připadala zajímavá a dobrá proto, že pomáhá lidem splnit jejich sny, ale když vidím, na jakou úroveň se plastická chirurgie dostala dnes, takže kdybych měla možnost se znovu rozhodnout, jdu buď do terénu na soudní lékařství, nebo do té mínus jedničky.

Vy sama byste podstoupila plastickou operaci?

Jsem ve stádiu, kdy přijímám sama sebe takovou, jaká jsem. Rozhodně nic proti plastickým operacím nemám, pokud je to dělané s vkusem a decentně a člověk není výkladní skříní nějaké estetické kliniky. Říká se nikdy neříkej nikdy, uvidíme, kam se dostanu za třicet let, ale zatím nic podobného nevyhledávám, myslím, že se dá stárnout s grácií a že i vrásky mohou být krásné a mají svoje kouzlo. Nehledě na to, že já jako herečka každou malou mimiku a vrásku potřebuji, protože dívat se na sice nádherné, ale skoro nehybné tváře brzy omrzí. Mnohem víc se soustředím na to, abych byla zdravá, protože krása se zdravím souvisí. Nad životosprávou přemýšlím mnohem víc než nad tím, co bych si kam dala píchnout.

Říkala jste, že se učíte mít ráda sama sebe. Vy jste se neměla ráda?

Samozřejmě že ne. Pořád jsem si vyčítala, že nejsem dost dobrá, a tak asi musel přijít ten zlom, kdy se z toho člověk buď zblázní, nebo si uvědomí, že jsou věci, které by na mně mohly být vzácné. A když dokážu obdivovat druhé, proč nedokážu být sama se sebou v nějaké harmonii.A tak jsem se to začala učit. Začala jsem u zdraví, protože jsem se necítila úplně dobře, a zdraví jde s psychikou ruku v ruce. Musela jsem nastoupit na takovouhle cestu, i kvůli tomu, že moje práce je příliš náročná na to, aby se člověk o své duševní zdraví nestaral. Protože pak se může stát, že se z toho jeden i zblázní, a to bych nerada.

Jste tváří dekorativní kosmetiky Avon, prozraďte váš oblíbený trik při líčení?

Jsem velký purista, mám ráda, když je žena přirozená a přirozeně krásná. Už odmalička mi maminka říkala, že pleť musí být v první řadě zdravá, aby dekorativní kosmetika jen podtrhla to, co na té ženě může být pěkné, případně zakryla nějaké nedostatky. Já jsem si zamilovala a asi vždy už budu nosit černou oční linku, výraznou rtěnku, řasenku a korektor pod oči, protože ten dokáže s tváří v jakémkoli stádiu hotové zázraky. Takže když mám tyto čtyři věci, jsem spokojená. Dají se s nimi vykouzlit divy.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Trávíte večery v baru? Teď je IN zůstat doma

Jakub Štáfek: Díky seriálu Ulice si můžu dělat, co chci

Tipy od bylinkářky: Co platí na záda, klouby, zažívání

Náprsenka dokonale kopírující každou křivku. Zendaya ohromila na cenách kritiků | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama