reklama
 

Po dlouhé době samoty jsem opět našla lásku: Příběhy, co nám píšete do redakce

Čas od času nám do redakce posíláte své životní příběhy. Těší nás to a rádi je se souhlasem autora uveřejníme. Tentokrát jsme vybrali křehkou povídku o samotě, emočním strádání a psychickém vypětí, na jehož konci vysvitne naděje.

Foto: iStock

Dagmar byla ženou mnoha tváří. Většinu z nich ovšem ukrývala hluboko pod nánosem nejrůznějších krémů, šminek a více či méně falešných úsměvů. Na své okolí působila poměrně sebejistě, ačkoliv po delším pobytu v její přítomnosti jste získali plíživý pocit, že něco není tak docela v pořádku.

Mírně trhavé pohyby a až extrémní sebekontrola té ženy nepůsobily kompaktně s tím, co říkala a jak sama sebe prezentovala. Nikdo o ní pořádně nic nevěděl. Snad jen to, že je dvakrát rozvedená, má dva dospělé syny a malý sídlištní byt.

Pravda byla taková, že Dagmar žila v neustálém vnitřním napětí. Permanentně se strachovala o živobytí a s dětmi ani bývalými partnery příliš dobře nevycházela. Na soukromý život neměla - a vlastně ani nechtěla mít - čas, protože žila v přesvědčení, že ji partnerství nemůže nikdy zcela naplnit. Po dvou nepříjemných zkušenostech se už nehodlala pouštět do něčeho dalšího. Potřebovala klid najít, nikoliv ho opakovaně ztrácet. 

Karel 

Karel si na Dagmar už nějakou dobu myslel. Bavila ho její legračně neurotická energie a pokaždé ho potěšilo, když se s ní náhodně setkal. Těm náhodám pomáhal co možná nejvíc, někdy i několikrát denně. Za tu dobu už přesně věděl, v kolik Dagmar odchází do práce a kdy se vrací. Kde nakupuje a jakým autobusem zpravidla jezdí. Občas se mu poštěstilo svézt se společně s ní výtahem a sem tam se pokusil o rádoby nenucený úsměv či náznak rozhovoru. Dagmar pokaždé reagovala korektně, nikoliv však srdečně či přirozeně. Karel často přemýšlel, kdo se za její hezkou, i když dosti upjatou tváří doopravdy ukrývá.

Paneláková anonymita

Dagmar si Karla příliš nevšímala. Vnímala ho jen jako jednoho z mnoha anonymních sousedů toho nešťastného panelákového bydlení, kam se po posledním vleklém rozvodu se syny uchýlila. Bydlení v tak anonymním prostředí ji vůbec netěšilo a na jeho úroveň si musela ještě dlouho zvykat. Ačkoliv šlo o byty s regulovaným nájmem, i tak měla na konci měsíce co dělat, aby své finance udržela pod kontrolou. 

Občas zaskočila na výpomoc do místního supermarketu, zvláště v letních měsících, kdy nabírali brigádníky na doplňování zboží. Dělala zkrátka, co mohla, ale život jí připadal těžký a neradostný. V šuplíku nočního stolku schovávala tišící léky a občas si jimi trochu vypomohla. Někdy, za zvláště temných nocí, uronila i nějakou tu slzu, aby alespoň v soukromí dala průchod navenek pečlivě ukrývaným emocím, a druhý den opět vystavila svému okolí neutrální, citově nezabarvenou tvář. 

Nejistota

Karel zneklidněl. Už čtvrtý den Dagmar neviděl. Zdálo se, že vůbec nevychází z bytu. Dokonce si i přivstal, aby nepropásl dřívější autobus, linku číslo 12, kterou Dagmar obyčejně jezdívala do práce. Sám byl v důchodu a čas si organizoval, jak potřeboval. Snažil se hledat v každém okamžiku života nejprve to hezké, a až následně - pokud to vůbec bylo třeba - řešil případné nedostatky. Problémy nenazýval problémy a své okolí často až popuzoval svou stále pohodovou náladou. Nikoho by ale ani ve snu nenapadlo, čím vším si Karel musel projít, aby svůj vnitřní klid našel. 

Po dalším dlouhém dni bez Dagmar, kdy se mu nepodařilo narazit ani na jednoho z jejích synů, se Karel konečně odhodlal k akci. Nevydržel už déle jen tak čekat a s obavou ve svých laskavých očích stanul u Dagmařiných dveří. Odkašlal si, trochu popotáhl a rázně zazvonil. Po krátké pauze zvonění zopakoval. S úlevou zaslechl šramot za dveřmi a cítil na sobě její pohled v kukátku. 

"Copak si přejete, pane Hanáku?" zaznělo trochu ochraptělým hlasem. Dveře ale zůstaly zavřené. 

"Měl jsem o vás trochu strach, paní Mrázková. Dlouho jsem vás neviděl a … tak já jen, jestli jste v pořádku a něco nepotřebujete?"

Karel napjatě postával za dveřmi. Najednou se cítil hloupě a byl by se i vydal zpátky domů, kdyby se najednou neotevřely dveře. Stála v nich pobledlá Dagmar, modré kruhy pod očima a tragicky výraz nevěstily nic dobrého. Pár vteřin na sebe jen tak hleděli, až ho nakonec Dagmar pozvala dál.

Čaj o páté

Uvařila čaj a stále se cítila nesvá. Až bolestivě si uvědomovala nahotu své tváře, kterou tak nerada ukazovala. Nenalíčená si připadala ošklivější než normálně. Sama dosud nechápala, proč vlastně Karlovi otevřela, a teď ho dokonce hostila ve své kuchyni!

Strávili společně příjemné odpoledne. Dagmar se Karlovi svěřila, že se její zdraví za poslední měsíce dosti razantně zhoršilo a snad kvůli nahromaděnému stresu se jí minulý týden udělalo v práci špatně. Dokonce pro ni museli zavolat záchrannou službu. Lékař naštěstí diagnostikoval jen momentální slabost, způsobenou částečně přepracováním a z velké míry i déle trvající psychickou nepohodou. Doporučil pár dní klid na lůžku, procházky a především radost ze života. 

Karel s údivem sledoval, jak Dagmařina dosud plochá tvář získává na plastičnosti a jak příjemně mohou uvolněné emoce dotvarovat obličej. Přestože se evidentně necítila dobře, náhle mu připadala ještě krásnější než dřív.

Jako někdo jiný…

Karel a Dagmar se začali pravidelněji scházet. Občas zašli na dobrou kávu a malý zákusek do místní kavárny, a když si Karel - s jasným záměrem - pořídil štěně jezevčíka, vyráželi na delší společné procházky po okolí. Dagmar se najednou cítila nějak lépe, uvolněněji a podobně na ni pohlíželo i její okolí. Zkrásněla, omládla a její úsměv byl o poznání upřímnější. Jako by se proměnila v někoho úplně jiného, anebo - a možná pravděpodobněji - našla díky Karlovi své zapomenuté "já".

Pomsta odhozené manželky. Dianne se po rozvodu kvůli mladší milence náramně baví | Video: Instagram/Dianne Laurance
reklama
reklama
reklama