Partner mě kopal a plival na mě. Malá dcera přihlížela
Přinášíme reálný příběh ženy, která na vlastní kůži zažila domácí násilí. Dokonce i v době, kdy byla těhotná.
Domácí násilí může potkat i vás. A když vás potká, možná ho dost dlouho budete tiše trpět a tolerovat. A to i přesto, že spolehlivě víte, že kamarádce byste násilnického partnera okamžitě vymlouvala.
Živoucím důkazem toho, že to takhle funguje, je Klára Bártová. Svého "osudového" partnera poznala přes internet a přestože to byla láska na první pohled, vlastně už o začátku se jí na něm něco nezdálo. Svoji intuici ale neposlechla a začala s ním randit.
Po měsíci randění otěhotněla, a společně začali plánovat svatbu. Teprve potom začalo pomalu vycházet najevo, kdo že její milovaný přítel vlastně je. Notorický lhář a sociopat s agresivními sklony.
Násilí, kterého se na Kláře dopouštěl, mělo snad všechny možné formy. Vydíral ji o peníze, ponižoval, psychicky týral, a celkem drsně ji fyzicky napadal, přestože byla těhotná. Teprve po porodu, když jejich malá holčička začala být svědkem těchto dramatických výstupů, Kláře došlo, že je něco špatně a že musí jednat.
Podrobnosti jejího příběhu najdete nejen v našem exkluzivním rozhovoru, ale také v knize Rok Patrika, která vyjde na podzim.
Říkala jste, že se manipulativní chování vašeho bývalého partnera projevilo už při prvním telefonickém rozhovoru, i když vám to došlo až mnohem později - jak se projevilo?
Byl velmi rázný a trval na svém už při domlouvání prvního rande. Jednalo se o úplnou maličkost. Já chtěla přijet na schůzku svým autem a on mě chtěl vyzvednout doma. Tehdy na mě poprvé zvýšil hlas. Ještě nikdy před tím se mnou žádný cizí muž nemluvil tak sebevědomě, zaskočilo mě to a svým způsobem mi to imponovalo. Vnímala jsem ho jako silnou osobnost. Bezprostředně po tom, co jsem ukončila hovor, jsem byla přesvědčená, že s takovým hulvátem nikam nejdu, ale nedalo mi to.
Říkáte, že ve spoustě věcech lhal. Jak moc byly jeho lži promyšlené? Jakým způsobem jste se postupem času dozvídala pravdu?
Byly promyšlené velmi důmyslně. Musím přiznat, že svým způsobem obdivuji jeho inteligenci. Pamatovat si nepřeberné množství různě navazujících lží v různých identitách, které žijí svým vlastním životem v jeho hlavě, to nesvede jen tak někdo. Navíc bleskově přepínat podle toho, s kým se zrovna bavím, to už vypovídá o mimořádné schopnosti improvizovat. Úplnou pravdu jsem se od něj nedozvěděla prakticky nikdy. Veškeré informace jsem získala od jiných lidí, až po našem odloučení. Tu pravdu jsem si sama poskládala jako puzzle zpětně a veškeré jeho počínání mi začalo dokonale zapadat.
Jak jeho nátlak na vás vlastně začal? Říká se, že násilí jako takové přichází až za čas a předchází mu psychické násilí.
Ano, to je pravda. Psychické násilí začalo velmi brzy. Vždy, když se mu hatil jeho plán mě ovládnout. Bylo to tehdy, když vstupovaly do hry faktory, ze kterých měl pocit, že ho ohrožují. Příšerná scéna obřích rozměrů byla například kvůli tomu, že jsem si jedno odpoledne šla s kamarádkou zakouřit na terasu. Zuřil kvůli mému kouření, ale mně je dnes úplně jasné, že důvod, proč tak vypěnil, byl ten, že se bál nechat mě s kamarádkou samotnou v družném rozhovoru. Bál se, že by mi ho kamarádka mohla nějak rozmlouvat, být proti němu a on by měl potom zase plné ruce práce se znovu získáváním mých sympatií.
Jaké různé formy násilí z jeho strany mělo? Často si totiž lidé myslí, že dokud nejde o fyzické násilí, tak je to v pořádku.
Násilí v našem případě skutečně mělo více podob. Ze začátku to byla hlavně tendence mě izolovat od všech lidí, které jsem znala a měla ráda. Nikoho nesnesl a každého nekonečně dlouho očerňoval, dokud mě nenahlodal. Snažil se mi „otevřít oči“ a vysvětlit mi, že jsem celý život žila v bludu. Že se obklopuji lidmi, kteří mě nemají rádi, pomlouvají mě, využívají a podobně. Další alternativou domácího násilí byl nesmírný strach z budoucnosti, existenciální starosti, které všechny byly jen a jen na mně. Stále po mně chtěl peníze. Já už skoro žádné neměla, nutil mě si půjčovat a bylo čím dál těžší mu odolat. Kvůli penězům mě dokázal citově vydírat nekonečné hodiny všemi možnými způsoby. Další teror byl způsobený tím, jak se s mým postupujícím těhotenstvím (musela jsem jeden čas na rizikové a brala jen nemocenskou) tenčil finanční blahobyt, byl čím dál vzteklejší. Velmi špatně se ovládal. Kam jsme vešli, ať už do obchodu nebo restaurace, všude dělal ostudu. Špatně jsem to snášela, protože sama jsem poměrně zdvořilá a na slušném, taktním a příjemném vystupování si zakládám. Další věc je ta, že v těhotenství si žádná žena nepřipadá příliš atraktivní a naopak potřebuje povzbudit. Tohoto jevu využíval a stále mi opakoval, že nebýt jeho, nikdo jiný by se mnou dítě neměl, ať se na sebe podívám a jiné ponižující výroky. Vše zmíněné gradovalo a fyzické násilí na sebe nechalo dlouho čekat. Nejdříve jen sem tam šťouchnutí, rozbíjení věcí, demolování nábytku, ale postupem času šlo už o nefalšované fyzické napadání.
Kdy a proč přišel první fyzický útok na vás?
První fyzický útok přišel, když jsem trvala na tom, že svoji kamarádku, která byla proti němu a kterou nesnášel, chci na naší svatbě a bez její přítomnosti se nevdám. Lámal mi ruku a škrtil mě. Nejde o to, že to bolelo. To nebylo to nejhorší. Šlo o tu jeho nepříčetnost a agresivitu, s jakou to celé probíhalo. Také o ten strach, úzkost a zmatek v mé hlavě, jak je možné, že mi ubližuje někdo, kdo mě vlastně miluje nejvíc na světě.
Stupňovaly se potom fyzické útoky, i přesto, že jste byla těhotná?
Stupňovaly se, samozřejmě. Těhotenství pro něj nebyla překážka. Stále jsem se mu snažila vysvětlit, že tím, že ubližuje mně, poškozuje své dítě. Celkem marně. Jednou, už ke konci vztahu, se mi dokonce přiznal, že toužil mít dítě hlavně proto, aby měl polehčující okolnost, pokud by mu mělo v budoucnu hrozit vězení. Někdy zase mluvil o rodičovství krásně, to by srdce ustrnulo. V zimě budou holčičce tři roky a tohle je jediná věc, ve které nemám dosud jasno. To, že mě nikdy nemiloval a jen vyždímal, co to šlo, to už jsem pochopila, ale jestli svojí dceru opravdu miluje, nebo se tak tváří jen proto, že ona je jeho doživotní záchytný bod na cestě k nějakému příjmu, to je věc, kterou jsem ještě nerozklíčovala. Přes to všechno, co se stalo, mu v tomto nechci křivdit, dokud nemám dostatek důkazů. Čas ukáže.
Čím své útoky odůvodňoval?
Útoky vždy přicházely na základě našich rozhovorů. Pokud jsem kladla otázky, které ho dostávaly v jeho lžích do úzkých, nebo když jsem mu přišla na nějakou drobnou nesrovnalost v jeho tvrzeních. V tuto chvíli vždy úplně neadekvátně startoval agresivním výstupem, který měl ničivé účinky. A samozřejmě když jsem mu nechtěla dávat peníze.
Když vás urážel a tvrdil, že jste nic nedokázala, jak je možné, že jste mu věřila? Přece vy jste byla ta, kdo rodinu od začátku živil.
Věřila. Já si dodnes nemyslím, že bych něco dokázala.
Kdy jste si uvědomila, s kým vlastně žijete? Kdy vám hlavou poprvé problesklo, že je něco špatně a že to musíte řešit?
To mi problesklo tehdy, kdy jsem musela zrušit svatbu. Nehodlal se nijak postavit ke svým dluhům, které na něho praskly vlastně jen náhodou. Naivně si myslel, že je moje rodina zaplatí, když už jsem těhotná a chceme se brát. Jeden čas dokonce rodina pomoct chtěla, ale přítel nespolupracoval, tak z toho nic nebylo. Radila jsem se i s právníky, ale nikdo mi tehdy nedokázal zaručit, že mě nějaká předmanželská smlouva může plně ochránit. Navíc jsem už viděla určitou averzi mé rodiny proti příteli a averzi některých kamarádů, se kterými měl tu čest. Taky jsem nechtěla svatbu, kde bude nálada jako na pohřbu a navíc ještě díky příteli nejspíš nějaká psycho scéna. Tak jsem to zrušila. To mi tehdy poprvé úplně rozcupovalo moji vizi o růžové budoucnosti. Svatba byla kompletně zařízená. Měla jsem dokonce ušité šaty, koupený závoj, boty, objednaný dort, vše jsem musela odvolat a poprvé přišla o větší peníze. Mnohem víc ale bolelo to zklamání.
Jak těžké bylo si to přiznat? Věděla o tom tehdy rodina nebo třeba kamarádky? Zkoušeli vás přesvědčit, ať ho opustíte?
Nesvěřovala jsem se nikomu. Styděla jsem se a navíc jsem věděla, že by si každý ťukal na čelo, proč s takovým člověkem jsem. Nebyla bych jiná, být svědkem podobné situace u některé ze svých kamarádek.
Jak dlouho trvalo, než jste se skutečně odhodlala udělat ten krok a odejít?
Někde jsem slyšela krásné přirovnání, které bych použila: "Byla jako skála, do které pomalu natéká voda. Nic se nedělo, dokud voda nezmrzla a skála se nerozlomila." Láska k mé dceři a velká zodpovědnost za její život a zdravý psychický vývoj mě donutily být radikální. Když jsem ležela na zemi a přítel po mně plival a kopal do mně, zatímco má sotva sedící holčička to pozorovala a zoufale plakala, tehdy jsem našla sílu skutečně jednat. To byla první fáze – pudová. Druhá fáze, mé vlastní vnitřní vyhodnocení situace a smíření, to nastalo, až když jsem se dala do psaní knihy o tom, jak to celé bylo. Začala jsem psát už vloni touto dobou, ale ty vzpomínky a to procitnutí, to mě celé tak rozhodilo, že jsem skoro na půl roku musela se psaním přestat. Nyní knihu dokončuji a jsem moc ráda, že zaujala i společnost Avon, která mi poskytla důvěru a šanci dát o knize vědět jiným ženám, které mohou prožívat něco podobného. Aktuálně mě čeká, 22. srpna, účast na festivalu Nenechte si ubližovat, který pořádá právě Avon.
Kdo vám při tom všem nejvíce pomohl?
Pomohla mi rodina, rodiče, to především. Potom také rodina onoho přítele, se kterou mám velmi dobré vztahy. No ale vůbec jako první rozhodně pomohla policie. Nechci rozebírat, jak a čím, to bych zcela odkryla závěr své knihy Rok Patrika, která by měla spatřit světlo světa na podzim letošního roku. Je pravda, že dnes jsem už chytřejší. Vím, že jsem svůj problém mohla řešit mnohem dřív, kdybych oslovila některou z institucí, které se domácímu násilí věnují a účinně pomáhají. Nikdo by si totiž neměl nechat ubližovat. Každý člověk je něčím výjimečný a zaslouží si být upřímně milován takový, jaký je. Láska a slzy jdou totiž dohromady, jen když se jedná o slzy dojetí, štěstí nebo od smíchu. Jiné ne.
S Klárou a jejími zkušenostmi se však můžete setkat také na festivalu Nenechte si ubližovat, který proběhne v sobotu 22. srpna ve Žlutých lázních a který pořádá společnost AVON v rámci svého projektu AVON proti domácímu násilí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Tchyně mě podržela v těžkých chvílích. Matku nenávidím
Domácí násilí nejsou jen facky: Nežijete v něm také?
Být svobodná matka je peklo. Raději si vymýšlím
