Být svobodná matka je peklo. Raději si vymýšlím

Pětatřicetiletá Simona z Prahy vysvětluje, proč je lepší občas zalhat, když jste svobodná matka.

Foto: Thinkstock

Zdenka Tomis 7. 8. 2015

Moje těhotenství byla vlastně náhoda, i když jsem si dítě už moc přála. Ale s partnerem jsme spolu byli jen chviličku a rozhodně to nebyl vztah roku. Takže dokonce ještě dřív, než jsem vůbec zjistila, že jsem těhotná, jsme se rozešli.

Ani na chvíli mě pak nenapadlo, že by to malé v břiše měl být důvod, proč se k sobě vracet. On měl dvě děti z předchozího vztahu, a tak ani pro něj to nebylo žádné zásadní zjištění. Respektoval, že chci být na dítě sama a malá Lucinka se s ním vůbec nestýká.

Vybrala jsem si tenhle stav dobrovolně a ani teď, kdy jsou dceři tři roky, bych na něm nic neměnila. Nebudu předstírat, že jsem taková superžena, ale naštěstí mí rodiče nebydlí daleko a moc rádi malou pohlídají, abych mohla pracovat a nebyla odkázaná jen na směšnou mateřskou.

Tatínek nám nechybí

Žijeme si tedy všichni celkem spokojeně a vlastně nám tatínek ani nechybí. Alespoň zatím. Občas sice zkusím jít na nějaké rande, ale zatím mě žádný neokouzlil natolik, že bych s ním chtěla mít společnou budoucnost.

A tak jediné, co mě občas trápí, nebo spíš naštve, jsou reakce okolí. Nemyslím rodinu nebo své známé, ti samozřejmě znají celý ten příběh a jsou perfektní. Mám na mysli cizí lidi, kteří mají tendence být až příliš osobní, aniž by o vás cokoli věděli.

Začalo to dokonce už v těhotenství, když bříško už začínalo být vidět. Úplně poprvé se to stalo, když mě nějaká cizí žena, myslím, že jen o pár let starší než já, pustila v metru sednout. Byla jsem jí vděčná, a tak mi nejdřív ani nevadilo, že se se mnou dala do řeči.

Lítost a znechucení

Vyprávěla, jak těžké bylo její těhotenství, a pak se zeptala, jak se na miminko těší tatínek. Pohled přitom měla upřený na můj prstýnek. Ano, měla jsem na ruce snubní prstýnek mé babičky jako vzpomínku, a oné dámě vůbec nevadilo, že ho nosím na pravé ruce. Hned si usmyslela, že jsem vdaná a žiju život jako z učebnice.

Řekla jsem jí, že vlastně žádný tatínek není, a měli jste vidět ten výraz. Bylo to znechucení kombinované s lítostí nad mým strašným osudem.

Podobný scénář se pak opakoval celkem často. U všech doktorů ("A jste si jistá, že to vážně sama zvládnete?"), když jsem potkala nějaké staré známé. "Takže z Filipa je tatínek, jo?" - "Ne, Filip s tím nemá nic společného, rozešli jsme se už dávno. A pravý tatínek skoro neví, že je tatínkem." - "Aha, no tak já radši už běžím..."

Neuměla jsem si zvyknout

Jakoby se fakt, že jste svobodná matka, rovnal smrtelné a prudce nakažlivé nemoci. Na to jsem si nedokázala zvyknout, a tak jsem si asi po roce takových průpovídek začala vymýšlet.

Buď jim odkývu všechno, co říkají, a když mají tu drzost ptát se, vytasím se s Pavlem. To je můj fiktivní snoubenec. Vím, kolik mu je let, vymyslela jsem mu i dobré zaměstnání, dobré i špatné vlastnosti, abych byla připravena na vše.

Čtěte také: Mateřské instinkty: Řídit se jimi, nebo porodníky?

Asi to není úplně slušné takhle lidi balamutit, ale pro mě je to pohodlnější. Maminky na pískovištích už mě nesoudí, lékaři už se konečně neptají, jestli mám někoho, kdo se o mě a dceru postará, když coby svobodná matka onemocním. A já se tím čas od času dobře pobavím.

Takže, vážené svobodné maminky, pokud vás také někdy rozhodí podobné řeči a narážky na váš status, který ani v dnešní společnosti zřejmě není tak úplně přijatelný, zapomeňte na slušné vychování a prostě si vymyslete svého Martina, Davida nebo Milana. Hned budete mít klid.

Simona