Je to rok a dva měsíce, co nejprodávanější český spisovatel Michal Viewegh (51) přežil svou vlastní smrt - prasklou aortu. Půl hodiny ho marně oživovali, dokonce to vypadalo, že operace už bude zbytečná. Z umělého spánku se probudil s poškozeným mozkem. 

Nemoc druhých vždycky vzbuzuje rozpaky. Co říct, jak se ptát, na co už ne. Tentokrát byly obavy zbytečné. Proti mně sedí energicky vyhlížející  chlapík s lehce pobaveným výrazem, oblečený v typickém černém saku a bílé košili. Jen občas se pohled jeho modrých očí zatoulá tam, kde jsme my ostatní zatím nebyli.

Moje první otázka tak není jen pouhou zdvořilostí: Jak se vám daří?

Ale jo. Už řídím i auto bez dopomoci. Měsíce usilovné rehabilitace sedmkrát týdně mi hodně pomohly. Ale když hledáte sedmkrát denně klíče, na náladě to nepřidá.

Nejste na sebe moc přísný? Klíče přece hledáme všichni. Teď jsem viděla, jak jste bez přípravy "vystřelil" na televizní kameru suverénní odpovědi.

Občas si stěžuji a lhal bych, kdybych tvrdil, že nejsem naštvaný na osud. Ale v podstatě vím, že se rouhám. Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Takovou záležitost, jak jsem se dozvěděl, přežije jen jeden z deseti. Vlastně jsem vyvolený.

Nedávno jste v rozhovoru řekl, že věříte spolu s Jaroslavem Duškem, že otevřením hrudníku při operaci z člověka vyprchá životní energie. Cítíte už zase radost ze života?

Upřímně? Moc ne.

Říkal jste, že se vám vážnou nemocí vlastně ze dne na den zhroutil svět. Našel jste si teď už něco, co vás baví a těší?

Jsou to samé obyčejné věci, které bych dřív ani nevnímal. Procházka s dětmi například. Rodina. Hezký den. Přátelé.

A co oblíbené víno? 

To taky, ale vím, že bych neměl. Vím, že když vypiju víc než dvě skleničky, jsem druhý den horší.

O své zkušenosti jste napsal knihu Můj život po životě, která se rozhodně vaším ostatním  dílům vymyká. Chystáte teď něco dalšího?

Už zase píšu dvě hodiny denně. Tak uvidíme, co z toho bude.

Před chvílí jste při autorském čtení řekl, že některé části vaší zatím poslední knihy jsou už pro vás nesnesitelné. Čím?

Plačtivostí a bolestínstvím.

Když se ohlédnete zpět, napsal byste něco ve svých knihách dnes jinak?

Vlastně ne. Naprostá většina věcí tehdy vznikla tak, jak jsem je vnitřně cítil. Co se týká politiky, tam bych určitě neměnil. Teď už se ale tolik nerozčiluji. Mám však pocit, že  na toto téma jsem už toho udělal docela dost. Není mi třeba samozřejmě jedno, že je na Hradě Zeman- ale bouřit se už nemám sílu.

Smích je prý nejlepší lékař. Vrací se vám spolu s lepším zdravím také vaše typická ironie a pobavený nadhled? 

Veselí a smích mám rád. Ale ironie, to je především o  sebevědomí. A já mám dojem, že sebevědomí a určité playboyství v sobě teď nemám.

Týká se to jen vašich knih? Předtím jsem se ptala na psaní, teď to myslím obecněji: Udělal byste teď něco  v životě jinak?

Určitě bych si víc vážil manželství a věrnosti. Nemyslím tím jen fyzickou stránku, i když i ta je důležitá. Jsem věrný muž. Dřív bych to nejspíš řekl taky, ale přiznávám, že to by bylo pokrytectví.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

7 jídel pro váš bystrý zrak

Zázračné ovoce: Zábava na večírku i pomoc při cukrovce

Tloustne se z topení. Uberte a uvidíte!