Jsou to téměř přesně dva měsíce, kdy oblíbené české volejbalistky Markéta Sluková a Kristýna Kolocová poskytli rozhovor pro Žena.cz. Dnes už je jasné, že byl jeden z úplně posledních. Duo Kiki a Maki se totiž oficiálně rozpadlo.

Na pondělní tiskové konferenci obě krásky potvrdily spekulace, že jako volejbalový pár končí. Důvodem jsou prý herní potíže. Trápily se už během přípravy a ani po začátku sezóny se situace nezlepšila, a tak se Markéta Sluková rozhodla to rázně vyřešit.

Čtěte také: Maki už nechce hrát s Kiki. Důvodem rozchodu je herní krize

Už při našem nedávném rozhovoru, který proběhl těsně před začátkem sezóny, se obě shodly na tom, že se o sportu moc bavit nechtějí. Přesto prozradily pár zajímavých zákulisních informací například o tom, jak to funguje, když tráví tolik času spolu a když jejich trenérem je navíc partner jedné z nich.

Řeč ale byla třeba i o svatbě, holky se smály, přizvukovaly si a vůbec nic neznačovalo, že se za pár týdnů rozloučí v podstatě ve zlém.

Neštvou vás už ty přezdívky?

Kristýna: Nemůžeme říct, že nás štvou, protože je to takové naše jméno, taková značka. Zrovna nedávno jsme si ale říkaly, že čím jsme starší, tím bysme už mohly mít nějakou dospělejší fázi života. Kiki a Maki jsou ty třináctiletý holky, u kterých to vzniklo.

Markéta: Přijde mi, že někdy to k nám patří, ale někdy třeba v médiích by nás mohli nazývat seriózněji. V zásadě mi to nevadí, k tomu sportu to asi patří, je to rychlé, výstižné, takže i my, když si potřebujeme něco rychle sdělit, tak si takhle řekneme. Ale když vidím titulek, že Kiki a Maki mají nové plavky, mám pocit, že to trochu degraduje serióznost toho, co děláme, že jsme úspěšné sportovkyně.

Kromě přezdívek to možná trochu degraduje i to, že se o vás píše hlavně ve smyslu, že jste dvě kočky, které "v práci" chodí polonahé. Jak se na tohle díváte?

K: Kdyby nás znali jako dvě kočky, tak je to ještě fajn (směje se). Zase záleží. Když napíšou, že máme nové plavky a popisují to jako pracovní oděv, je to OK. Ale když si hledí jen toho, jak moc se ty nové plavky zařezávají, pak nám to vadí. Ale asi to k tomu v rámci našeho sportu patří. I když občas na turnaji zavelí "bikini time", přestože je deset stupňů. Oni totiž rozhodují, jestli se bude hrát oblečené nebo v plavkách.

M: Když hrajete na centrálním kurtu a jde to do televize, volí plavky skoro vždycky nezávisle na počasí, protože je to divácky atraktivnější. To si pak připadáme trochu hloupě, když se svlékáte kvůli divákům, kteří si tam sedí v bundě. Za ty roky jsme ale už otupěly. Člověk se tím nesmí zabývat, to by neřešil nic jiného. Lidi to tak chtějí vidět a ty to nezměníš.

Lichotí vám to aspoň trošku?

Obě: Jó, asi jo.

K: Když už člověk na kurtu musí pobíhat v plavkách, tak se snaží do toho i vypadat. Tedy ne všechny beachvolejbalistky to tak mají, ale my jo. Takže pak nám lichotí, když tu snahu někdo ocení. Na olympiádě se taky někde řešilo, že si ty kalhotky moc vytahujeme ze zadku. Jenže to už je takový tik. Vytahujeme si je, i když nám tam nelezou.

M: To je stejné jako dávání vlasů za ucho. Nedávno na turnaji jsem zjistila, že mám ještě jeden tik. Foukal vítr, tak jsem si sundala kšiltovku, a místo ní dala jen čelenku, protože na sobě v rámci sponzoringu vždycky musím mít logo Red Bullu, a pak jsem se přistihla, že si pořád chci upravovat tu čepici a sahám po kšiltu, i když už ho dávno nemám.

Říkaly jste, že se snažíte udržovat postavu, ale když vidím ty dortíky, které jste si objednaly ke kávě, tak jídlo asi zase tolik neřešíte?

K: Docela řešíme. Tohle je relativně výjimečné, ale víme, že když si dáme čas od času nějakou sladkost, tak nás to nezabije. Na druhou stranu se snažíme dodržovat zdravou stravu dlouhodobě, takže jeden dortík za 14 dní nevadí. A dneska toho máme hodně, tak jsme si řekly, že si dopřejeme.

Jak moc řešíte svůj vzhled? Mají Kiki a Maki něco, co jim na sobě vadí?

M: Myslím, že v porovnání s jinými sportovkyněmi jsme hodně ženské a záleží nám na tom, jak vypadáme. Podle toho se i chováme. Když jdeme někam do společnosti, tak chceme vypadat hezky a nevezmeme si džíny a mikinu s kapucí a neřeknem si: "Jsme sportovkyně, tak nám to každej odpustí." A co se týče komplexů, já mám problém s pigmentovýma skvrnama. Takže se vždycky dívám na holky s porcelánovou, úplně nedotčenou pletí a závidím. Každá ženská něco takového má.

K: Já mám zase moc rovný vlasy a chtěla bych je mít vlnitější.

To máte takhle hezky rovné vlasy od přírody? To není žehlička?

K: No, právě že není. Takže bych chtěla nadýchanější vlasy. Taky bych chtěla hezčí zuby. Taky se mi líbí delší nohy. Ale vím, že s tím nic nenadělám, tak to neřeším. Prostě jsme ženský, no.

To je hezké, jak automaticky mluvíte v množném čísle, za vás obě. Souhlasíte vůbec spolu?

M: Víme, kdy souhlasíme, a kdy takhle můžeme mluvit. Když nevíme, říkáme: "Teda já to tak mám, a ty?"

V čem spolu nesouhlasíte?

M: Toho je. Jak jsme spolu odmalička, tak jsme si dlouho myslely, že musíme být ve všem stejné, na všechno mít stejný názor a mít stejné sny. Ale někdy v 18 jsme zjistily, že se každá vyvíjíme jiným směrem, že máme jiné věci, které nás zajímají, že řešíme různé situace jinak. Tam přišel zlom, kterej nás překvapil. Nejdřív jsme si říkaly, že asi nejsme pořádné kamarádky, když máme jiný názor. Ale teď už víme, že je normální, že jsme každá jiná povaha a časem jsme to začaly vnímat dokonce jako benefit. Já vidím věci citlivě, jsem takový snílek, zatímco Kikča je realistka, ke všemu přistupuje logicky.

K: Občas samozřejmě vznikají nějaká nedorozumění, ale buď tu věc neřešíme, protože víme, že ji nevyřešíme, nebo si na to řekneme vlastní názory, a tím to končí.

Jde vůbec, aby úspěšné beachvolejbalistky nebyly zároveň kamarádky?

K: Myslím, že víc je těch, které nejsou kamarádky. Skoro nikdo to nemá tak jako my.

Není to pro ně náročné, když spolu stráví tolik času a přitom se třeba tolik nemusí?

K: Anebo pro nás, toť otázka. Ony pak zase víc řeší samy sebe a ne tolik tu druhou. Já když vidím, jak se na mě Kristýna podívá, přesně vím, co si myslí. A občas to nepotřebuju vědět. Kdybych ji tolik neznala, nevím to, a můžu se na kurtu soustředit jen na sebe.

M: Na tom kurtu víš, co máš dělat, máš to jako byznys, takže tam jdeš a splníš si to svoje, a to bez ohledu na to, jestli se s tou druhou kamarádíš. My bychom to měly mít stejně, i pro nás je to práce. A přesně jak říkala Kristýna - stačí, aby se na mě nějak podívala, a já už vím, že se něco děje, přestože nikdo jiný si ničeho nevšiml. Občas je to příliš mnoho informací, které nás můžou rozptylovat.

K: Ale mimo kurt je to samozřejmě velká výhoda. Když společně cestujeme, jsme spolu v hotelu, tak si pořád máme co říct a nejsme na sebe otrávené. I takové týmy ale jsou. Že si nechtějí povídat, nemají o čem, nezajímá je ta druhá. Ale fungujou. Na kurtu je to jedno.

Může ale takové partnerství vydržet dlouho? Za chvíli je přece musí začít štvát, že mají pořád vedle sebe člověka, který je nezajímá.

K: To je taky pravda. Na druhou stranu on ten beachvolejbal není dlouhodobý sport, po nějaké třicítce člověk skončí. A na nějakých pět osm let se to vyřešit dá. Čas od času si s sebou každá vezme přítele, nebo je trenér prostředníkem.

M: Nejčastěji je to ale tak, že jsou něco mezi. Že nejsou nejlepší kámošky, ale mají se rády, vycházejí spolu a když náhodou nemají náladu, jdou si po svém.

Jak jsou u vás rozdělené role? Co má která na starosti, co která zvládá líp?

M: Kristýna nastavuje budík.

K: Také jsme dlouho řešily, že tak, jak je to na kurtu, by to mělo být i v životě, a teď přicházíme na to, že je lepší si to rozdělit jinak. Navíc na kurtu ty role musí být detailně dodržované, v běžném životě můžeme jen tak plynout. Na druhou stranu za ty roky už se známe jako sourozenci, a víme, co je čí parketa.

M: Takže Kristýna je víc plánovací typ, ona se ptá, co se bude dělat, rozhoduje, v kolik se bude vstávat. A já, i když mě to třeba taky zajímá, počkám, až se jí na to odpoví.

K: Vždycky mě nechá se zeptat. Často je to ale Markéty informace, kterou mi dá a já ji pak rozšířím. Markéta je takovej výzkumník pod povrchem a já to pak prezentuju a vypadám, že jsem důležitá.

Když máte volno, trávíte ho spolu?

M: Snažíme se být od sebe. Kristýna má svůj vztah, já mám svůj vztah, kterej si občas potřebuje ulevit od volejbalu (Markétin partner je zároveň jejich trenér). Ale není to tak, že skončí sezona a nechceme o sobě dva měsíce slyšet, to ne. Vídáme se, už kvůli různým marketingovým povinnostem, ale nemáme problém jít společně ve čtyřech třeba na večeři. Tam dokážeme oddělit volejbal od osobního života.

Ve všech rozhovorech říkáte, že jste šťastně zadané, ale máte na to vůbec čas? I když chápu, že Markéta to má jednodušší…

M: Ani jedna asi nemáme úplně normální vztah. Já jsem se Simonem 24 hodin denně každý den. Tuhle jsme spolu nebyli asi tři dny a to byl absolutní rekord. Máme to hodně intenzivní, čímž je to náročnější, a Kristýna to zase má naopak.

K: No, lidi si myslí, že my se vůbec nevidíme, ale mně to tak nepřipadá. Přece normální člověk je taky celý den v práci a s partnerem se vidí až večer. Navíc někdy se sotva potkají, protože jeden přichází dřív a druhý později, a skutečně na sebe mají jen víkendy. Což my ve výsledku nemáme o moc jinak, jen se nepotkáváme o těch večerech. Tak si místo toho zavoláme nebo zaskypujeme. A když cestujeme po Evropě, vždycky mezitím jedeme alespoň na den domů. Dívám se na to tak, že se na sebe aspoň pořád těšíme, a navíc člověk dělá tu svoji činnost plnohodnotně. Martin hodně pracuje, když tu nejsem, aby pak mohl mít volněji, když přijedu. Samozřejmě je třeba, aby on byl tolerantní a nebyl náročný v tom, že vyžaduje každý den teplou večeři, ale věřím, že moderní chlap už takové požadavky nemá.

Markéto, vy jste se prý zasnoubili. Kdy bude svatba?

M: To je pravda, už loni v lednu. Svatba bude, to pořád platí. Takže žádnou krizi nemáme, jen na to není čas. Myslím, že se vezmeme asi až po Riu, pokud se tam dostaneme. Teď na to nemáme mentální kapacitu, ani bychom si to tolik neužili. Na druhou stranu já jsem s ním šťastná, vím, že s ním chci bý,t a svatba vlastně nic nezmění. Nebudeme mít mimčo, nebudeme se stěhovat, všechno půjde dál úplně stejně.

Jak si představuješ svoji svatbu?

M: Já jsem snílek a romantička, líbí se mi tradice. Asi bych nešla do žádných extrémů, nepořídila bych si třeba rudé šaty. Chtěla bych se brát venku, a ne moc lidí. To by mě stresovalo.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jágr je pořád volný. Které ženy ho dokázaly ulovit?

Dcera Kurta Cobaina: Nirvanu jsem nikdy moc nemusela

Modelky nejsou žádné anorektičky, říká úspěšná Češka