Emma Smetana: Štve mě český rasismus
Pokud vnímáte Emmu Smetanu jen jako "televizní ksicht", bohužel máte jen velmi málo informací...
Pokud vnímáte Emmu Smetanu jen jako "televizní ksicht" (i když ona sama si tak také říká), měli byste si doplnit informace. Věnuje se spoustě různým věcem, je talentovaná v mnoha ohledech – nejen jako zprávařka, ale také jako herečka, muzikantka a my jsme ji zastihli jako moderátorku festivalu jógy.
Zkrátka žije podle svých slov dynamický a různorodý život. My dodáváme, že ten život musít být rozhodně i zajímavý. Zkušeností má totiž na rozdávání, nejen co se pracovní stránky týče. Emma vyrůstala v Paříži, ale žila také v Belgii a Německu, a její maminka Monika MacDonagh-Pajerová byla studentskou vůdkyní sametové revoluce.
Vy jste zároveň moderátorka televizních zpráv, herečka a zpěvačka, zároveň mladá intelektuálka, která vystudovala vysokou školu a jejíž maminka byla jednou z tváří sametové revoluce. Není to všechno dohromady občas trochu schizofrenie?
Schizofrenie to není, je to dynamický a různorodý styl života. Po studiu politologie jsem se raději vrátila ke svým snům z dětství. Tedy zejména k hudbě, filmu, a náhodou jsem se zatoulala i do světa televizního zpravodajství, což je pro mě takový nový druh studia.
Jak byste popsala nemediální Emmu Smetanu?
Jako poměrně veselou holku, které její blízcí říkají "Emičko", a která se ze všeho nejraději přejídá a spí. A když může, tak cestuje.
Podstatnou část života jste strávila v zahraničí. Nelitujete někdy toho, že jste se nakonec rozhodla žít tady?
Spíš mám občas tendenci si zapřemýšlet o tom, jaké by to bylo jinde.. Ale kdybych žila jinde, zase bych přemýšlela o tom, jaké by to bylo tady. To hlavní ovšem je, že do Čech jsem se vrátila proto, že jsem tu potkala lásku. Co jiného má v životě smysl?
Myslíte, že je to trvalé rozhodnutí, nebo třeba jednou zase zvednete kotvy?
Nikdy jsem nebyla člověkem s definitivní trvalou adresou, a zřejmě ani nebudu. A s Jordanem to naštěstí máme podobně. Jednoho dne se s nejvyšší pravděpodobností sebereme a nějaký čas budeme žít jinde. Oba máme velkou výhodu v tom, že ovládáme několik jazyků a jsme celkově flexibilní a otevření téměř čemukoli.
Co vás momentálně v Česku štve ze všeho nejvíc?
Rasistické sklony a jiné projevy netolerance. Samozřejmě se to netýká všech Čechů, a proto na podobné otázky nerada odpovídám, jelikož člověka v podstatě nutí do zobecňování, které mi není blízké.
Co z místního dění vás naopak nejvíc těší?
To, že tu potkávám čím dál tím víc lidí, kteří mají zkušenosti ze zahraničí, jsou schopni kritického myšlení, zajímají se o kulturu, kultivují občanskou společnost a veřejný prostor, a dokážou se pro něco nadchnout. Rozmisťují například klavíry na ulicích, pořádají debaty, koncerty, zapojují se do dobrovolnických programů na pomoc druhým, s naprostou samozřejmostí podporují různé neziskové organizace a charitativní programy. To je generace mladých Čechů, na kterou jsem pyšná.
Měla jste i z politických důvodů poměrně zajímavé dětství, které ale třeba díky stěhování muselo být určitě i náročné. Vzala jste si z toho něco, co se týče budoucí výchovy vašich vlastních dětíí? Něco, co po rodičích určitě opakovat nechcete, anebo právě naopak - co určitě budete dělat úplně stejně?
To je nesmírně složitá otázka, protože nevím, jakou povahu budou mít moje děti. Budou-li po mně, bude se jim líbit život na cestách. Pokud ale někdo razí heslo "doma je doma" nebo je třeba introvertnější povahy a je pro něj namáhavé navazovat komunikaci či dokonce přátelství s novými lidmi, pak je pro něj pravidelné stěhování utrpením. Takže těžko říct. Já jsem strávila půlku života ve Francii, druhou půlku v Praze, a jsem vděčná za to, že mám dva mateřské jazyky, dvě kulturní zázemí, dva domovy. Vyplývá z toho určitý pocit bezpečí, vnitřního bohatství a svobody.
Přestože jste se s tatínkem jako malá vídala jen občas, nakonec se mezi vámi vytvořilo silné pouto. Někde jste se také nechala slyšet, že vztahy s maminkou se zlepšily poté, co jste se od ní odstěhovala. Myslíte tedy, že čím méně rodiče vidíme, tím je můžeme mít radši?
Myslím, že to záleží především na tom, jací to jsou rodiče, jaké to jsou děti, a do jaké míry mají kompatibilní povahy. Já mám to štěstí, že se s oběma svými rodiči dost nasměju, a že mám s oběma láskyplný, a ničím nepodmíněný vztah. Obecně ale věřím tomu, že veškeré kvalitní mezilidské vztahy jsou založeny na vzájemném respektu, toleranci, empatii a podpoře. A na tom, že spolu ti lidé z nějakého důvodu chtějí být. I když třeba ani neví proč.
Když už jsme u rodičů a výchovy, vy sama už plánujete rodinu?
Ano.
V Paříži jste studovala evropské záležitosti a někde jste naznačila, že možná jednou vstoupíte do politiky. Vážně máte takové plány?
Pokud se objeví subjekt, který na mě zapůsobí natolik důvěryhodně, že bych byla ochotná ho podpořit a aktivně se tím zapojit do veřejného života, udělám to. Nicméně si myslím, že vstup do politiky je nevhodný do té doby, než se člověk nejprve vyznamená ve své původní profesi a získá určité zkušenosti, přehled, kompetenci. Na to, aby směl rozhodovat o životech druhých, prostě podle mě musí mít určitý kredit.
Ještě jedna holčičí otázka na závěr – rozhovor vzniká v rámci festivalu Reebok Yoga Sensation, který moderujete, takže jaký je váš vztah k józe? Je to způsob, jakým si udržujete postavu, nebo máte ještě jiné triky?
Snažím se pravidelně chodit na bikram jógu, a je to pro mě nepopsatelná očista, zejména duševní. Jinak se po pravdě řečeno fyzicky neudržuju nijak. Rodina mě totiž bohužel k žádnému sportu nikdy nevedla, u nás se spíš čte a jí (směje se).
Mimochodem, jak moc řešíte svůj vzhled?
O dost míň než drtivá většina žen a dívek v českém šoubyznysu, a o něco víc než "intelektuálky na plný úvazek", se kterými se buď kamarádím nebo je mám v rodině, a ony si ze mě dělají legraci, že jsem ten televizní "ksicht".
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Pipi Punčochaté je 70: Jak vypadala tehdy a dnes?
10 knih na dovolenou: Přečtete je jedním dechem
