Jak se žije Češce, která konvertovala k islámu? Co ji k tomu vedlo, jak to probíhalo, a jak to změnilo její život? Jak se staví k teroristickým činům poslední doby a vadí jí osobně karikatury proroka? A jaký vztah mají z jejího pohledu Češi k muslimům?

O tom všem si s námi povídala dvaadvacetiletá Romana Červenková, která pochází ze Zlína, ale žije a studuje v Praze. Už tři a půl roku je vdaná, její manžel je muslim, pochází z Libye, ale žije v Anglii. Je tedy velmi tolerantní nejen v porovnání s jinými muslimy, ale jakýmikoli jinými muži.

Romana se však o islám a náboženství začala zajímat ještě dřív, než ho vůbec poznala. Sama říká: "Vím, že to zní hrozně nábožně, ale jak říká jedna moje kamarádka, možná že si nás Bůh vybral, abychom pomáhaly šířit a vysvětlovat islám ve své zemi."

Je jasné, že si Romany všimnete na první pohled, protože nevychází z domu bez šátku. Jakmile se s ní ale dáte do řeči, velmi rychle zjistíte, že je to úplně obyčejná holka, kterou zajímají cizí kultury, ráda cestuje, chodí do kina, a má ráda psy. Svou víru nikomu nevnucuje, naopak se snaží o ní mluvit s humorem. A tak si hned začínáme tykat a sedíme nad jednou kávou a spoustou otázek opravdu hodně, hodně dlouho...

Kdy ses začala zajímat o islám, nebo náboženství obecně?

O náboženství jsem se začala zajímat ještě dlouho před manželem. Vzpomínám si, že někdy v šestnácti letech jsem si chtěla do pokoje pověsit obraz Ježíše. Tehdy jsem se hrdě hlásila ke křesťanství, i když na desatero jsem celkem kašlala. Vždycky jsem byla takový anti-ateistický typ.

To bylo dané výchovou?

Vůbec. Naši mě posílali do náboženství první dva roky na základní škole, ale když zjistili, že se tam učíme věci, jako že Abrahám měl popravit svého syna, tak se zhrozili a odhlásili mě. Mamka je sice narozdíl od taťky věřící, ale stejně jako klasický Čech, do kostela chodí maximálně na pohřeb. Do sčítání lidu si sice oba píšou římskokatolickou církev, ale nemají s ní vůbec nic společného. Takže jsem se k tomu dostala úplně sama od sebe. Jako každá normální holka jsem chodila pravidelně do klubů a tak, ale zároveň jsem šla jednou za měsíc do kostela.

Proč jsi tedy od křesťanství přešla k islámu?

Paradoxně jsem islám nejprve nesnášela. Byli jsme tak naučení ze školy - nenávidět Romy a islám. Potom jsem viděla dokument Zeitgeist, kde se mluví o 11. září. Do té doby jsem si myslela, že jsou konspirační teorie blbost. Jenže došlo mi, že i kdyby to Amerika neudělala, tak jí a hlavně Bushovi se to velice hodilo. Jsou tam takové podezřelé věci, jako že letadlo, které mělo narazit do Pentagonu, se nikdy nenašlo. Ve spojitosti s Paříží bych si však nedovolila říct, že to neudělali muslimové. Udělali. Stejně tak uznávám, že situace v Afghánistánu je strašná, že ženy se tam mají hrozně. Že Jemen je na tom ještě hůř. Ale s 11. zaří mám trochu problém. A tehdy jsem si začala říkat, jestli jsou ti muslimové opravdu tak strašní, jak se píše v knihách typu Bez dcerky neodejdu. Když jsem pak jela do Prahy na Den otevřených dveří v rámci Univerzity Karlovy, spojila jsem to s návštěvou mešity a rozhovorem s šejchem, který mi nakonec úplně změnil pohled na islám. Vybalila jsem na něj všechny svoje předsudky o islámu, on se smál a trpělivě mi je vysvětloval. Začala jsem přemýšlet nad vlastní vírou, ještě víc studovat a porovnávat islám a křesťanství. A přišla jsem na to, jak strašně málo práv v rámci křesťanství a Starého zákona, což je vlastně Tóra, jako ženy máme. Už jenom to, že v křesťanství neexistuje rozvod. Člověk si vezme hlupáka a už se prostě nerozvede. Islám to umožňuje. V rámci křesťanství nebo židovství žena nesmí dědit nebo svědčit, podle islámu ano. Menstruaci křesťanství vysvětluje jako trest za Evin hřích, kdežto podle islámu je to fyziologická věc, a dokonce když žena menstruuje, nemusí se modlit, nemusí dělat těžké práce, má tak trochu prázdniny. Celá jedna súra Koránu se jmenuje Ženy. V tomto ohledu je islám rozhodně nejpokrokovější náboženství. Mám také kamaráda žida, který mi řekl, že v jejich modlitbě opravdu je, že každý den děkují Bohu, že se nenarodili jako žena.

Foto: Archiv Romany Červenkové

Podle toho by se ženy muslimky měly mít dobře. Ale sama říkáš, že v Afghánistánu i jiných zemích to tak rozhodně není. Čím to?

Ze začátku to tak nebylo. V Maroku je asi tisíc let stará univerzita, kterou založila žena. V dnešní Saudské Arábii si něco takového nikdo nedokáže představit. Muži využívají svého postavení, společnost je dodnes všude spíš patriarchální. Spousta lidí nechce, abychom nosily šátky. Ale kdo o tom chce rozhodovat? Neviděla jsem moc žen, které by za tohle vyloženě bojovaly, nebo že by jim šátek a zahalování vadil. Největšími odpůrci islámu jsou muži, a zároveň muži chtějí diktovat, co ženy můžou a nemůžou nosit. Ve finále i spousta módních návrhářů, kteří tohle určují většinové společnosti, jsou muži. Když jsem se začala zahalovat, můj taťka říkal: "Vždyť ty máš tak krásné nohy!" Jakoby byla škoda, že je nemůžou vidět všichni.

Nemáš pocit, že se ženy víc strojí kvůli ostatním ženám, než kvůli mužům, případně proto, aby se prostě cítily dobře? Muži přece hezké oblečení většinou stejně moc neocení.

Tak minisukní víc zaujmeš muže než ženu. Je pravda, a manželovi jsem také řekla, že se maluju proto, abych "porazila" ostatní ženy, než zaujala muže. Na druhou stranu v islámské společnosti se tohle neřeší. Například nikáb považujeme za osvobozující v tom, že díky němu nemusíme řešit, jestli máme někde pupínek a podobně. Je díky němu úplně jedno, jak vypadáš. Také ale nemusím nikáb, který je celý černý. Fialová abája s bílým nikábem působí mnohem příjemněji. Černá barva vzbuzuje trochu strach. Sama bych ale závoj nosila spíš v islámských zemích, tady mi to připadá zbytečné z toho důvodu, že tu na to lidi nejsou zvyklí a tím víc nenávistné reakce bych vzbuzovala.

A co praktické důvody, jako že v létě v tom musí být horko a podobně?

I ve vedru to může být výhoda. Když si poliju hlavu vodou, není to vidět a díky šátku to neustále chladí. Dlouhé sukně zase třeba narozdíl od džínů příjemně profukují. Co se mě týče, dříve jsem nosila džíny, ale manželovi se víc líbily sukně. Muslimka by neměla nosit obepínající oblečení, tím pádem mi nedělalo problém toto přijmout. Teď už zase za oblečení napomínám já jeho.

Nedávají vaši muži tím, že chtějí, aby ženy chodily zahalené, najevo vlastní slabost? Že se bojí, že nedokážou odolat?

V Koránu je verš, podle kterého se muži i ženy mají dívat do země. Nebo existuje hadís, v kterém prorok Muhammad odsuzuje muže za to, že se díval na spoře oděnou ženu. Nikoli ji za to, že je spoře oděná. O tom to je. Jejich pudy jsou zkrátka hůř kontrolovatelné než u žen. Já také nechápu, že s nimi odhalené rameno může něco udělat, ale dělá. Takže žena se má zahalovat proto, aby sama sebe chránila.

Pojďme se vrátit k tomu momentu, kdy ses rozhodla, že tvým náboženstvím bude islám.

Dalším impulsem po té návštěvě mešity bylo, když jsem jela s kamarádkou do Vídně a tam se seznámila s Bosňákem, který byl muslim. Když mi to řekl, trochu mě to vyděsilo, pořád jsem ještě byla trochu naočkovaná, ale zajímalo mě to. A zjistila jsem, že je úplně normální, a že si naopak velmi rozumíme. Chvíli jsme spolu chodili, ale nevydrželo nám to spíš kvůli jeho časové vytíženosti. Pak jsem zkusila ještě vztah s Čechem, ale věděla jsem, že to není ono. Chtěla jsem někoho, kdo věří v Boha, což je tady v Česku celkem problém. Vztah s ortodoxním křesťanem jsem si nedokázala představit, setkat se v Česku s židem také není úplně běžné, navíc židovská Tóra mě ne úplně oslovuje. Takže mi islám zbyl jako nejlepší možnost, a tak jsem se přihlásila na muslimskou seznamku.

Přes ni jsi poznala manžela?

Ano. Nejprve jsem si půl roku psala s několika Araby. Někteří byli velmi pobožní, což mě ze začátku děsilo, jiní byli vyloženě úchylní, další mi po třech hodinách chatování řekli, že se do roka vezmeme, a ať si vymažu z mobilu a Facebooku všechny muže, že teď už budu v kontaktu jenom s nimi. Také jsem si nebyla jistá, jestli bych nebyla jen jejich cestou k vízu. Ale pak se objevil jeden kluk s vyholenou hlavou, který se mi podle fotky vůbec nelíbil. Ale řekla jsem si, že budu milosrdná a odepíšu. Přitom pak přes Skype vypadal úplně jinak a hezky. Čtyři měsíce jsme si pak každý den volali a psali. Pochází z Libye a žije v Anglii, takže jsem neměla strach, že by mě chtěl kvůli vízu. Jela jsem tedy za ním do Anglie. Protože je praktikující muslim a nechtěl se dopustit cizoložství, po třech dnech mi oznámil, že by si mě chtěl vzít. A tak jsme se vzali, v té době mi bylo osmnáct. Věděla jsem, že kdybych si to rozmyslela, na území ČR bude sňatek z mešity neplatný, takže by stačilo ten papír roztrhat.

Foto: Archiv Romany Červenkové

Vzal si tě, aniž bys byla muslimka?

Je velmi tolerantní, což odporuje všemu, co se o Arabech povídá. Je tolerantní především v tom, že nechá žít svoji ženu kvůli studiu v jiné zemi, i když ze začátku ho to mrzelo. V Anglii mi v létě sám říkal, ať si vezmu kratší oblečení, aby mi nebylo horko, zpočátku ani nesouhlasil s tím, abych v Čechách nosila šátek, protože se o mě bál. V Anglii ano, ale spíš kvůli tomu, aby mě jeho kamarádi potom nepomlouvali. Nakonec ale i oni mě vždycky brali v pohodě a cítila jsem se mezi nimi dobře. Jinak mi do ničeho nemluví, naopak mě podporuje. Samozřejmě první dva roky byl trochu boj, museli jsme si určit pravidla, která jsem ochotná dodržovat a která už ne. Největší boj pro mě byl vzdát se alkoholu a přestat chodit s přáteli do klubů.

Vydržela jsi to?

Vysvětlila jsem mu, že v klubech ve Zlíně, odkud pocházím, to vypadá jinak než v Anglii, a že se tam opravdu chodí kvůli přátelům a že alkohol mojí víře neodporuje. S tím měl ale problém, sám nikdy alkohol nepil, v klubu nikdy nebyl. Postupně mi to začalo docházet, a stala se jedna věc, která mě natvrdo postavila před otázku konverze. Šla jsem oslavovat narozeniny jednoho příbuzného, a opilá jsem manželovi zvedla telefon. On samozřejmě poznal, že jsem pila a ještě slyšel mou mužskou společnost, jenže vůbec nevěděl, kdo to je a že je to někdo z rodiny. Bylo mi jasné, že je to průšvih jako vrata. Když jsem pak druhý den jela s kocovinou vlakem zpátky do Prahy, říkala jsem si, jestli mi to stálo za to, abych si rozvrátila manželství a že to mi za to fakt nestálo. Uvědomila jsem si, že si po roce manželství budu muset vybrat, jakou cestou se vydám - buď konvertuji, přestanu pít a budu žít s klidný život s hodným manželem, o kterém vím, že mě nikdy nepodvede, že má rád děti a že se mnou bude až do konce života, anebo to zahodím, rozvedu se a budu pokračovat ve svém životě. Rozhodla jsem se pro první možnost. A tak jsem manželovi asi stokrát volala, po stoprvé mi to zvedl a řekl mi, že je konec. Odpověděla jsem, že mám řešení. Že konvertuju k islámu. A manžel se uklidnil. Takže ano, prvotním impulsem pro mě bylo, že zachráním manželství. Bylo to někdy v říjnu 2012. My nesmíme slavit žádná výročí, takže já ani nevím, kdy přesně to bylo.

Jsi přesvědčená, že si víru udržíš i v budoucnu?

Věřím, že ano, víru v srdci budu mít asi pořád. Islám je pro mě nejméně násilnou a nejvíce racionální cestou, jak se dostat k Bohu. Ale přiznávám, že si někdy říkám, že bych se měla víc obklopovat muslimy. Kontakt s nemuslimy mě ovlivňuje, a občas mě to zažene ke zdi a přemýšlím, jestli budu mít sílu si to udržet. Nebo jestli budu mít sílu pořád nosit šátek a dívat se na ty nepřátelské pohledy na každém kroku. Možná bych měla odjet pryč, líbilo by se mi žít třeba v Bosně. V Koránu je mimochodem také doporučení, že by muslimové měli mezi tvými známými převažovat, protože člověk mezi nemuslimy na víru zapomene. Muslim ti připomene, že je čas se jít modlit, ale nemuslim řekne: "Ale prosím tě, on se nezblázní, když se k němu jednou nepomodlíš."

Necítíš se omezená tím, že ti pořád někdo říká a radí, co máš dělat, nebo s kým je nejlepší se stýkat?

Je to spíš prevence. Někdo je samozřejmě dost silný na to, aby se takovými pravidly řídit nemusel. Funguje to tak přece i mimo náboženství. Když se někdo, kdo nekouří, přidá ke skupince kuřáků, pravděpodobně také začne.

Na mě by to působilo opačně - o to víc bych kouření nesnášela.

To já jsem přesně taková byla. Nesnášela jsem kuřáky, ale když všichni kolem mě začali kouřit, začala jsem taky. Mimochodem i ten alkohol je zakázaný z důvodů prevence. Aby se nikdy nemohlo stát, že na něm někdo začne být závislý.

Co by se stalo, kdyby ses rozhodla vrátit zpět ke křesťanství, nebo od náboženství úplně upustila?

Rozvedli bychom se, ale rozhodně by mě manžel nechtěl zabít. My žijeme podle hesla "žij a nech žít" a tolerujeme jiné názory. Že to mají některé radikální větve jinak, je pravda, ale tak to je třeba i u jezídů, kteří vyznávají křesťanství.

Kde budete s manželem jednou žít?

To nevím. Na tuhle otázku mi manžel zatím odpovídá, ať to neřeším, dokud nedostuduju, protože on přece může klidně hned zítra umřít. Takže budoucnost neřešíme. On by asi byl ochotný jít i sem, až si dodělá titul, kdyby tu sehnal práci, ale já se obávám, jestli tu za tři roky nebudou pogromy. Dokonce i na Slovensku se k nám totiž lidé chovají lépe než v Česku. My jsme vážně divný národ. Zvolíme Zemana a nevadí nám, že je rusofil, ale Schwarzenberga nezvolíme, protože je Germán.

Jaká je tedy situace muslimky žijící v Česku?

Jsme tu mezi dvěma mlýnskými koly. Na jednu stranu nás nenávidí nemuslimové proto, že jsme nositeli náboženství, ke kterému se hlásí teroristé. I když jeden z těch pařížských útočníků prý pravidelně kouřil marihuanu, tak to asi moc velký muslim nebyl. Zároveň ty nemuslimy bráníme před radikály, kteří by je i nás nejraději vystříleli. Chvílemi je to náročné, obzvlášť když pak vidím ty facebookové skupiny nebo protiislámské demonstrace. Zajímavé ale je, že jsem teď viděla v televizi nějaký průzkum, kde se ptali lidí na ulici na jejich názor na muslimy. Nikdo tam nebyl vyloženě proti. Nevím, jestli to byla náhoda, anebo jsou lidé silní jen na internetu či v davu.

Foto: Archiv Romany Červenkové

Pozoruješ v souvislosti s událostmi v Paříži nebo třeba i v důsledku výroků Tomia Okamury, že by se reakce na tvoji osobu ještě zhoršovaly?

To ani ne. Těch pohledů je tolik, že už jich přibývat ani nemůže. Spíš mě překvapilo, kolik pozornosti nám začala věnovat média. Každou chvíli vidím v televizi nějakou svoji kamarádku, i já sama najednou dávám rozhovory.

Jak se k teroristickému útoku v Paříži stavíš?

Za prvé, ti teroristi byli hlupáci. Za druhé, Francie si za to může tak trochu sama. Média chtějí senzace a pak se diví, že to někde bouchne. Proto si teď také BBC pozvala do vysílání radikálního klerika, který tam v přímém přenosu řekl, že zhanobování proroka si zaslouží smrt. Samozřejmě že nezaslouží, ale souhlasím s Halíkem, který říká, že svoboda projevu by měla mít své hranice. Přestože nejsem židovka, připadá mi za hranou, že si Charlie Hebdo dělalo legraci z holocaustu. To už je za hranou. Proč se raději nevysmějí nějakému vůdci než prorokovi. Tím přece útočí i proti muslimům, kteří jsou proti teroristům a vlastně na jejich straně. Kromě toho si myslím, že zrovna ti teroristi byli extrém, o kterém Francie musela vědět, a přesto jim v tom nezabránila. Mimochodem, když Sarkozyho syn konvertoval k židovství a Charlie Hebdo otiskli jeho karikaturu, podle níž to udělal kvůli penězům, karikaturistu museli nakonec vyhodit. Takže taková svoboda slova tam zase není.

Tebe osobně karikatura proroka urazí?

Spíš nad tím mávnu rukou a řeknu si: "Ignoranti!" Vnímám to jako urážku náboženství stejně jako vystoupení Pussy Riot v pravoslavném kostele. Ve finále Okamura si přece taky stěžoval na Pitomia. Mám ráda seriály South Park nebo Simpsonovi. A tam se také občas objevuje postava Boha. V tom případě přepínám a vracím se za pět minut, protože vím, že je špatné se na to dívat. Přestože je tam třeba zobrazený v dobrém - nesmí se zobrazovat vůbec.

Doopravdy ti vadí to vidět, nebo jde spíš o to, že je to porušení vašeho pravidla?

Jsem na to citlivá, ale nikomu bych za to neublížila. Ale je to spíš náboženské pravidlo.

Jak se díváš třeba na to zmíněné kamenování?

Je to součástí práva šaría, které je pro každého muslima víc než běžné právo. Stejně jako pro křesťany je důležitější Starý a Nový zákon. Nemůžeme tedy říct, že s tím nesouhlasíme, protože tím bychom popřeli sunnu, a tím Korán, který na ni odkazuje. Ale podle ní ke kamenování může dojít jedině na základě čtyř důvěryhodných svědectví a toho, že se ten člověk přiznal. Předtím také musí proběhnout soud. A to se nikdy nestalo. To, co probíhá v současnosti, ale nemá s tímto procesem nic společného, takže je to nepřípustné. Můj názor na to je takový, že by se kamenování dalo fakticky zavést jen v ideální islámské společnosti, kde se lidé nepodvádí, kde nelžou a podobně. Ale toho se musí dosáhnout jinak, než že se najednou zavede kamenování, to je hloupost. Musí to jít postupně. Třeba zákazem nočních klubů. Zákazem reklam na alkohol, potom zákazem prodeje alkoholu. Také vzděláváním muslimů. A pak až můžeme někoho trestat za to, že někdo alkohol pije. Ale nemá absolutně žádný smysl zavádět kamenování a podobné tresty v zemi, kde jsou zkorumpované soudy. Rozhodně tedy nesouhlasím s tím, aby se to zavádělo, i když souhlasím s tím, že to v sunně je. Má to ale fungovat spíš jako hrozba. Já třeba podle práva šaría žiju a nepotřebuju nikoho, aby mě u toho hlídal.

Až budete mít děti, a ty ti jednoho dne řeknou, že na víru kašlou a nechtějí být muslimy, jak budeš reagovat?

Nebudu s tím moct nic dělat. My máme děti vést k islámu, ale nesmíme je k tomu nutit.

Co ti islám přinesl a co vzal?

Přineslo mi to například tu muslimskou komunitu, která za mnou stojí a podporuje mě, a větší pospolitost. Nebo třeba dva Turky, kteří se mi na ulici jen tak z ničeho nic poklonili, aniž by mě znali. Nebo se nám s kamarádkou stalo, že jsme si šly sednout do arabské restaurace, dojedly jsme a když jsme chtěly zaplatit, řekli nám, že už za nás někdo zaplatil. Někdo úplně cizí, aniž by na nás počkal a něco od nás chtěl. Na druhou stranu kamkoli jdu, všude na mě koukají a často dost hrozně. Ale nejhorší přesto jsou ty vzkazy na internetu. Naštěstí. Rodina to až na jednoho příslušníka vzala dobře. Spíš si ale připadám normální, jen dělám pár rituálů navíc.

Foto: Archiv Romany Červenkové

Jsou nějaké běžné islámské zvyky, které tě štvou?

Nejde o islám, spíš o kulturní tradice, přičemž ty arabské mě někdy štvou. Arabové jsou často hluční, volají si padesátkrát za den, nerespektují, že člověk může chtít být chvíli sám. A také že se tě několikrát zeptají, jak se máš, ale odpověď je vlastně nezajímá a ani na ni nepočkají. Jednou jsem naštvala švagra tím, že jsem ho nepozdravila, protože jsem asi zrovna neměla dobrou náladu, a on se se mnou kvůli tomu rok nebavil. Tak to jsou arabské tradice, které nechápu.

Je to u muslimů běžné, že jsou tak tolerantní jako tvůj manžel?

Řekla bych, že je to tak padesát na padesát. Znám rodinu z Kurdistánu, jejíž děti běžně spí v pyžamu s Peppa Pig, přestože prase je podle většiny muslimů nečisté zvíře. Na druhou stranu manželovi rodiče v Libyi nevědí, že nežijeme spolu, myslí si, že žiju s ním v Anglii. Dokonce jim navykládal, že už jsem se naučila celou libyjskou kuchařku. Kdyby věděli, že žijeme zvlášť a že já vůbec neumím vařit, asi by je klepla pepka. Na druhou stranu my jsme výjimka mezi všemi, i mezi muslimy. Neznám nikoho, kdo by takhle žil.

Kdyby přišla k vám domů pánská návštěva, dodržujete zvyk, že ty musíš být v jiném pokoji?

Ano, když jsem u manžela a přijde tam pánská návštěva, kterou dosud neznám, musím čekat nahoře. Jde o to, že manžel nechce, aby mě příliš okukovali lidi, které ani on příliš nezná. Už se ale stalo, že se pánové dole zapovídali a já měla hlad a chtěla jsem si udělat čaj, protože mě bolelo v krku, tak jsem tam vešla. Zase tolik to neprožíváme. Jeho dobré kamarády znám všechny a normálně si společně povídáme.

Například s tím, že máte v mešitách oddělené místnosti na modlení, souhlasíš?

Ne. To je jenom arabský výmysl, jinak je místnost společná a v přední části jsou muži a za nimi ženy. To má svoji logiku, protože s námi pohled na mužské pozadí nic nedělá. Nesouhlasím s rozdělováním tříd třeba na základních školách, je nutné, aby si na sebe děti zvykly, ale třeba v práci chápu, že je problém, kdybych měla sdílet kancelář s jedním mužem, nebo bych byla v kolektivu, kde je většina mužů. S tím se naprosto ztotožňuji.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Slavný šéfkuchař: Údělem žen není být kuchařskou hvězdou

6 jednoduchých důvodů, proč ženy žijí déle než muži

Zelené čaje prodávané v ČR: Jedy v pytlíku?

Vstoupit do galerie | 10 Lze i na lyžích vypadat dobře? Poradíme

Vstoupit do galerie | 13 Velká galerie tipů: Kam vyrazit s dětmi na hory?