Barbara Nesvadbová: Nikdy jsem nebyla nevěrná
Protože spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová vydává novou knihu, sešli jsme se s ní, abychom zjistili, o čem román Přítelkyně je. Kromě toho jsme se dověděli něco o Bářině pohledu na nevěru, na práci při mateřské a navíc nám prozradila, že její recept na úspěch je trochu paradoxní - nikdy totiž neměla žádné sny a přání.
Protože spisovatelka a novinářka Barbara Nesvadbová vydává novou knihu, sešli jsme se s ní, abychom zjistili, o čem román Přítelkyně je. Kromě toho jsme se dověděli něco o Bářině pohledu na nevěru, na práci při mateřské a navíc nám prozradila, že její recept na úspěch je trochu paradoxní - nikdy totiž neměla žádné sny a přání.
Do jaké míry je nová knížka autobiografická?
Každý autor píše ze sebe, ale nepíše primárně o sobě a tom, co prožil. Spíš taví svoje historky a věci, které slyšel. Upřímně jediná moje autobiografická knížka, kterou jsem kdy napsala, jsou pohádky o mým psovi.
Co vás k jejímu psaní inspirovalo?
Vždycky, i k fejetonům, mě nejlépe inspirují zážitky s muži mých kamarádek a známých. Tady to byly ženy, se kterýma jsem vyrůstala. Chtěla jsem popsat rozdílnost a postavení ženy od generace mojí babičky po tu dnešní, a zároveň postihnout tu složitost najít si v té roli pak rodinu a partnerství jako takové. Ženám, které mám kolem sebe a které jsou úspěšné, vztahy moc dlouho nedrží, narozdíl od generace našich babiček i maminek, které měly svoji roli jasně danou - starají se o domácnost a peníze domů nosí především muž, kterému se žena přizpůsobuje. V naší generaci se to podle mě tluče, na jednu stranu dnešní ženy odkoukaly tyhle archetypy a na druhou jsou statečné a samostatné.
Myslíte, že samostatnost ženy škodí partnerským vztahům?
Myslím, že je strašně těžké najít muže, který chtěl mít samostatnou ženu. Zdá se mi, že když muž potká úspěšnou ženu, má pocit, že by se kvůli němu měla změnit.
Vaše nová kniha vypráví mimo jiné i příběh ženy, která se zamiluje do ženatého muže. Jak tenhle trojúhelník vnímáte?
Rozhodně nesouhlasím s předsudkem, že taková žena je mrcha, protože rozvrací rodinu, zatímco on za nic nemůže. Můj názor na nevěru obecně je složitý, musím říct, že se mi dost vyvíjí. Během dospívání jsem si myslela, že je to jen taková kratochvíle. Byla jsem vychována ve velmi otevřeném prostředí dvou psychiatrů, kteří měli tak pevný svazek, že by s ním nevěra nemohla zamávat. A tak jsem to automaticky brala tak, že nevěra nevadí, že je to jen něco tělesného. Ale jakmile jsem s ní sama byla konfrontována, byla jsem v manželství, kdy mi můj muž nevěrný byl, nedokázala jsem s ním dál být. Já sama jsem nikdy ve vztahu nevěrná nebyla, vždycky jsem to raději ukončila, než by se to stalo. A ani jsem na to upřímně neměla čas.
Knížka je také o přátelství. Myslíte, že je pro život důležitější než partnerský vztah?
Ideální je mít vztah, který je zároveň přátelstvím. Anebo naopak. Mít kámoše, se kterým můžete i spát. (směje se) Pro ženy je ale přátelství velmi intimní emoce. Jejich kamarádky o nich často vědí věci, které neví nikdo jiný, ani rodiče, ani partner nebo děti.
V médiích jste prezentovaná jako cílevědomá, sebevědomá žena, která se o sebe postará za každých okolností a všechno zvládne. Vážně jste taková?
Neumím si představit, že bych si sedla do kouta a zhroutila se. Je pravda, že se ráda starám o věci sama. Naopak mě irituje, když někdo chce dělat něco za mě.
Dovolíte alespoň ve vztahu, aby se o vás partner staral?
Nedovolím, často na to narážíme, chtěla bych se to naučit. I když vlastně ne, nechtěla bych to umět, to je blud. Spíš jsem ráda, když to můj partner kouše.
Vážně po nocích pečete koláče, jak jste psala v jednom vašem úvodníku?
Je to hrozný přežitek, symbol rodiny, že v neděli má být napečeno, ale nedá mi to a vážně peču.
Ví se o vás, že čtete klasiku, velké literáty, a poezii. Nechtěla byste také napsat něco podobného, jiného než romány pro ženy?
Já nevím, jestli bych to uměla. Na poezii bych si určitě netroufla, nemám takové uvažování a je to pro mě až příliš intimní způsob psaní, mnohem intimnější než ženské romány. Když se koukám na lidi, kteří čtou nahlas svoji vlastní poezii, mám pocit, že je to jako striptýz. Kromě toho si myslím, že když si někdo programově řekne, že by si chtěl odskočit k něčemu jinému, tak to vždycky skončí fiaskem.
Jak se stalo, že jste si od novinařiny "odskočila" k psaní románů?
Může za to moje vydavatelka, která si myslela, že mám v šuplíku román, protože jsem psala fejetony. A tak dlouho do mě hučela, až jsme propojily ty první fejetony jednou postavou místo mnoha jmen a vznikla první knížka.
Vy sama jste neměla touhu vydat knihu?
Vůbec. Chtěla jsem být baletkou, pak herečkou. Pak jsem hrozně dlouho nevěděla, byla jsem klasický tápající člověk. Chvíli jsem přemýšlela, že půjdu na práva, ale uměla jsem dobře německy, tak jsem skončila u oboru překladatelství, které mě ale nebavilo, a dopotácela jsem se až k masové komunikaci. Vždycky jsem u toho ale pracovala.
Takže jste neměla žádné sny?
Neměla, jsem člověk, který absolutně neumí plánovat. Vždycky jsem všechno brala tak, jak se to děje, nikdy jsem si nepředstavovala, jaké by to mohlo být, kdyby... Vím, že je to divné, člověk by měl mít nějaké představy, nějakou motivaci. Možná že kdybych ji ale měla, budu pod stresem, že už je mi čtyřicet a že jsem ještě nestihla tohle, tohle a tohle...
Jak jste se dostala k časopisu pro ženy? Studenti masové komunikace a žurnalistiky většinou sní hlavně o investigativním zpravodajství.
V našem ročníku se to tak nebralo, studovala jsem třeba s Pavlem Poulíčkem nebo Jakubem Železným a ti všichni chtěli hlavně do televize, být vidět. Já jsem začínala v reklamní agentuře, udělala jsem tři kampaně a pak jsem náhodou dostala nabídku dělat šéfredaktorku Xantypy. Bylo mi řečeno: "Baru, věk je pověra, to zvládneš!", tak jsem šla a chtěla z Xantypy udělat Vanity Fair. Velkou školou života pro mě bylo také šéfování v Playboyi. Byla jsem hrozně zkoumavá a všude vydržela tak rok a půl. Ale to se změnilo a v Harper's Bazaaru už jsem jedenáct let. Ale určitě by mě nebavilo dělat jen obrázkový časopis, proto mám charitu, knížky, nebo třeba filmy.
Co způsobilo tu změnu?
Určitě narození mé dcery. A také můj tehdejší zaměstnavatel, který byl ke mně velmi velkorysý. Když jsem nastoupila, už jsem byla těhotná, ale nevěděla to. On mi řekl, ať si to dělám, jak chci, klidně z domova, s dítětem. Ten samý model jsem pak vyzkoušela se všema holkama z redakce a vždycky to perfektně zafungovalo. Jsem přesvědčená, že žena může pracovat a zároveň být s dítětem.
Připravuje se nový film podle vaší knihy Pohádkář. Budete u natáčení?
Nebudu, a ani nechci. Plně režiséru Vladimíru Michálkovi důvěřuju. Spolupráce s ním je moc příjemná. Když mám k němu nějakou připomínku, vyslechne mě, sám si to zpracuje a vždycky se dohodneme.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
V Africe jsem se naučila pokoře, říká Beata Rajská
Kráska Písařovicová: 5 věcí, které jste o ní nevěděli
Lucie Vondráčková: Manželky hokejistů jsou fajn
