reklama
 

Andrea Kerestešová: Chci říkat pravdu za každou cenu

Rozhovor s Andreou Kerestešovou o focení, o vztazích, upřímnosti i o nezdravém jídle, které miluje.

Foto: Herminapress.cz

S herečkou a dnes už i fotografkou Andreou Kerestešovou jsme si povídaly nejen o focení, jejím velkém koníčku a tak trochu i práci, ale také o jejím přístupu ke vztahům, k upřímnosti a pravdě, nebo třeba o její lásce k nezdravým jídlům.

Přestože z televizních obrazovek, divadla nebo z filmového plátna možná máte z Andrey trochu respekt, když se s ní pak setkáte naživo a v civilu, překvapí vás, jak maličká a obyčejná holka (v tom nejlepším slova smyslu) to vlastně je. Po pár minutách povídání pak máte pocit, že se bavíte se starou kamarádkou, i když se vidíte poprvé v životě. Navíc mluví roztomilou češtinou se slovenským přízvukem. Jste-li muž, z tohohle musíte šílet (v tom nejlepším slova smyslu).

Sešly jsme se při příležitosti už druhé výstavy Andreiných fotografií. Ta právě probíhá v pražském Ecoart Salonu Rolland, který na první pohled vypadá jako salon krásy, ale ve skutečnosti je to zároveň i multifunkční prostor, kde mohou probíhat nejrůznější akce nebo právě vernisáže i s menšími koncerty.

Andrea mě však hned zkraje poučila, že tohle vlastně nejsou obyčejné fotografie: "Říkám tomu fotoobrazy. Jednak kvůli způsobu, jakým fotím, a jednak proto, že je všechno tisknuté na plátno a zarámované."

Tyhle fotoobrazy si na výstavě můžete až do 25. března rovněž zakoupit, ceny se pohybují mezi šesti do patnácti tisíci korun a polovina výtěžku jde na Nadační fond pomoci. "Prodáváme to vlastně pod cenou, výroba těch obrazů byla drahá, tisk na plátno není za kačku, navíc rámy jsou zrestaurované…," popisuje Andrea.

"Polovina peněz pak jde na charitu a polovina mně, abych pokryla náklady a mohla dokončit svůj další projekt. Vždycky to všechno platím z herectví, a pak se stane, že nemám z čeho zaplatit daně a mám průser. Navíc když nepomůžete sami sobě, nemůžete pomáhat ani druhým," směje se.

Neplánuješ, že bys teď od herectví utekla spíš k focení?

Ono je to těžké. Snažím se jít jiným směrem. Každý druhý umělec se snaží tím svým uměním uživit, ale není to jednoduché a já nejsem ten typ, abych fotila na zákazku. Nechci dělat věci, kdy mi někdo řekne: "Tady máš holku a vyfoť mi ji tak a tak." To je proti mému myšlení. Tomu termínu se sice vždycky směju, ale to moje focení je spíš takové alternativní. Chci si zanechat vlastní rukopis a dělat to, co se líbí mně.

Co fotíš nejraději? Součástí výstavy jsou jak fotky z cest, tak z ateliéru…

Ano, je to směs všeho, co mě zajímá. Od stylizaci až po čistou momentku. Nejvíc lákavý je pro mě cestování a právě momentky, protože to jsou většinou ty nejsilnější věci. Baví mě ale i portréty, protože i úplně čistej portrét ti řekne absolutně vše a pro mě je fascinující to zachytit. Protože se ve focení musím neustále rozvíjet, i po technické stránce, mými oběťmi jsou nejčastěji herci z divadla a kamarádi. Ta práce s lidma mě strašně baví. Paradoxně herci se velmi často stydí být najednou sami sebou, takže se pak rozjíždí taková psychologická hra. Zjistila jsem, že cokoli si ten člověk myslí, pak na té fotce v jeho očích je.

Čím to focení začíná? Nejprve si řekneš, koho chceš fotit, nebo máš vizi, jak chceš fotit a pak přemýšlíš, kdo by pro to byl nejlepší?

Většinou se s někým domluvím, že se sejdem a společně to vymyslíme. Probíhá to většinou u mě, mám doma udělaný takový miniateliér, řeknem si, že si uděláme super odpoledne a u toho něco nafotíme. Když pak ale fotím někoho na výstavu, probíhá to jinak. Chci, aby výstavy měly nějaké téma, na začátku potřebuju já vyřešit něco v sobě, takže je to taková moje terapie. A proto vždycky pečlivě vybírám, kdo moje výjevy ztvární, aby to nemuseli úplně hrát, ale v té fotce bylo i kus jich samotných a cítili se při focení dobře.

Visí ti tvé fotky doma na zdech?

Ano, z té první výstavy tam mám velké plátno, autoportrét s mým nebohým kocourem, on byl výrazná osobnost a tohle je taková věčná vzpomínka.

Ty sama se necháváš ráda fotit?

Moc ráda to nemám, ale je to součást mé práce, takže se dá říct, že jsem si zvykla. Nejsem ten typ, který by si užíval, že ho namalujou, daj na mě oblečení. Spíš se vždycky stydím. Ale ve výsledku, když se fotky povedou, mám radost, že z toho mám něco hezkýho. Sice tam vypadám o dvě stě procent líp než v reálu, ale… (smích) Mimochodem, dělám sice pravidelně své autoportréty, ale spíš z důvodu, že je to takový můj podpis, završení výstavy, pointa. A rozhodně to není selfie, jak mi někteří lidé říkají. Selfie se dělá úplně jinak. Já je většinou fotím přes zrcadlo a s foťákem na stativu.

Jaký je teď tvůj pracovní sen? Myslíš v tomhle směru vůbec ještě na herectví?

Myslím na herectví, herectví je super. I když my herečky máme tendence si pořád na něco stěžovat, tak já si opravdu nemám na co stěžovat. Hraju, je to skvělý. Samozřejmě si občas přeju, aby se třeba seriály točily pomaleji, ale víc kvalitně. Ale s tím nic nenadělám. A teď na konci březnu budu zase točit film, tak na to se těším, že snad už tolik nebudu zapadat do škatulky seriálová herečka. A také si to děsně užívám, když se třeba jeden obraz točí tři hodiny. Když můžeš nasát atmosféru, vžít se do role. U seriálů na to vůbec nemáš čas, to je takový fast food. 

Jednou bych chtěla být spoluautorem něčeho svého. Chtěla bych natočit film o propojení východního Slovenska se světem šoubyznysu v Praze, propojení dvou různých světů. Což je tak trochu můj příběh, ale byly by tam jen některé prvky, které jsem zažila. To by mě moc bavilo, ale počítám s tím, až budu starší. 

Mám ale i sny ve fotografii. V dubnu se chystám do Austrálie, chci za původními obyvateli, což není úplně jednoduché. Dnes už je to víceméně chráněná komunita a je s nimi těžká spolupráce na nějaké focení. Měla by z toho ale vzniknout výstava z názvem Jsem kdo jsem, a kdo jsi ty? a je to otázka toho, jestli opravdu víme, kdo jsme, jestli už jsme na sebe nehodili tolik masek a přetvářek, že jsme zapomněli na svoji vlastní identitu. A Aboriginci proto, že se odmítli přizpůsobit civilizaci a mě zajímá ta otázka, proč oni jako původní obyvatelé by se vůbec měli přizpůsobovat nám, cizím lidem, kteří přišli na jejich území.

Ty víš, kdo jsi?

To je věčná otázka. Vím, jak se jmenuju, protože to mám napsaný v občance. Je to docela dlouhý zkoumání. Kdybych teď ve třiceti řekla, že na sto procent vím, kdo jsem, tak to bych lhala a byla bych velmi naivní. Učím se to, poznávám se, ale některým lidem se to podle mě nepovede ani před smrtí zjistit svoji skutečnou identitu.

V čem máš zatím jistotu?

Mám jistotu, že chci konat dobro a že zlo mi dělá strašně zle. Nejsem úplný svatoušek, ale řídím se takovýma pravidlama, že nechci nikomu ubližovat. Skutečně mi to nedělá dobře. A nechci mít ani ve svém okolí lidi, kteří ubližují jiným. To je moje základní poznání. Ohraničila jsem si svůj prostor, potom další úzký kruh pro své blízké a snažím se být upřímná. To je pro největší výzva, jednou dokázat mluvit absolutní pravdu. Takové osvícení.

Máš pocit, že je to vždycky vhodné? Přece jsou situace, kdy pravda ublíží, i když je to maličkost. Třeba když kamarádce zkritizuješ účes, ze kterého je nadšená.

Já ti rozumím. Je to strašně těžká otázka. Někdy si zalžeme, protože to nikoho nebolí, jenže ve výsledku lžeš hlavně sama sobě. A s tím účesem. V takových případech se snažím odpovídat neutrálně. Nevyslovím svůj názor, ale řeknu třeba: "Pokud se ti to líbí, oukej." Tím pádem jsem jí neřekla, že jí to nesluší, ani že jí to sluší. Už na střední škole jsme se učili třináct pravidel asertivního jednání. Neznám je nazpaměť všechny, ale je mezi nimi i právo neříct svůj názor. Ty se nemusíš ke všemu vyjádřit jenom proto, že to od tebe chce někdo jinej. To je jeho problém, ať se zeptá někoho jinýho. Přece když ti někdo řekne, že máš fakt strašnej svetr, v podstatě je to jeho problém, ne tvůj, protože jemu se nelíbí.

Ještě k těm snům - co nějaký soukromý sen nebo plán? Třeba svatba, rodina…

Teď je takové období, kdy na nás všichni koukaj a ptaj se, jestli už nebudeme mít děti, a tím nás do toho vlastně nutěj. My spolu samozřejmě plánujeme budoucnost a děti, ale teď to chtějí především ti kolem. Když to přijde, tak to přijde. Kromě toho my věříme na to, že ty duše si vybíraj svoje rodiče a vědí, kdy mají přijít. A když nás najednou napadne se vzít, tak to uděláme klidně za měsíc. Nebudeme dělat party pro tři sta lidí a dvacet novinářů.

S partnerem působíte jako dokonalý pár z reklamy. Věřím ale, že nic není dokonalé. Co je u vás doma takový věčný spor?

Určitě se něco najde, i když my hodně komunikujeme, víme, že je to důležité, takže se moc nehádáme, spíš si třeba jen vyměňujeme názory a argumentujeme je. Ale nebereme si to myšlení, někdy si jen řekneme: "Oukej, to je tvůj názor, ale neznamená to, že nás to rozdělí." To je, že akceptuješ toho člověka takového, jaký je. Nechceme se měnit, víme, že nikdo nikoho nezmění. Taky se sebou zase tolik nezaobíráme, což dneska lidi často dělají a strašně svůj vztah řeší. Snad jediný, na co narážíme, je, že já mám občas ráda nezdravý jídla. On žije strašně zdravě, patnáct let byl vegetarián, zatímco já jsem vyrostla na zabíjačkách na východním Slovensku. Hledáme ale kompromisy. Já miluju smažený sýr, ale musím k němu udělat bramborovou kašičku, salát a místo majonézy jogurtový dip. V restauraci se nám občas stane, že Mikoláš si dá zázvorovou limonádu a salát, a já tatarák a malý pivo. Někdy na nás, tedy na mě, na křehkou holčičku koukají trochu divně.

Jaký je pro Slovenku vztah s Čechem?

To je možná spíš otázka pro Mikoláše, jaké to je žít s Východňárkou (smích). Myslím, že to se mnou má občas těžké. Jsme bratia a sestry, to ano, ale ty kultury jsou jiný. Mikoláš je neuvěřitelně klidnej, zatímco já občas chytnu svoje nervíčky a pěstičky a potřebuju bojovat. Máme v sobě víc temperamentu a nezkrotnosti. Češi mají svoje mantinely, kavárničky, klídek, a my jsme zase nespoutaní. Já nepotřebuju vědět, co bude zítra, nepotřebuju to mít naplánovaný, naopak se těším, co asi zažiju. Hlavně ať je to silný. Když se nic neděje, tak já emocionálně strádám, začnu být smutná, protože si nemám kde vybít emoce.

Nestane se pak, že kvůli tomu schválně hledáš problémy?

To nedělám. A pokud ano, tak jedině v tom smyslu, že sama sobě přidávám práci. Pokud jsem zaměstnaná, jsem v pohodě. Neumím moc relaxovat, vydržím to jeden den a pak už musím vymýšlet něco nového, abych ze sebe vypustila tu atomovou elektrárnu.

Už sedm let bydlíš v Praze. Co ti tady z rodného Slovenska chybí?

Ta živočišnost. Když se potkáš s Východňárem, tak ti lidi začnou najednou mluvit o několik decibelů víc nahlas, začnou rozhazovat rukama a vyprávět si co nejbizarnější příhody. A vy jste takoví, že se podíváte a ježišmarja, to je moc hlučný, kdo to je a co to dělaj. Ale pro nás je to neuvěřitelný uvolnění. Takže to mi tady chybí. Tady člověk musí být takovej distingovanej, a taky by měl mít styl a vědět, co teď frčí. Zase se mi ale líbí, že třeba oproti Bratislavě tu ženy mají přirozený styl, že tu po mně partner nechce, abych chodila v minisukni a podpatkách.

Co ti tu naopak nechybí vůbec?

Ty těžký životní podmínky, který tam pořád ještě jsou. Práce je málo, a když je, tak většinou za minimální plat. Tady si vždycky nějakou práci najdeš, máš svobodu v umění, zatímco tam se lidi staraj o to, aby přežili, takže jim na nějaké umění nezbývají myšlenky. Jsem ale ráda, že jsem to zažila, díky tomu si všeho víc vážím.

Rodiče tě prý učili nevyčnívat z davu. Je to podle tebe v některých situacích lepší?

To je pravda, učili. A podívej, jak to dopadlo (smích). Ne, oni mě spíš učili, aby mě nebylo moc. Protože když je tě až moc, může ti to ublížit. Na druhou stranu si kvůli tomu doteď nevěřím, někdy nemám odvahu říct, co si skutečně myslím, ale učím se, že je jedno, co tomu řeknou lidi. Celé je to o tom pochopit svoji minulost, současnost a podle toho vytvářet budoucnost.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Válečná fotografka: Nejhorší je vidět umírat děti

Lucie Výborná: Nejsem superžena, která všechno stihne

Profesionální model: Ideální ženská krása mě nudí

Něžné detaily i nečekaná jednoduchost. Top manikérkou Instagramu je Tina Goldsteinová | Video: Instagram/Betina Goldstein
reklama
reklama
reklama